V České republice mám 4 více či méně vlastní sourozence. Nebydlíme na jednom místě, a tak jsou jejich účinky na mě poněkud zředěné. Rok v UY měl být tak trochu odpočinek od těch menších příšerek a větších nestvůr. A jak to dopadlo? Počet sourozencův UY se sice zredukoval na 3, žijící však pod jednou střechou. Tomu nejmenšímu budou tři roky, a tak naše konverzace vypadají následovně:
 |
Když je daleko a není tvůj, je
je sladký. Když ho máš u sebe, máš chuť vraždit. Co je to? Mladší bratr. (Pro všechny moje
příšeráky - miluju vás <3 )
|
Já: Nerozumím.
Luca: Ale ***************.
Já: Luca, já ti nerozumím. Mluv pomaleji.
Luca: *****. Bien. (odchází)
Děsí vás to? Mě taky. Luca je ze mě zoufalý, já z něho (a ze sebe) taky, a tak marně vysedávám po večerech se španělskou učebnicí v naději, že už mu budu další den alespoň trochu rozumět. Dnes to ale nebude, a ani zítra, protože je Luca nemocný, a tak je jeho výslovnost ještě horší než normálně... ... když tedy nebrečí.
A tak sedím na posteli vedle něho a on si hraje s teploměrem - rtuťovým. V paměti marně pátrám po době, kdy jsem naposledy viděla takový v Česku, než je EU zakázala. A jak tak zírám do prázdna a vyvolávám vzpomínky, připomene se mi jiný fakt, a sice proč tomu tak je. Bum, prásk a je po něm. Ehm, po tom teploměru. Rtuťové kuličky se rozletí po celém pokoji a Luca jen tak v klidu prohlásí: "Se rompio," (Se to rozbilo.) a zkoumá, co se stane, když do nich foukne.
Další z věcí, z kterých by se tu mohla EU zbláznit je zdejší doprava. Hned první noc, kdy jsme jeli po dálnici z letiště, jsme potkali motorku. V protisměru. Od jedné z dobrovolnic YFU jsme dostali v reakci jen odpověď: "Je sobota a je opilý. To je normální." Nám z Česka se však na tváři objevil vytřeštěný pohled. Asi takový, jako když jsem jela poprvé veřejnou dopravou.
První, co mě zarazilo, byla absence jízdního řádu. Po chvilce čekání jsem se ptala, kdy má ten autobus přijet. A odpověď? Před 10 minutami. Nakonec se přece jenom zpoza zatáčky vynořil postarší autobus. Ještě ani nezabrzdil a už otvíral dveře, jízdenky jsme si kupovaly za plné rychlosti. Stejným způsobem jsme i vystupovaly, takže už vím, jak se cítil Šimon ze Slunce, seno...
Co dodat závěrem? Zdejší lidé sice nepoužívají bezpečnostní pásy v autech a vůbec jim nevadí, když v pětimístném autě 2 přebývají, a řídí občas jako šílenci, no dobře, vždy řídí jako šílenci, ale kdo by se jim na těch úžasných asfaltkách divil, že to kapánek rozjedou. Trošku škoda, že ty asfaltky nejsou všude, a tak když po té prašné silnici jdu do školy, mám se svou spánkem zamlženou myslí co dělat, abych se nezabila.
 |
| Příklad zvláštního typu ementálové silnice, jejíž výskyt se omezuje na silnice Uruguaye. |
Žádné komentáře:
Okomentovat