Víkendovka

Už jsem tu nějaký ten pátek (Asi sedm, ale kdo by to počítal že?), a tak je myslím načase, abych i já přidala nějaký další článek k ne tak dlouhé řadě popisů uruguayské kultury. Kdykoli zadáte heslo Uruguay culture do (mého oblíbeného) strýčka Googla, vyskočí na Vás obrázky maté a fotbalistů. Ani tetička Wiki není informovanější. A tak jsem tu já, abych zachránila situaci!

Právě skončil víkend a já se tímhle článkem pokouším udržet si zbytky té úžasné víkendové pohody.

"Ňjoky" - ñoqui

Minulý čtvrtek bylo 29. 9. Jedna z tradic na mě "vyskočila" právě tehdy - jedním slovem "ňjoky". Podle nějaké staré (berte to slovo trošku s rezervou, přece jenom se jedná o Uruguay.) pověry se každý 29. den v měsíci mají obědvat tzv. ñoqui. Jde vlastně o takové maličkaté knedlíčky z těsta, které je (a není) podobné našemu bramborovému. 

Pod talířem Vás po celou dobu jídla čeká 10 pesos, které mají prý přinášet štěstí. Je tak možné, že kovová mince vychýlí magnetické pole v daném místě a vlivem kosmického záření přinášející energii jednorožců spolu s elektromagnetickými vlna o velmi vysoké frekvenci způsobují pocit štěstí. Nebo taky ne. Ale kdo jsem, abych je soudila, když každé Vánoce dělám mnohem nelogičtější věci.

Moje host mamka se mi svěřila, že většinou tuto tradici dodržují jen 29. února, ale protože jsem tady v nepřestupním roce, udělali kvůli mně výjimku. Děkuji za tuto oběť.

Čekání

"Jeď na výměnu," říkali mi, "naučíš se být zodpovědná, všude na čas!" No, musím Vás zklamat. Alespoň co se druhého bodu týče, nevypadá to na splnění očekávání... Už od prvního dne tu jakékoli časové plány selhávají. Z počkej10 minut, se stává 20-25. Když někdo tvrdí, že přijde přesně v 9, čekejte ho nejdřív o půl desáté, a pokud se dohodnete na čase kolem čtvrté, před pátou nevycházejte, stejně tam nikdo nebude. Tak trochu mě napadá jestli se Uruguay třeba nenachází v nějaké prapodivné časové smyčce či ohybu. Co se čekání a srazů týče lidé tady mají opravdu pokřivené představy.

Hlavní myšlenka mého pobytu tady ale stále zůstává začlenit se do společnosti a přizpůsobit se místním zvykům. V tomhle ohledu nemám žádný problém. :D Tak nějak tuším, že návrat zpět bude (mít) tvrdý dopad.

Feria

Už během prvního týdne mě okolí okouzlilo svým vyprávěním o ferii. Dokonce jsme později jednu takovou menší i "prováděli" se spolužáky, abychom sehnali peníze na výlet. Já ale stále toužila podívat se na tu "opravdovou." Ta se v našem městě koná na několika místech každou neděli, a tak když se mě včera ráno ptali, jestli bych chtěla jet taky, nadšeně jsem přikyvovala jako černoušek ve vánočním kostele. Právě čekání na mou host rodinu než se konečně "vyprdolí" inspirovalo předchozí bod.

(Ráda bych se také zastavila nad pojmem "ráno" použitém v předchozím odstavci. Skutečně to bylo ráno, přesněji chvilku po deváté. Co se mi stalo? Budík. Nastavený na deset hodin netušil (a ani já ne), že se operátor rozhodne změnit čas ze zimního na letní, i když Uruguayci tuto změnu neuznávají. Takže se dá říct, že jsem vstávala v 10, ale snídala v tuhle nekřesťanskou hodinu, jakou je nedělní(!) devátá.)  

A co to ta feria vlastně je? Je to vlastně docela (ne)obyčejný trh. Na rozdíl od těch českých tu najdete všechno - od kosmetiky a oblečení, přes stánky rychlého občerstvení(, které jsou asi milionkrát zdravější než ty české,) a stánky s ovocem, zeleninou a dalším jídlem, po ručně dělaný nábytek a maté. Navíc není umístěn na žádném náměstí ani ničem podobném, ale táhne se dlouhou uličkou. Jak dlouhou se mi nepodařilo zjistit, protože po půl hodině cíleného pohybu směřující na druhý konec to host bratra přestalo bavit a chtěl do auta za svým bublifukem.

Tak s touhle fancy taštičkou tu chodí téměř
všichni. Že by nějaká uruguayská móda?

Představte si, že v jednom takovém stánku "necháte" tisícovku.
A teď si představte, že tady to není jen představa.

Doufám, že i Vy jste si víkend užili jako já. Mnoho spánku všem.

Taková menší oslavička

Jak už jsem se dříve zmínila, minulou středu měl můj malý host bráška narozeniny. Už tři týdny dopředu mě host mamka prosila, jestli bych něco neupekla, že přijdou i další děti, tak aby měly něco malého na zakousnutí. (Kromě sebe samých, jak se později ukázalo...) Týden před oslavou začala host mamka vypadat nervózně a já nechápala proč - vždyť je to přece dětská oslava, a ne sešlost celého města. (No, celého města ne, ale téhle čtvrti určitě.)

Zakládáme pizzerii?

Určité podezření se ve mně začínalo rodit už s informací, že je objednán skákací hrad a trampolína. Tento pocit ve mně jenom rostl s každým rozhovorem o oslavě narozenin. A kdy mi došlo, že se moje představy o dětské oslavě diametrálně liší od představy mojí host mamky a Uruguayců obecně? V sobotu ráno. Ten den se totiž v naší kuchyni objevila nejen Milie, kamarádka host mamky, ale také asi 15 kg mouky a 5 litrů rajčatového protlaku a 5 kg sýru. Výsledek těchto surovin na sebe nenechal dlouho čekat a 40 pizz bylo na světě. Zatímco Milie si vzala na starost přípravu těsta a pečení něčeho, čemu říkala pre-pizza, my se sestrou a mamkou jsme (o)strouhaly.

I já jsem se ten den pokusila vytvořit své pekařské dílo - čokoládové brownies cupcaky plněné dulce de leche. Pokus jistě dobrý. Výsledky nebyly dobré. Zdá se, že kombinace nekvalitní čokolády (Viva Uruguay!), špatné trouby a absence kuchyňské váhy (Asi si ji věnuji k Vánocům...) způsobily, že se moje dokonalé malé výtvůrky změnily v nerozpoznatelnou zcukernatělou hmotu, která se rychle stávala nepoživatelnou. Zahanbena svým neúspěchem jsem se proto donutila další den vstát velmi brzy(, tedy brzy na to že byla neděle,) a snažila se napravit své hříchy ne tak originálním, zato tentokrát už povedeným pokusem.


Zatímco jsem se schovávala v kuchyni s miskou s jakousi polotekutinou, které jsem vážně moc chtěla říkat krém na cupcaky, na zahradě vypuklo naprosté šílenství. Z ničeho nic se odněkud objevil velký stůl, několik židlí, pár slunečníků, trampolína a takový "menší skákací hrádeček" (jejich slova, moje ne). Jisté ale je, že tento "hrádeček" se svou zanedbatelnou rozlohou zabral velkou část naší nemalé zahrady.

Zahrada - ještě poměrně nezamořená lidskými bytostmi.

Ještě jsme dofukovali poslední desítky balónků, když se hosté začali sjíždět... tedy přijíždět... (Žádné drogy, čestné skautské - nejsem v Kolumbii...) Počet hostů se zastavil někde kolem čtyřicítky, a to ještě host mamka tvrdila, že vloni jich bylo víc. Možná bych však měla  změnit označení "dětská oslava", protože dětí byla skoro až zanedbatelná menšina (tuto nerovnost směle vyrovnávaly svým křikem...) a většina hostů sestávala z přátel host rodičů.

A je to jasné - tahle rodina se měla usadit
v Česku - lásku k pivu na to rozhodně mají.

A co se děje na takové fiestě? To samé co v Česku - povídaní, socializování se a jezení. V tomhle případě byl poslední bod velmi vydatný. Pizzy střídaly choriza a hamburgry, které vystřídaly dorty (4!). Ve chvilce mé nepozornosti se Sol podařilo najít moje nepodařené cupcaky a nabízet je všem okolo. Nebudu zastírat, jakou ránu dostalo moje ego, když zmizely dříve než ty "povedené". Co můžu říct: divný kraj, divný lid.

Alespoň si můžu namlouvat, že vypadaly až moc
dobře na to, aby se snědly.

Závěrem asi tolik: Jsem ráda, že má Luca narozeniny jen jednou do roka. Ne že bych mu nepřála tu zábavu s kamarády nebo dárky, ale tolik pizzy jsem snad v životě nesnědla a doufám, že už nesním - následný břichabol a znechucené pohledy směrem na zbylé pizzy (asi jenom 12 kusů!) bych si ráda odpustila.

Asado, maté a rodina

Došla jsem k názoru, že Uruguayci nemají rádi svoje děti. Nenapadá mě jiný důvod, proč je den dětí v srpnu - tedy uprostřed zimy. Není to sice přímo ladovská zima, ale... Můj český mozek říká, že je 14 °C a že je tedy vlastně teplo - zvláště na sluníčku. Moje tělo ale nesouhlasí a oblečeno jen do pyžama a teplých ponožek se třese zimou a přeje si jediné - zalézt do vyhřáté postele. Během cesty k šatníku málem umrznu a proč? Protože Uruguayci zřejmě neuznávají topení - neptejte se mě proč, protože to zřejmě neví ani oni sami. Ale o zdejším počasí až někdy jindy.

Dnes je první neděle, kterou trávím se svou host rodinou. V Česku bychom poobědvali a pak vyrazili na výlet nebo za příbuznými, ale tady? Nene. Potom, co mladší členové dospali fiestu a já nažhavila dráty do Česka, se jde nakupovat. Ve 2 hodiny už se připravuje gril a o půl čtvrté obědváme. Zdá se Vám to pozdě? V porovnání s večeří mezi devátou a desátou hodinou večerní (nebo už noční?) je to stále ještě brzo.

Asado před

Asado při 
Snímek asado po nebylo možné pořídit pro krátký časový úsek výskytu.

A jak vypadá takové nedělní grilování v podání Uruguayců? Rozhodně nesmí chybět tradiční hovězí maso - "asado", klobásy různých druhů a místní specialita - grilovaná střívka. Pokud Vám to zní nechutně, tak věřte, že chutnají ještě hůř. Pokud jsem dobře rozuměla host babičce, tak je to sice místní specialita, ale skoro nikdo to nemá rád. Zdá se, že moje host rodina je výjimka. Jaké štěstí!

Grilovaná střívka - chinchulines

Zatímco se všechno peče na grilu pod dohledem "asadora" Martina (host taťky) a i v kuchyni už je připraveno vše nezbytné, tzn. pečené sladké a normální brambory a dva druhy salátu, vychutnáváme si předkrm - těžko identifikovatelné bílé pečivo se sýrem a kolečky klobásy se sýrem, paprikou a bůhvíčím ještě - lepší nevědět.

Nejkrásnější na tom ale není to úžasné jídlo - je to ten pocit. Ten pocit, který máte, když nikam nespěcháte, když sedíte se svou rodinou na sluníčku, a zatímco čekáte na jídlo a chytáte bronz, povídáte si o všem a o ničem zároveň. Je to ale trošku boj, protože sice pochytávám poměrně hodně z okolních konverzací, ale mé vyjadřovací schopnosti se rozhodli zaseknou na evolučním stupni neandrtálců. Eeeeh. Aaagr.

Po vynikajícím jídle samozřejmě následuje maté, tentokrát i s výkladem, jak se takové správné připravuje. Kdo by si pomyslel, že zalít čaj vyžaduje takové umění? A tak zatímco poslouchám výklad (ve španělštině), jehož význam sice dokážu rozkódovat, ale rozhodně ho nedokážu přeložit (zvlášť když dotyčná šišlá po uruguaysku), usrkávám maté a v duchu dávám sbohem kávě.

PS: Zdá se, že nemrznou jenom mé prsty na nohou, ale i pozorovací schopnosti - po týdnu jsem zjistila, že máme na zahradě citrónovník. Takový maličký 3metrový stromeček.

První postřehy aneb Cómo son los chicos

Hodiny a hodiny prosurfuvané na internetu před odjezdem přece jen přinesly nějaké poznání - v Uruguayi, ostatně jako v celé Jižní Americe, jsou lidé více otevření. No, něco jiného je o něčem číst a skutečně to zažívat. Hned na letišti nás překvapila Merilen, když nás hned po představení objala a políbila na tvář. Fajn, říkala jsem si, je to YFU dobrovolník, takže si o nás něco přečetla a má pocit, jako by nás znala.

Avšak první den školy úspěšně zbořil mou teorii. Tady se prostě líbají na tváře všichni. Dobře - zdá se, že učitelé jsou výjimka, ale umíte si představit, že byste v Česku zdravili učitele stejně jako spolužáky?? Tady je úplně v pořádku zdravit všechny "Hola" a jako nutný dodatek přidat "Qué tal?" (Jak se máš?). Pravda, je to spíše řečnická otázka, protože její autor většinou pokračuje proudem slov, kde stěží dokážete rozeznat svoje jméno... (Hlavně když ho všichni vyslovují špatně... :DD )

Další překvapení přišlo o přestávce, když jsme postávaly se spolužačkami na školním dvoře a povídaly si. Z ničeho nic se k nám přiblížila holka, všechny nás pozdravila, objala a dala pusu a pokračovala do školy. Logická dedukce byla, že je to jejich kamarádka, tak jsem se dovolila svou lámanou (hodně, hodně lámanou) španělštinou zeptat na její jméno. Výsledek? 5 z 6 ji neznalo a ta poslední se s ní kdysi potkala v klubu. Šílený...

Jednu výhodu to ale má - sice si nepamatuju jména všech lidí ve třídě, ale rozhodně se mezi nimi necítím jako vetřelec. Přestože nemluví anglicky, a komunikace je tak poměrně složitá (čtěte iritující a frustrující... ... a občas vtipná), jsou to super lidi, kteří se vážně snaží.

Co dodat na závěr?? Doufám, že tu není nějaká lokální uruguayská infekční nemoc, protože jestli jo...