Sladké nebe - ale proč musí být ve všem?

Prší, je hnusně, vlhko, zima a já se nudím doma pěkně pod peřinkou. V nohách postele mi vrní nebo chrápe (Kdo to má poznat?) Artur, já dopíjím své... (raději nezacházejme do podrobností) ...několikáté kafe a poslouchám svého host bratra Joaquina, jak v kuchyni ječí/zpívá/snaží se, aby se sousedi odstěhovali. (Správnou odpověď zakroužkujte.) Je to asi první kluk, kterého slyším zpívat/ječet/atd. písničku All of me. Nevím, jestli je to náhodný výběr, nebo je zamilovaný, ale pokud je to možnost číslo dva, doufám, že ho ta holka/kluk (Co já vím, co nebo kdo ho zajímá?) rychle odkopne. Je lepší poslouchat I will survive, než tohle.


(Update: Poznatek č. 1: Gay se ve španělštině řekne gay. Poznatek č. 2: Ne, není. Poznatek č. 3: Tato otázka přibyla na mém seznamu co-dělat-aby-mě-nechali-spát-se-psy-a-ne-v-mé-posteli.)


Tenhle článek ale neměl být o Joaquinovi. Nene. Tenhle článek je o něčem podstatně důležitějším a pro Uruguayce naprosto nepostradatelném - dulce de leche.

Každý stát má něco "spešl". U nás je to Kofola, v Uruguayi dulce de leche. O jeho existenci jsem se dozvěděla už před odjezdem, a to na předodjezdovém semináři. Skoro jsem tehdy brečela, když mi řekli, že v UY skoro není Nutella. "Ale nezoufej, máme něco lepšího - dulseleče!" Samozřejmě, že jsem jim nevěřila. Co může být lepší než má milovaná Nutelka?? Navíc pro mé nešpanělskyhovořící já to bylo naprosto nerozkódovatelné sdělení. (Cože svleče?)

A tak jsem tady - bez Nutelly! Ale nezoufám, mám něco lepšího - dulce de leche! Jde vlastně o kondenzované mléko s cukrem, takže takové karamelové salko. Tedy, kdyby salko nebylo moc sladké, mělo lepší konzistenci, a vlastně kdyby salko nebylo salko, ale tahle úžasná lahůdka. Další super věc na dulce de leche je to, že asi jako jediná potravina tady, je levnější než v Česku. Ano, já vím, že v Česku není, ale i tak je na uruguayské poměry hodně levná.

Mám takové podezření, že právě nízká cena, je důvod, proč tuhle mňamku strkají úplně (ale úplně) všude. Pár příkladů za všechny:

1. náplň do narozeninového dortu jako náhrada za krém.
2. snídaně s tousty, bagetami...
3. dort ze slaných sušenek poslepovaný jenom DDL (Tohle bylo obzvlášť divné...)
4. drobné pečivo, kde je DDL místo marmelády. (Štěstí, že je to pekařství tak daleko, jinak bych byla po návratu dvojnásobná.)
5. zmrzlina a poleva
6. alfajores

Ráda bych se pozastavila u posledního bodu, jimž není nic jiného než alfajores. Když řeknu, že jsou to dva přerostlé měkké piškoty slepené DDL, tak to nezní tak lahodně, ale je. Věřte mi. Už jsem potkala asi 5 druhů, každý zajímavý něčím jiným. Můžete je tu najít částečně obalené v kokosu, v čokoládě, nebo s marmeládou a (moje oblíbená varianta) s čokoládou a buráky po stranách.

A tak už se pomalu rýsuje obsah mého druhého zavazadla do ČR - maté, DDL a alfajores. (Možná přihodím ještě svého host taťku. Jeho lahodné večeře by totiž měly být postaveny mimo zákon!)

Troška nostalgie a katastrof

Stalo se už skoro tradicí, že na začátku svého článku popíšu očekávanou situaci, která byla mým pobytem zde následně vyvrácena. Musím vás zklamat - v tomto článku tomu bude jinak.

V České republice mám 4 více či méně vlastní sourozence. Nebydlíme na jednom místě, a tak jsou jejich účinky na mě poněkud zředěné. Rok v UY měl být tak trochu odpočinek od těch menších příšerek a větších nestvůr. A jak to dopadlo? Počet sourozencův UY se sice zredukoval na 3, žijící však pod jednou střechou. Tomu nejmenšímu budou tři roky, a tak naše konverzace vypadají následovně:

Když je daleko a není tvůj, je
je sladký. Když ho máš u sebe,
máš chuť vraždit. Co je to?
Mladší bratr. (Pro všechny moje

příšeráky - miluju vás <3 )

Luca: ********************. Můžu, prosím?
Já: Nerozumím.
Luca: Ale ***************.
Já: Luca, já ti nerozumím. Mluv pomaleji.
Luca: *****. Bien. (odchází)

Děsí vás to? Mě taky. Luca je ze mě zoufalý, já z něho (a ze sebe) taky, a tak marně vysedávám po večerech se španělskou učebnicí v naději, že už mu budu další den alespoň trochu rozumět. Dnes to ale nebude, a ani zítra, protože je Luca nemocný, a tak je jeho výslovnost ještě horší než normálně... ... když tedy nebrečí.

A tak sedím na posteli vedle něho a on si hraje s teploměrem - rtuťovým. V paměti marně pátrám po době, kdy jsem naposledy viděla takový v Česku, než je EU zakázala. A jak tak zírám do prázdna a vyvolávám vzpomínky, připomene se mi jiný fakt, a sice proč tomu tak je. Bum, prásk a je po něm. Ehm, po tom teploměru. Rtuťové kuličky se rozletí po celém pokoji a Luca jen tak v klidu prohlásí: "Se rompio," (Se to rozbilo.) a zkoumá, co se stane, když do nich foukne.

Další z věcí, z kterých by se tu mohla EU zbláznit je zdejší doprava. Hned první noc, kdy jsme jeli po dálnici z letiště, jsme potkali motorku. V protisměru. Od jedné z dobrovolnic YFU jsme dostali v reakci jen odpověď: "Je sobota a je opilý. To je normální." Nám z Česka se však na tváři objevil vytřeštěný pohled. Asi takový, jako když jsem jela poprvé veřejnou dopravou.

První, co mě zarazilo, byla absence jízdního řádu. Po chvilce čekání jsem se ptala, kdy má ten autobus přijet. A odpověď? Před 10 minutami. Nakonec se přece jenom zpoza zatáčky vynořil postarší autobus. Ještě ani nezabrzdil a už otvíral dveře, jízdenky jsme si kupovaly za plné rychlosti. Stejným způsobem jsme i vystupovaly, takže už vím, jak se cítil Šimon ze Slunce, seno...

Co dodat závěrem? Zdejší lidé sice nepoužívají bezpečnostní pásy v autech a vůbec jim nevadí, když v pětimístném autě 2 přebývají, a řídí občas jako šílenci, no dobře, vždy řídí jako šílenci, ale kdo by se jim na těch úžasných asfaltkách divil, že to kapánek rozjedou. Trošku škoda, že ty asfaltky nejsou všude, a tak když po té prašné silnici jdu do školy, mám se svou spánkem zamlženou myslí co dělat, abych se nezabila.

Příklad zvláštního typu ementálové silnice, jejíž
výskyt se omezuje na silnice Uruguaye.

Asado, maté a rodina

Došla jsem k názoru, že Uruguayci nemají rádi svoje děti. Nenapadá mě jiný důvod, proč je den dětí v srpnu - tedy uprostřed zimy. Není to sice přímo ladovská zima, ale... Můj český mozek říká, že je 14 °C a že je tedy vlastně teplo - zvláště na sluníčku. Moje tělo ale nesouhlasí a oblečeno jen do pyžama a teplých ponožek se třese zimou a přeje si jediné - zalézt do vyhřáté postele. Během cesty k šatníku málem umrznu a proč? Protože Uruguayci zřejmě neuznávají topení - neptejte se mě proč, protože to zřejmě neví ani oni sami. Ale o zdejším počasí až někdy jindy.

Dnes je první neděle, kterou trávím se svou host rodinou. V Česku bychom poobědvali a pak vyrazili na výlet nebo za příbuznými, ale tady? Nene. Potom, co mladší členové dospali fiestu a já nažhavila dráty do Česka, se jde nakupovat. Ve 2 hodiny už se připravuje gril a o půl čtvrté obědváme. Zdá se Vám to pozdě? V porovnání s večeří mezi devátou a desátou hodinou večerní (nebo už noční?) je to stále ještě brzo.

Asado před

Asado při 
Snímek asado po nebylo možné pořídit pro krátký časový úsek výskytu.

A jak vypadá takové nedělní grilování v podání Uruguayců? Rozhodně nesmí chybět tradiční hovězí maso - "asado", klobásy různých druhů a místní specialita - grilovaná střívka. Pokud Vám to zní nechutně, tak věřte, že chutnají ještě hůř. Pokud jsem dobře rozuměla host babičce, tak je to sice místní specialita, ale skoro nikdo to nemá rád. Zdá se, že moje host rodina je výjimka. Jaké štěstí!

Grilovaná střívka - chinchulines

Zatímco se všechno peče na grilu pod dohledem "asadora" Martina (host taťky) a i v kuchyni už je připraveno vše nezbytné, tzn. pečené sladké a normální brambory a dva druhy salátu, vychutnáváme si předkrm - těžko identifikovatelné bílé pečivo se sýrem a kolečky klobásy se sýrem, paprikou a bůhvíčím ještě - lepší nevědět.

Nejkrásnější na tom ale není to úžasné jídlo - je to ten pocit. Ten pocit, který máte, když nikam nespěcháte, když sedíte se svou rodinou na sluníčku, a zatímco čekáte na jídlo a chytáte bronz, povídáte si o všem a o ničem zároveň. Je to ale trošku boj, protože sice pochytávám poměrně hodně z okolních konverzací, ale mé vyjadřovací schopnosti se rozhodli zaseknou na evolučním stupni neandrtálců. Eeeeh. Aaagr.

Po vynikajícím jídle samozřejmě následuje maté, tentokrát i s výkladem, jak se takové správné připravuje. Kdo by si pomyslel, že zalít čaj vyžaduje takové umění? A tak zatímco poslouchám výklad (ve španělštině), jehož význam sice dokážu rozkódovat, ale rozhodně ho nedokážu přeložit (zvlášť když dotyčná šišlá po uruguaysku), usrkávám maté a v duchu dávám sbohem kávě.

PS: Zdá se, že nemrznou jenom mé prsty na nohou, ale i pozorovací schopnosti - po týdnu jsem zjistila, že máme na zahradě citrónovník. Takový maličký 3metrový stromeček.

Ďábel sám

Každý Exchange student to zná - čekání, nejistotu, přemýšlení o všem a přesvědčování sám sebe, že jste dokonalý. Nebo alespoň tak zajímavý, aby si Vás vybrala Vaše budoucí host rodina. Stále dokola přemýšlíte, co uděláte, až nastane onen den a Vy budete vysvobozeni z nejistoty. Čím delší je čekání, tím větší máte pochybnosti, ale nakonec je ten den tady - organizace Vám poslala informace o rodině, která se na 1 rok a možná i na celý život, stane Vaší.

V takovéto situaci jsem se ocitla asi před 3 týdny a nevím jak ostatní studenti, ale já jsem 1) stále dokola četla onen email s povznášejícími pocity štěstí, úlevy a nervozity, 2) snažila se svým rentgenovým zrakem propálit obrazovku notebooku a přijít na to, co jim mám sakra (pro mou rodinu - sakra se neříká - já vím) napsat, 3) volala a psala všem z kontaktů a konečně za 4) zírala na kolonku domácí zvířata.

Z bílého displeje na mě blikala 4 slova - 2 psi, 1 kočka. Neberte mě špatně - nemám nerada zvířata, ale nikdy v životě jsem neměla většího mazlíčka než morče. Nutno říct, že bylo překrmené, takže dosahovalo velikosti většího jorkšíra, ale stejně...

A tak se stalo, že jsem se seznámila s kocourem Arturem, čtěte little devil, jak mu říkám při našich česko-španělsko-anglických, nutno říct, že poměrně jednostranných konverzacích. První den si zabral moji postel a vůbec mu nevadila moje přítomnost a snaha ho z ní dostat. Druhý den mě probudilo kousnutí do ruky. Třetí den se mi v noci přestěhoval na hruď. Čtvrtý den jsem se ho pokusila vystěhovat z MÉ postele. Výsledek? Roztržený rukáv svetru. Pro pátý den jsem tedy zvolila jinou strategii - zavřela jsem dveře do pokoje. Výsledek se dostavil téměř okamžitě - začal mi chybět. Neuvěřitelné, já vím.

Soužití s Arturem, pokud se to tak dá nazývat, má jednu nespornou výhodu - učím se nová a nová španělská slova, jimiž vyjadřuji svůj současný stav náklonnosti k tomuhle ďáblovi, např. drondronear - příst nebo insoportable - nesnesitelný. Bojují tak ve mně dva pocity - touha tuhle nesnesitelnou, samolibou, sobeckou a stále mručící příšeru zaškrtit a no... ... však Vy víte. Vážně, tenhle kocour je zlatíčko, když si zrovna nehraje se svým ocasem a nesplete si ho s mou rukou. Ví vlastně vůbec, že není pes? Někdo by mu to měl říct.

No bezva - už mi zkonfiskoval i notebook.