Víkendovka

Už jsem tu nějaký ten pátek (Asi sedm, ale kdo by to počítal že?), a tak je myslím načase, abych i já přidala nějaký další článek k ne tak dlouhé řadě popisů uruguayské kultury. Kdykoli zadáte heslo Uruguay culture do (mého oblíbeného) strýčka Googla, vyskočí na Vás obrázky maté a fotbalistů. Ani tetička Wiki není informovanější. A tak jsem tu já, abych zachránila situaci!

Právě skončil víkend a já se tímhle článkem pokouším udržet si zbytky té úžasné víkendové pohody.

"Ňjoky" - ñoqui

Minulý čtvrtek bylo 29. 9. Jedna z tradic na mě "vyskočila" právě tehdy - jedním slovem "ňjoky". Podle nějaké staré (berte to slovo trošku s rezervou, přece jenom se jedná o Uruguay.) pověry se každý 29. den v měsíci mají obědvat tzv. ñoqui. Jde vlastně o takové maličkaté knedlíčky z těsta, které je (a není) podobné našemu bramborovému. 

Pod talířem Vás po celou dobu jídla čeká 10 pesos, které mají prý přinášet štěstí. Je tak možné, že kovová mince vychýlí magnetické pole v daném místě a vlivem kosmického záření přinášející energii jednorožců spolu s elektromagnetickými vlna o velmi vysoké frekvenci způsobují pocit štěstí. Nebo taky ne. Ale kdo jsem, abych je soudila, když každé Vánoce dělám mnohem nelogičtější věci.

Moje host mamka se mi svěřila, že většinou tuto tradici dodržují jen 29. února, ale protože jsem tady v nepřestupním roce, udělali kvůli mně výjimku. Děkuji za tuto oběť.

Čekání

"Jeď na výměnu," říkali mi, "naučíš se být zodpovědná, všude na čas!" No, musím Vás zklamat. Alespoň co se druhého bodu týče, nevypadá to na splnění očekávání... Už od prvního dne tu jakékoli časové plány selhávají. Z počkej10 minut, se stává 20-25. Když někdo tvrdí, že přijde přesně v 9, čekejte ho nejdřív o půl desáté, a pokud se dohodnete na čase kolem čtvrté, před pátou nevycházejte, stejně tam nikdo nebude. Tak trochu mě napadá jestli se Uruguay třeba nenachází v nějaké prapodivné časové smyčce či ohybu. Co se čekání a srazů týče lidé tady mají opravdu pokřivené představy.

Hlavní myšlenka mého pobytu tady ale stále zůstává začlenit se do společnosti a přizpůsobit se místním zvykům. V tomhle ohledu nemám žádný problém. :D Tak nějak tuším, že návrat zpět bude (mít) tvrdý dopad.

Feria

Už během prvního týdne mě okolí okouzlilo svým vyprávěním o ferii. Dokonce jsme později jednu takovou menší i "prováděli" se spolužáky, abychom sehnali peníze na výlet. Já ale stále toužila podívat se na tu "opravdovou." Ta se v našem městě koná na několika místech každou neděli, a tak když se mě včera ráno ptali, jestli bych chtěla jet taky, nadšeně jsem přikyvovala jako černoušek ve vánočním kostele. Právě čekání na mou host rodinu než se konečně "vyprdolí" inspirovalo předchozí bod.

(Ráda bych se také zastavila nad pojmem "ráno" použitém v předchozím odstavci. Skutečně to bylo ráno, přesněji chvilku po deváté. Co se mi stalo? Budík. Nastavený na deset hodin netušil (a ani já ne), že se operátor rozhodne změnit čas ze zimního na letní, i když Uruguayci tuto změnu neuznávají. Takže se dá říct, že jsem vstávala v 10, ale snídala v tuhle nekřesťanskou hodinu, jakou je nedělní(!) devátá.)  

A co to ta feria vlastně je? Je to vlastně docela (ne)obyčejný trh. Na rozdíl od těch českých tu najdete všechno - od kosmetiky a oblečení, přes stánky rychlého občerstvení(, které jsou asi milionkrát zdravější než ty české,) a stánky s ovocem, zeleninou a dalším jídlem, po ručně dělaný nábytek a maté. Navíc není umístěn na žádném náměstí ani ničem podobném, ale táhne se dlouhou uličkou. Jak dlouhou se mi nepodařilo zjistit, protože po půl hodině cíleného pohybu směřující na druhý konec to host bratra přestalo bavit a chtěl do auta za svým bublifukem.

Tak s touhle fancy taštičkou tu chodí téměř
všichni. Že by nějaká uruguayská móda?

Představte si, že v jednom takovém stánku "necháte" tisícovku.
A teď si představte, že tady to není jen představa.

Doufám, že i Vy jste si víkend užili jako já. Mnoho spánku všem.

Vpravo Prado

Konečně! Konečně jsme s částí host rodiny vyjeli na výlet. A kam? No přece do Montevidea, hlavního města téhle zemičky. (Haha. :D Jo, já vím, že je o hodně větší než ČR, ale když ona na tom globu vypadá tak malilinkatě!) Abych byla fér byl to už třetí výlet do tohoto města, ale zatím jsem bohužel neměla dost času a příležitostí ho prozkoumat. Můj den ale přijde a pak se těš, Montevideo!

Náš cíl byl jasný - Prado. Ne, nespletla jsem si písmenko a nemířili jsme do módního butiku, ale na výstavu. Čeho? Zemědělství, tedy jedné z nejdůležitějších věcí v Uruguayi. Komu se v hlavě objevil obrázek Flory nebo Florie, bude hodně zklamaný.


Vyrazili jsme časně zrána - po desáté hodině. (Těm, co si ťukají na čelo, ono se to nezdá, ale po 4 hodinách spánku, je to fakt brzo... Navíc jsem v Uruguayi. :D) Během půlhodinové cesty autem jsme naladili rádio a tančili. Možná si to tančili  ale zaslouží uvozovky soudě podle zvláštních pohledů, kterými nás častovali řidiči na křižovatkách.

Vejrá jako bejk a přitom je
to kráva. Že se nestydí! :D

Konečně jsme se zorientovali v google mapách (Nebo se konečně zorientovaly google mapy?) a dorazili jsme k parku/výstavišti/louce uprostřed města, kde se ona přehlídka konala. Během několika málo minut jsme stihli projít kus areálu a já zaregistrovala několik věcí:

• zdá se, že i zemědělské stroje mohou být pro někoho lákadlem,
• všude jsou krávy, býci a co já vím co ještě i se všemi možnými i nemožnými tituly a oceněními,
• můj malý host brácha se dokáže ztratit během chviličky,
• uruguayský multivitaminový džus je vážně humus.

Co mě ale překvapilo nejvíc? Xiaomi. (Jen tak pro zajímavost je to značka mého telefonu, a tak s ní cítím maličké opravdu malinkaté pouto.) Každé druhé dítě si totiž neslo oranžový nafukovací balónek s jejich logem. Luca, jako každé malé dítě, okamžitě zatoužil po jednom z nich. A tak jsme sledovali stopy, chci říct děti s balónky, které nás dovedli k cíli - maskotovi Xiaomi, bílému králíkovi. Úleva nad tím, že Luca konečně přestane brečet, se ve mně prala s jiným pocitem - chutí nakopnout onoho "plyšáčka." - vidívám ho totiž na obrazovce telefonu poměrně často, zvlášť když se nemůžu připojit na internet.

Po krátké zastávce ve stánku se sladkostmi, jsme se vydali prozkoumat koňské stáje, a dokonce jsme viděli i pravého "gauče", tedy spíš "gaučku" (?), a o tom jestli byla pravá bychom taky mohli polemizovat. Nicméně ukázka westernového ježdění uchvátila Lucu natolik, že ani moc nevyváděl, když mu balónek prasknul, takže jsem oné dámě v sedle neskonale vděčná. Sláva jí!

Jak málo stačí ke štěstí... Malá občerstvovací zastávka.

První uruguayské hasičské auto, co
jsem spatřila. Pán asi sdílí mé nadšení
z bytí na této fotografii.

Země "hrdiny", "šutrů" a "velehor"

Už to bude skoro týden, co jsme s naším ročníkem nasedli do autobusu a vydali se na třídenní výlet po severu Uruguaye. Proč o tom ale píšu až teď? Zdá se, že moje múza zůstala na nekonečných pastvinách, které jsme míjeli. Je pro mě stále těžší a těžší nacházet ta vhodná slova, a tak tenhle článek napíšu trošku jinak - v bodech.

• Neděle 23:00 - vyjíždíme směr sever, chce se mi spát.
• Pondělí 2:00 - spolužáci kecají, chce se mi spát.
• Pondělí 4:00 - spolužáci spí, spím.
• Pondělí 7:00 - prší, nespím, zírám z okna - všude samá kráva, samej vůl... A občas rozpoznám i ovci.
• Pondělí 8:00 - exkurze v cukrovaru, smrdí to tu, nerozumím a chce se mi spát.
• Pondělí 11:00 - procházíme se po plantážích s cukrovou třtinou, žvýkáme ji (mňam), nechce se mi spát.
• Pondělí 12:00 - zakotvili jsme ve vesnické školce/škole, rozhovory s malými dětmi (sranda, když si o Vás myslí, že jste retardovaní, protože jim nedokážete odpovědět), mám trošku depku a chce se mi spát. 
• Pondělí 18:00 - hrajeme v místním domě kultury, karty, společenské hry, na kytaru a na nervy učitelkám, chce se nám spát.
• Úterý 1:00 - kluci spí v domě kultury, holkám se na stadionu chce spát. Mrzneme.



Ví někdo z vás, kam vlastně jdeme?



Jak vidíte bylo to náročné. Pro zkrácení se pokusím vynechat zmínky o spánku, kterého jsme měli trošku nedostatek.

Ale co tady dělá EU?

Další den jsme se vydali do města Artigas, pojmenovaného po největším hrdinovi Uruguaye. Dle mého názoru by si zasloužil u toho pojmenování uvozovky, ale co nadělám, pro Uruguayce je to prostě hrdina, který může za záchranu jejich země před Španěly a její samostatnost (, nehledě na to, že si přál aby byla Uruguay součástí Argentiny). Navštívili jsme zde dílny, kde se vyrábí kožené výrobky (včetně kabelek <3), brousí polodrahokamy a vyrábí z nich šperky. Dalším bodem byla prohlídka místa, kde se těží ametysty a jejich velkosklad - O MŮJ BOŽE!!!! - odkud se vyváží do celého světa. Kdo by si to při pohledu na to malé městečko pomyslel?? Prohlídku jsme zakončili jak jinak než v obchodě se suvenýry a šperky z tohoto polodrahokamu. Krása. 

Zlomečíček z toho, co jsme měli možnost vidět.

Poslední den našeho výletu mám trošku v mlze, na rozdíl od počasí - konečně totiž vykouklo sluníčko a přestalo pršet. Hned ráno jsme vyzvedli profesora zeměpisu, geologie či nějaké podobné pavědy, který předvedl tu nejnudnější přednášku o okolí a místním složení hornin v mém životě    (a neříkám to jen proto, že jsem rozuměla tak pětině toho, co říkal!) Po asi hodině z onoho úžasně obohacujícího zážitku jsme zastavili (takřka uprostřed ničeho) a vydali se na nedaleký kopeček (hurááááá!). Asi 100 výškových metrů udělalo s mými spolužáky asi tolik jako výšlap na Lysou horu. Totálně "vyčerpaní" jsme si dali vrcholové foto a šlo se zpátky.

Jedna ze dvou uruguayských
železnic (beze srandy).

Nechoďte do lanového centra, přijeďte
do UY - stejný zážitek tu dostanete zdarma.

Nějak tu zapomněli ten most
(nebo dva) postavit. Soutěž
dostaň se přes řeku a neumrzni.

Vrchol dne pak nastal, když jsme si ve městě Tacuarembo dali zmrzlinu. Tolik příchutí jsem ve svém krátkém životě neviděla - banán, banán s čokoládou, banán s dulce de leche (, které samozřejmě nesmí chybět,) dulce de leche samostatně, s čokoládou, s brownie, s kávou, atd. Mňam. Našli byste tu každou příchuť, kterou najdete v Česku a ještě mnoho dalších. To rozhodování ale... :( Na závěr cukrovou vatu a den byl dokonalý.

Dilema,  dilema.

Cestou zpět na jih jsme zpívali, tedy většinou mí spolužáci. Z těch pár španělských písniček, které znám, je většina z nich pro mou českou pusu jako jazykolam. No vážně zkoušeli jste někdy zpívat Waka Waka od Shakiry ve španělštině? 

Vše, co se nepovedlo...

... vedlo k povedenému konci. Tak by se mohlo jmenovat moje pondělí - a ne, není to tím, že byl právě tento den. Nebo, když nad tím tak přemýšlím, možná tento krásně katastrofický článek můžu připsat na vroubek právě jemu.


Tak tedy, náš příběh se odehrává jednoho krásného, uruguaysky mrazivého dne, shodou okolností, začátek nového sedmidenní. Jak jinak začít super týden než výletem do obchodního centra?! Pro lepší představu Vám umožním nahlédnout do přísně tajného seznamu věcí, které jsem potřebovala zařídit.

1. Aktivace SIM karty
2. Sehnat mikroutěrák na brýle (-na tom minulém si poslintal náš pes...)
3. Koupit si pásek - buď mě tu týrají hladem a já o tom nevím, nebo se mi roztáhly všechny kalhoty. (Druhá možnost je správně.)

1. Jedním z prvních úkolů od YFU bylo - kupte si místní SIMku. Tak to bych ještě zvládla - SIMka, zakoupená v místní trafice, se tvářila velmi přívětivě. Bohužel, vzhled klame, neboť všechno má svůj háček. Háčkem v tomto případě byla (a stále je) aktivace. Proč se zrovna ta má rozhodla stávkovat, nevím. A tak jsem se rozhodla zeptat odborníků z telefonní společnosti. Rozhovor probíhal následovně:

Já: Dů jů spík ingliš?

Prodávájící: Nada. (Nic.)

Host sestra: Tenemos  *******************************.
Prodávající: ******************************.

Host sestra: Gracias. (ke mně) Potřebujeme občanku dospělého.

Já: *************************.

(pozn. autora: V prvních dvou případech značí hvězdičky mou neschopnost překladu a porozumění, ve třetím už mají tradičnější význam.)

Při pohledu na mé naštvané (eufemismus) já Sol dostává spásnou myšlenku - půjdeme si koupit něco na chuť. Něco dobrého, sladkého. "Ovocnou" taštičku z McDonald´s. Sázeli jsme na to, že tato celosvětová značka nabízí stejné menu v Česku, Španělsku i Uruguayi - omyl! Po taštičkách ani stopa, zato hamburgerů a zaručeně kvalitních hovězích produktů všude spousta.

Přesunuly jsem se k dalšímu bodu seznamu.

2. Sol jistým krokem zamířila na druhu stranu nákupního centra. Poněkud nejistěji pak zastavila před prázdným obchodem a ztraceným hlasem mi vysvětlila, že optiku zrušili. Fajn. Určitě je tu nějaká další. Není.

3. Předchozí neúspěchy mě natolik zdeptaly, že když jsme vlezly do prvního obchodu s oblečením a já zjistila, že asi neodpovídám typické uruguayské velikosti, zabalila jsem to. Ne že by tady chodily samé vychrtliny, ale některé dívky připomínají filmové postavy. Konkrétně pytlíkovi příbuzné - ne, nemyslím na Ferdu Mravence, ale LOTR. Já jsem o hlavu a půl vyšší a asi tolikrát težší.

Zdrcena neúspěchy se ploužím zpět na autobusovou zastávku. Když vtom se mi zrak zastaví na obchůdku s nápisem FINI. Průhledné plastové kontajnerky vábí můj pohled. A v nich o-můj-bože-sladkosti. Pendreky, kyselé rybičky, banánky, maliny, medvídci, a dokonce i kopie Jelly Beans! Vrhám se do bitvy s vlastním svědomím a následně vedu 1:0. Z nákupního centra vycházím se sáčkem sladkostí a vůbec mi nevadí, že vlastně nemám ze seznamu vůbec nic.

PS: Jediné, v čem JOJO zůstává originální, jsou Vexty. Ještě štěstí, že jsem si 1 balíček přivezla s sebou... Muhehehe.

PPS (aktualizace po měsíci): Jeden balíček byl děsivě málo... :(