Taková menší oslavička

Jak už jsem se dříve zmínila, minulou středu měl můj malý host bráška narozeniny. Už tři týdny dopředu mě host mamka prosila, jestli bych něco neupekla, že přijdou i další děti, tak aby měly něco malého na zakousnutí. (Kromě sebe samých, jak se později ukázalo...) Týden před oslavou začala host mamka vypadat nervózně a já nechápala proč - vždyť je to přece dětská oslava, a ne sešlost celého města. (No, celého města ne, ale téhle čtvrti určitě.)

Zakládáme pizzerii?

Určité podezření se ve mně začínalo rodit už s informací, že je objednán skákací hrad a trampolína. Tento pocit ve mně jenom rostl s každým rozhovorem o oslavě narozenin. A kdy mi došlo, že se moje představy o dětské oslavě diametrálně liší od představy mojí host mamky a Uruguayců obecně? V sobotu ráno. Ten den se totiž v naší kuchyni objevila nejen Milie, kamarádka host mamky, ale také asi 15 kg mouky a 5 litrů rajčatového protlaku a 5 kg sýru. Výsledek těchto surovin na sebe nenechal dlouho čekat a 40 pizz bylo na světě. Zatímco Milie si vzala na starost přípravu těsta a pečení něčeho, čemu říkala pre-pizza, my se sestrou a mamkou jsme (o)strouhaly.

I já jsem se ten den pokusila vytvořit své pekařské dílo - čokoládové brownies cupcaky plněné dulce de leche. Pokus jistě dobrý. Výsledky nebyly dobré. Zdá se, že kombinace nekvalitní čokolády (Viva Uruguay!), špatné trouby a absence kuchyňské váhy (Asi si ji věnuji k Vánocům...) způsobily, že se moje dokonalé malé výtvůrky změnily v nerozpoznatelnou zcukernatělou hmotu, která se rychle stávala nepoživatelnou. Zahanbena svým neúspěchem jsem se proto donutila další den vstát velmi brzy(, tedy brzy na to že byla neděle,) a snažila se napravit své hříchy ne tak originálním, zato tentokrát už povedeným pokusem.


Zatímco jsem se schovávala v kuchyni s miskou s jakousi polotekutinou, které jsem vážně moc chtěla říkat krém na cupcaky, na zahradě vypuklo naprosté šílenství. Z ničeho nic se odněkud objevil velký stůl, několik židlí, pár slunečníků, trampolína a takový "menší skákací hrádeček" (jejich slova, moje ne). Jisté ale je, že tento "hrádeček" se svou zanedbatelnou rozlohou zabral velkou část naší nemalé zahrady.

Zahrada - ještě poměrně nezamořená lidskými bytostmi.

Ještě jsme dofukovali poslední desítky balónků, když se hosté začali sjíždět... tedy přijíždět... (Žádné drogy, čestné skautské - nejsem v Kolumbii...) Počet hostů se zastavil někde kolem čtyřicítky, a to ještě host mamka tvrdila, že vloni jich bylo víc. Možná bych však měla  změnit označení "dětská oslava", protože dětí byla skoro až zanedbatelná menšina (tuto nerovnost směle vyrovnávaly svým křikem...) a většina hostů sestávala z přátel host rodičů.

A je to jasné - tahle rodina se měla usadit
v Česku - lásku k pivu na to rozhodně mají.

A co se děje na takové fiestě? To samé co v Česku - povídaní, socializování se a jezení. V tomhle případě byl poslední bod velmi vydatný. Pizzy střídaly choriza a hamburgry, které vystřídaly dorty (4!). Ve chvilce mé nepozornosti se Sol podařilo najít moje nepodařené cupcaky a nabízet je všem okolo. Nebudu zastírat, jakou ránu dostalo moje ego, když zmizely dříve než ty "povedené". Co můžu říct: divný kraj, divný lid.

Alespoň si můžu namlouvat, že vypadaly až moc
dobře na to, aby se snědly.

Závěrem asi tolik: Jsem ráda, že má Luca narozeniny jen jednou do roka. Ne že bych mu nepřála tu zábavu s kamarády nebo dárky, ale tolik pizzy jsem snad v životě nesnědla a doufám, že už nesním - následný břichabol a znechucené pohledy směrem na zbylé pizzy (asi jenom 12 kusů!) bych si ráda odpustila.