středa 31. května 2017

Jak být Uruguaycem

Další „vykecávací“ článek přišel. Tentokrát o Uruguaycích, španělštině a věcech uruguayských a ještě uruguayštějších.

Podmět k napsání tohoto článku přišel, když jsme s Marianou, která se chystá na měsíc do Irska, sledovali videa na youtube o irských akcentech/dialektech a já si uvědomila, že pro španělštinu to platí dvojnásobně. I pro češtinu platí, že nemluví stejně ostravak jako někdo z Brna, či Budějovic. Není proto žádným překvapením, že cestou přes oceán se španělština změnila dosti výrazně ( - skoro k nepoznání).
I když pomineme jinou slovní zásobu, pozměněné významy slov a to, že v Uruguayi nepoužívají druhou osobu množného čísla a naopak mají 3 druhé osoby jednotného čísla, vyvstávají nám tu poměrně velké rozdíly, např. ve výslovnosti. Španělé si totiž šlapou na jazyk (můj osobní názor), zvláště při z, které se tu čte jako obyčejné s. Ten největší šok, ale přichází s dvojitým l (tedy ll) a y, které se ve Španělsku vyslovuje jako „j“ popřípadě „dj“. Uruguayci se s tím nepářou. Věta „Yo me llamo Verónica“ (Jmenuji se Veronika), kterou by Španěl vyslovil jako [Jo me jamo Veronika] je tady [Šo me šamo Veronika].

Jak už jsem se zmínila, Uruguayci mají 3 druhé osoby – usted, tú a vos. Ta první se používá jako vykání, ale s tvarem třetí osoby. Většinou se používá, když je generační rozdíl ooooobrovský nebo mluvíte s prezidentem. Některých osob se ale používání tohoto tvaru může dotknout. Tú je běžné ty, které můžete de facto použít kdekoliv a kdykoliv. A pak je tu vos, které je specialitou argentinské a uruguayské španělštiny. Méně formální než tú a s přízvukem na poslední slabice. Řekněme, že tenhle tvar nepoužijete, když máte schůzku nebo když si objednáváte jídlo v restauraci.

Odbočka od španělsko-uruguayské gramatiky. Jistě jste si všimli, že v Uruguayi, ač má rozlohu více než dvojnásobnou než naše republika, je pouze 3,5 miliónu obyvatel, z nichž polovina bydlí v Montevideu. Navíc jsou tu lidi opravdu otevření a hlavně sdílní, takže ve výsledku se zdá, že se všichni zdají se všemi. Při zdravení je pak zvykem zeptat se, jak se ten druhý má, a „jak mu to jde“. Když se tu pak potkáte se známým na ulici, rozhovor může vypadat následovně:
A: Ahoj, Cami. Jak se máš?B: Dobrý den, jak se máš?A: A jak ti to „jde“?B: Jak je?A: Všechno dobrý? (Pozn. Já vím, že v češtině to zní mírně hloupě, ale lepší překlad nemám.)
Oba zúčastnění pokračují v chůzi s úsměvem, aniž by se dozvěděli nějakou podstatnou informaci.

Uruguayci stejně jako Češi mají svoji neverbální komunikaci a gesta. To nejuruguayštější gesto je pro mě „podhrábnutí“ brady, které znamená „Nevím, nemám ani tucha“. Pokrčení ramen tu může znamenat neslušnost nebo nedostatek respektu (což je tady poměrně velké téma), pokud mluvíte se starší osobou. Jeho význam není totiž „Nevím“, ale „Nezajímá mě to.“ V Uruguayi také žije značné procento populace s italskými kořeny, takže jestli si pamatujete takové to italské gesto, kterého bylo nedávno všude plno, tak Uruguayci ho používají taky. Význam zůstává více méně stejný: „Cožeeee?“ nebo „Co to sakra!????“ (To jen až mě pak uvidíte, abyste si neťukali na čelo. Což se tady mimochodem nedělá.)
Rozdíly ale nekončí jenom tady. Pár příkladů za všechny:

Také Vás maminka nenechala začít jíst, dokud jste neřekli „Dobrou chuť?“ Věřte, že Uruguayci by se s takovou nenajedli. Buen provecho – dobrou chuť se tu totiž používá, jenom když se připojíte/vidíte/vejdete do místnosti se skupinou, která už jí.

Také známá CocaCola tu nikdy není Cola, ale vždycky Coca. Důvod je jednoduchý – cola totiž znamená pozadí – to lidské. Nemluvě o řeckém písmenku théta, kterému všichni říkají „tyta“. Umím si představit, že pro učitele by nebylo zrovna jednoduché dvacetkrát za hodinu říct poprsí (v ne zrovna lichotivé formě) a udržet si vážnou tvář (a autoritu).

Poslední bod mého článku je sdílení - něco, co je pro Uruguayce nesmírně důležité. A teď nemyslím jenom sdílení ve své materiální formě, to je skoro samozřejmost a nezáleží, jestli máte sušenky nebo mandarinku, ale i sdílení zážitků a každodenních drobností. Například když necháte rodiče vědět, že jste dorazili do školy nebo domů, že když si pak večer sedneme k maté (nejlepší příklad sdílení ze všech) a bavíme se o všem možném, co se ten den stalo, i o takových drobnostech jako novém účesu učitelky nebo že jste dneska viděli úplně černého psa.

Nemyslete si, že tohle je všechno. Tyhle věci jsou jen špičkou ledovce celé uruguayské kultury, která mě nepřestává překvapovat. Doufám, že si užíváte letního počasí, a myslete na mě – popřípadě pošlete mi taky trošku tepla. ;)

pondělí 22. května 2017

"Předodjezďák"

9 měsíců je krátká doba, která uteče jako nic. Zdálo se to jako včera, když jsme poprvé stáli na půdě „statko-hotelu“ Renacimiento, dějiště našeho po-příjezdového semináře, kdy jsme se (marně) pokoušeli rozšifrovat tu „divnou“ řeč dobrovolníků a nadšení se v nás mísilo s troškou strachu. Byla to trošku ironie, protože za těch několik měsíců se tu nezměnilo vůbec nic, to, co bylo jiné, jsme byli my. Šťastni z opětovného setkání a trochu rozpačití z nadcházejícího víkendu, který nám jasně říkal, že náš rok tady se chýlí ke konci.


Jako na každém YFU „mítinku“ jsme den začali našimi oblíbenými „energizery“ (hrami na rozehřátí), po kterých následovaly aktivity, ve kterých jsme si pokoušeli povídat o tom, co nám náš rok přinesl, co změnil a co bychom si (kromě dvou kil dulce de leche a yerby) chtěli z naší výměny odvézt. Také jsme dostali dopisy, které jsme psali sami sobě na začátku roku a které měli být o našich očekáváních. Musím říct, že některé body toho mého byly pěkně naivní, ale většinu jsem splnila. Jupííí.
Není nad to jíst ve 13 °C zmrzlinu.
V sobotu nadešel den, kterého jsem se obávala už od svého příjezdu – test ze španělštiny. Nakonec to nebylo tak strašné. Zkouška složená ze dvou částí, písemná a ústní, nám nakonec zabrala celý den. Mezi jednotlivými částmi jsme si pouštěli hudbu a za (pa)zvuků reggeatonu (a našeho jekotu „De-spa-cito!“) se pokoušeli uplatnit kroky převzaté od Uruguayců. Myslím, že na nás byla radost pohledět.
Poslední aktivitou tohoto dne bylo loučení. Posazeni v kruhu se svíčkami v rukou každý z nás poděkoval všem, kteří náš rok udělali speciálním, rozloučil se „Adios“ a sfouknul svou svíčku. Nezní to nic moc, ale už u pátého člověka jsme brečeli jak želvy. Tak nějak nám došlo, že tohle všechno končí a že už se nikdy nesejdeme všichni. Následné objímání také moc nepomohlo zastavit ty proudy slz. (Jak Céline poznamenala: „Proč´s musela jet až do Brazílie, když ty vodopády máš tady?!“)

Učíme se čísla.
Zní to strašně pesimisticky a smutně, a taky to tak trošku bylo. Ale můžu říct, že tak moc jako tenhle víkend jsem se snad ještě nikdy nenasmála. Kromě sebereflexivních a hodnotících aktivit jsme měli hodně času na povídání si a sdílení maté (a maté a maté), a neděle tak utekla jako nic. A už jsme zase stáli na autobusovém terminálu a loučili se – tentokrát doopravdy. Jenom doufám, že naše „Adios“ není sbohem, ale na viděnou.


Skupinovka musí být...
PS: Kdybyste se náhodou ptali, jakouže to úroveň španělštiny nakonec mám – B2! Někde se totiž evidentně stala chyba a poslali mi výsledky někoho, kdo tenhle jazyk ovládá. :D


středa 17. května 2017

Výletování

S host mamkou jsme před týdnem vyrazily na výlet do Montevidea a já (konečně) usoudila, že je čas věnovat jeden článek tomuto velkoměstu.

Do Montevidea jsme se vypravily v úterý časně ráno s jasným cílem - koupit závěsy a zajít do banky… Jo, a taky proběhnout nejvýznamnější pamětihodnosti a zajímavosti. O půl desáté jsme tak stály před autobusovým terminálem/nákupním centrem Tres Cruces. Jak by řekla nejmenovaná osůbka, „vzaly“ jsme autobus (ne, neukradly jsme ho) a vydaly se směrem k novému nákupnímu centru, které se prozíravě jmenuje „nuevocentro shopping“.

Památník obětem (zmizelým) diktatury


Po malé „občerstvovací“ zastávce v domě, kde host mamka se sestrou bydlívaly, jsme se vydali přesně na opačnou stranu Montevidea, tedy na ramblu - chci říci nábřeží.(?)

Rozárium bez růží?! V Uruguayi žádný problém.
Najdi pět rozdílů.

Pittamigliův hrad - v Uruguayi je jich hned několik.
Chybí jen drak...

Odpočinkujeme.
Následně jsme se vydaly do dalšího nákupního centra, cestou jsme se však ještě zastavily na trzích. Já ani host mamka jsme nebyly schopny odolat místní nabídce a koupily si bombilly (takové to kovové brčko na pití maté).

Na autobusové zastávce jsme se krčily před rozzuřeným
 indiánem.
Shopping Punta carretas se vyznačuje jednou zvláštností – jen málokteré nákupní centrum bývalo totiž v minulosti vězením, a to tím nejkrutějším v celé zemi. Dnes Vás však na tomto místě budou mučit jen neúměrně vysoké ceny.



Naše velikonoční vajíčka přeplula oceán.
To už jsme obě začaly mít pořádný hlad, a tak jsme se rozhodly zkrátit prohlídku „nákupáku“ a zamířit do centra na to nejlepší chivito z celé Uruguaye s malou odbočkou do národní knihovny, právnické fakulty a jeslí, kde pracuje teta. Do restaurace jsme se doplazily téměř mrtvé hladem.
Další zastávkou byla banka, po které následoval umělecký trh se spoustou zvláštností a nádherných 
zbytečností a pár opravdu divných, divných věcí.

Kam se hrabou názvy jako "lidovky" nebo "MF",
Uruguayci mají papuč/pantofli/nazouvák.

Mňamka.

Taková krásná klíčenka! A z čeho že to vlastně je? Z kostí?!?!
Aha... Ne, děkuji.
Venku se začalo stmívat a my jsme celodenní putování zakončily na Plaza de Independencia (náměstí Nezávislosti), kde je nové sídlo vlády a také (prý) ostatky národního a hrdiny Artigase.

Haló, máme problém - to slunko se tam nevleze. Nevadí, tak ho
schováme.

I v Montevideu platí, setkáme se u koně.
Časně ráno jsme se vypravily do divadla Solís na prohlídku, která se zrovna ten den nekonala. Alespoň jsme si tak prošly expozici kostýmů inspirovaných Shakespearovými sonety. Přivábené hudbou zvenčí jsme náhodou narazily na dechový orchestr armády/stráže, který nás zavedl až před budovu musea, které zrovna otevíralo – prostě štěstí. Výstava věnovaná především historii Montevidea byla jedním slovem úžasná.

Verča se snaží pózovat (a nejde jí to).



Vtip pro zasvěcené: "Ticho, blbci!"

Když Montevideo byla jen malá vesnička.

Nebyli bychom v Uruguayi, kdyby tu neměli
sbírku "starožitných" maté.
Následovala procházka historickou částí města zakončená v Mercado del puerto (přítavním trhu), kde jsme si daly ty nejlahodnější, nejúžasnější, nejchutnější a největší empanady, jaké jsem kdy jedla. Mňamka. Po prolezení všech turistických obchůdků v okruhu 2 km, jsme konečně začaly řešit to, pro co jsme se vlastně do Montevidea vypravily – závěsy. (Nutno přiznat, že bez úspěchu.) Cestou mi host mamka ukázala nejlepší panaderii (pekařství) v okolí, centrální hřbitov a dům, kde dříve bydlívaly.


Zdá se, že velikonoční zajíček navštívil stejný obchod jako já.


Přístav, kam se samozřejmě nemůže... Nic nepotvrzuji, ani
nevyvracím.
Byly asi čtyři hodiny a my se pomalu chytaly na návrat do Playa verde, když host maminka obdržela telefonát, který změnil všechny naše plány. Její starší bratr se totiž odebral na věčný odpočinek, a tak jsme se urychleně vrátily domů.

(Tento článek jsem napsala už před měsícem, tak si prosím posuňte časovou linii. Autorku článku totiž zasáhl záchvat lenosti. ;) 

Říkali mi, že se na ně nemám dívat
svrchu... Ale když ono je to tak těžké...

pátek 12. května 2017

Výšlap(k)y

Uruguay je placka. Nejvyšší (vele-óbr)hora má 514 m. n. m., a tak si jistě dovedete představit, že tu pěší horská turistika moc nevzkvétá. Naštěstí se Piriápolis nachází v jedné z těch kopečkovatějších částí, a tak se mi v uplynulých týdnech konečně podařilo splnit si hned dva své „výletové“ cíle.

 Jedna rada – nikdy nemluvte před výstupem na kopec s Uruguaycem. Pravděpodobně si po tomto rozhovoru totiž začnete shánět lano (jen tak pro ujasnění – to horolezecké, (sebe)vražedné myšlenky přijdou až později), cepíny a další pomůcky, protože se Vám zdá, že ten „kopeček“, o kterém jste začali mluvit, se proměnil v menšího příbuzného Mount Everestu.

Jeden z překvapivých faktů o zdejších vršcích je, že vstup na ně je omezen jejich majiteli pouze do určité odpolední hodiny a pokud prší, je možné, že se na ně nedostanete vůbec. Vlastně jsem si myslela, že je to dost přehnané, dokud jsem neviděla zoufalé snahy zdejších osůbek vyškrábat se na trošku obtížněji přístupný kopeček. Prostě nemají dostatečný trénink. 
Předminulou sobotu jsme s kamarádkou pokořili Cerro del Toro (Býkův kopec). S kamarádkou Sami jsem se konečně dokopala k výkonu, a tak jsme se v odpoledních hodinách jednoho pošmourného dne vyškrábaly až na vrcholek. Samotný kopec má asi 200 m. n. m., ale výhled je z něho úžasný. Celé Piriápolis a kopec Svatého Antonína tu máte jako na dlani.
Igelitkovo-ponožková Maria.
Ani se radši neptejte...

Piriápolis a kopec sv. Antonína

A protože jsme se necítily dostatečně unavené, vydaly jsme se přes Venušin pramen k dalšímu cíli – kopci Svatého Antonína. S malou odbočkou k přístavu jsme nakonec stanuly na vršku až v pozdních večerních hodinách. Západ slunce byl ten den obzvlášť magický. Stejně jako stav Sami v pondělí ráno, kdy se ne nepodobna tučňákovi škrábala do schodů ve zřejmých bolestech.

A minulou neděli přišel na řadu kopec Pan de Azúcar. (Neděste se, nejeli jsme do Rio de Janeira – to si jen tesknící Brazilci přejmenovali nedaleký kopec. Ježíše tu sice nenajdete, za to originální rozhledno-kříž ano.) S host sestrou, sestřenkou, tetou a Marianou, která mě přijela navštívit z El Pinaru, jsme se hecly a v neděli ráno šly na věc.

Po asi hodinovém, mnohdy hodně strmém stoupání po kluzkých kamenech jsme ale náš cíl přes všechny nesnáze a pády udolaly. První věc na vrcholku byla samozřejmě fotka a pak fotka, následované fotkou a fotkou. (Asi už máte představu, jak vypadala následující hodina. Beze srandy.) Až poté jsme se vydaly na onu „křížovou“ rozhlednu a po hodné chvíli odpočinku jsme započaly sestup, který nám nakonec zabral o hodně času (a fleků na kalhotách) víc. Odměnou nám byla příjemná fiesta, dobrý pocit a vzpomínky na úžasné výhledy. (A mírné pnutí v nožičkách.)



La hvězda

Kouzelné, nemyslíte?
Zatímco moje spolu-kopco-chodkyně i se svými vymakanými posilkovými zadečky druhý den skoro nemohly chodit, „La Checa“ se těší na další výlet a marně hledá další oběti svých choutek. Nějaký dobrovolník?