pondělí 22. května 2017

"Předodjezďák"

9 měsíců je krátká doba, která uteče jako nic. Zdálo se to jako včera, když jsme poprvé stáli na půdě „statko-hotelu“ Renacimiento, dějiště našeho po-příjezdového semináře, kdy jsme se (marně) pokoušeli rozšifrovat tu „divnou“ řeč dobrovolníků a nadšení se v nás mísilo s troškou strachu. Byla to trošku ironie, protože za těch několik měsíců se tu nezměnilo vůbec nic, to, co bylo jiné, jsme byli my. Šťastni z opětovného setkání a trochu rozpačití z nadcházejícího víkendu, který nám jasně říkal, že náš rok tady se chýlí ke konci.


Jako na každém YFU „mítinku“ jsme den začali našimi oblíbenými „energizery“ (hrami na rozehřátí), po kterých následovaly aktivity, ve kterých jsme si pokoušeli povídat o tom, co nám náš rok přinesl, co změnil a co bychom si (kromě dvou kil dulce de leche a yerby) chtěli z naší výměny odvézt. Také jsme dostali dopisy, které jsme psali sami sobě na začátku roku a které měli být o našich očekáváních. Musím říct, že některé body toho mého byly pěkně naivní, ale většinu jsem splnila. Jupííí.
Není nad to jíst ve 13 °C zmrzlinu.
V sobotu nadešel den, kterého jsem se obávala už od svého příjezdu – test ze španělštiny. Nakonec to nebylo tak strašné. Zkouška složená ze dvou částí, písemná a ústní, nám nakonec zabrala celý den. Mezi jednotlivými částmi jsme si pouštěli hudbu a za (pa)zvuků reggeatonu (a našeho jekotu „De-spa-cito!“) se pokoušeli uplatnit kroky převzaté od Uruguayců. Myslím, že na nás byla radost pohledět.
Poslední aktivitou tohoto dne bylo loučení. Posazeni v kruhu se svíčkami v rukou každý z nás poděkoval všem, kteří náš rok udělali speciálním, rozloučil se „Adios“ a sfouknul svou svíčku. Nezní to nic moc, ale už u pátého člověka jsme brečeli jak želvy. Tak nějak nám došlo, že tohle všechno končí a že už se nikdy nesejdeme všichni. Následné objímání také moc nepomohlo zastavit ty proudy slz. (Jak Céline poznamenala: „Proč´s musela jet až do Brazílie, když ty vodopády máš tady?!“)

Učíme se čísla.
Zní to strašně pesimisticky a smutně, a taky to tak trošku bylo. Ale můžu říct, že tak moc jako tenhle víkend jsem se snad ještě nikdy nenasmála. Kromě sebereflexivních a hodnotících aktivit jsme měli hodně času na povídání si a sdílení maté (a maté a maté), a neděle tak utekla jako nic. A už jsme zase stáli na autobusovém terminálu a loučili se – tentokrát doopravdy. Jenom doufám, že naše „Adios“ není sbohem, ale na viděnou.


Skupinovka musí být...
PS: Kdybyste se náhodou ptali, jakouže to úroveň španělštiny nakonec mám – B2! Někde se totiž evidentně stala chyba a poslali mi výsledky někoho, kdo tenhle jazyk ovládá. :D