středa 31. května 2017

Jak být Uruguaycem

Další „vykecávací“ článek přišel. Tentokrát o Uruguaycích, španělštině a věcech uruguayských a ještě uruguayštějších.

Podmět k napsání tohoto článku přišel, když jsme s Marianou, která se chystá na měsíc do Irska, sledovali videa na youtube o irských akcentech/dialektech a já si uvědomila, že pro španělštinu to platí dvojnásobně. I pro češtinu platí, že nemluví stejně ostravak jako někdo z Brna, či Budějovic. Není proto žádným překvapením, že cestou přes oceán se španělština změnila dosti výrazně ( - skoro k nepoznání).
I když pomineme jinou slovní zásobu, pozměněné významy slov a to, že v Uruguayi nepoužívají druhou osobu množného čísla a naopak mají 3 druhé osoby jednotného čísla, vyvstávají nám tu poměrně velké rozdíly, např. ve výslovnosti. Španělé si totiž šlapou na jazyk (můj osobní názor), zvláště při z, které se tu čte jako obyčejné s. Ten největší šok, ale přichází s dvojitým l (tedy ll) a y, které se ve Španělsku vyslovuje jako „j“ popřípadě „dj“. Uruguayci se s tím nepářou. Věta „Yo me llamo Verónica“ (Jmenuji se Veronika), kterou by Španěl vyslovil jako [Jo me jamo Veronika] je tady [Šo me šamo Veronika].

Jak už jsem se zmínila, Uruguayci mají 3 druhé osoby – usted, tú a vos. Ta první se používá jako vykání, ale s tvarem třetí osoby. Většinou se používá, když je generační rozdíl ooooobrovský nebo mluvíte s prezidentem. Některých osob se ale používání tohoto tvaru může dotknout. Tú je běžné ty, které můžete de facto použít kdekoliv a kdykoliv. A pak je tu vos, které je specialitou argentinské a uruguayské španělštiny. Méně formální než tú a s přízvukem na poslední slabice. Řekněme, že tenhle tvar nepoužijete, když máte schůzku nebo když si objednáváte jídlo v restauraci.

Odbočka od španělsko-uruguayské gramatiky. Jistě jste si všimli, že v Uruguayi, ač má rozlohu více než dvojnásobnou než naše republika, je pouze 3,5 miliónu obyvatel, z nichž polovina bydlí v Montevideu. Navíc jsou tu lidi opravdu otevření a hlavně sdílní, takže ve výsledku se zdá, že se všichni zdají se všemi. Při zdravení je pak zvykem zeptat se, jak se ten druhý má, a „jak mu to jde“. Když se tu pak potkáte se známým na ulici, rozhovor může vypadat následovně:
A: Ahoj, Cami. Jak se máš?B: Dobrý den, jak se máš?A: A jak ti to „jde“?B: Jak je?A: Všechno dobrý? (Pozn. Já vím, že v češtině to zní mírně hloupě, ale lepší překlad nemám.)
Oba zúčastnění pokračují v chůzi s úsměvem, aniž by se dozvěděli nějakou podstatnou informaci.

Uruguayci stejně jako Češi mají svoji neverbální komunikaci a gesta. To nejuruguayštější gesto je pro mě „podhrábnutí“ brady, které znamená „Nevím, nemám ani tucha“. Pokrčení ramen tu může znamenat neslušnost nebo nedostatek respektu (což je tady poměrně velké téma), pokud mluvíte se starší osobou. Jeho význam není totiž „Nevím“, ale „Nezajímá mě to.“ V Uruguayi také žije značné procento populace s italskými kořeny, takže jestli si pamatujete takové to italské gesto, kterého bylo nedávno všude plno, tak Uruguayci ho používají taky. Význam zůstává více méně stejný: „Cožeeee?“ nebo „Co to sakra!????“ (To jen až mě pak uvidíte, abyste si neťukali na čelo. Což se tady mimochodem nedělá.)
Rozdíly ale nekončí jenom tady. Pár příkladů za všechny:

Také Vás maminka nenechala začít jíst, dokud jste neřekli „Dobrou chuť?“ Věřte, že Uruguayci by se s takovou nenajedli. Buen provecho – dobrou chuť se tu totiž používá, jenom když se připojíte/vidíte/vejdete do místnosti se skupinou, která už jí.

Také známá CocaCola tu nikdy není Cola, ale vždycky Coca. Důvod je jednoduchý – cola totiž znamená pozadí – to lidské. Nemluvě o řeckém písmenku théta, kterému všichni říkají „tyta“. Umím si představit, že pro učitele by nebylo zrovna jednoduché dvacetkrát za hodinu říct poprsí (v ne zrovna lichotivé formě) a udržet si vážnou tvář (a autoritu).

Poslední bod mého článku je sdílení - něco, co je pro Uruguayce nesmírně důležité. A teď nemyslím jenom sdílení ve své materiální formě, to je skoro samozřejmost a nezáleží, jestli máte sušenky nebo mandarinku, ale i sdílení zážitků a každodenních drobností. Například když necháte rodiče vědět, že jste dorazili do školy nebo domů, že když si pak večer sedneme k maté (nejlepší příklad sdílení ze všech) a bavíme se o všem možném, co se ten den stalo, i o takových drobnostech jako novém účesu učitelky nebo že jste dneska viděli úplně černého psa.

Nemyslete si, že tohle je všechno. Tyhle věci jsou jen špičkou ledovce celé uruguayské kultury, která mě nepřestává překvapovat. Doufám, že si užíváte letního počasí, a myslete na mě – popřípadě pošlete mi taky trošku tepla. ;)