čtvrtek 9. března 2017

Jídlo, základ života

Mé články jsou čím dál tím delší a mně tvá déle a déle vyprodukovat něco alespoň trošku publikovatelného (možná to souvisí s tím, že mi čeština dává stále více a více zabrat… jak jste si jistě všimli…), a tak tu mám jednu prskavku, něco na odlehčení nálady, aby to vypadalo, že něco dělám.

Každá z nás (A možná i každý, co já vím? Nikdy jsem muž nebyl(a).) to zná – uprostřed noci se probudíte a máte chuť něco „sezobnout“ nebo se marně snažíte usnout a honí Vás mlsná. V takovém případě je čas na půlnoční svačinku! Po špičkách, potmě se tiše plížíte ztichlým domem až do kuchyně. Snažíte se být co nejtišší, abyste nikoho nevzbudili. Konečně jste u cíle, pomalu otevřete lednici či skříňku a začnete hodovat – kousek čokolády, půl rohlíku, lžička nutelly nebo dva plátky šunky, zkrátka, co dům dá. O něco usměvavější a plnější se potom plížíte nazpět do postele.
Jak jste možná poznali z mého popisu, miluji půlnoční svačinky. (Hlavně proto, že je to můj způsob prokrastinace od učení, ale to nechme stranou.) Je to jedna z věcí, co mi hodně chybí. V Uruguayi totiž ve většině rodin tohle dělat nemůžete. Proč? V jedenáct nebo dvanáct hodin se večeří. Půlnoční svačinku byste si tu mohli dát tak ve tři ráno, ale proč to potom nazývat půlnoční svačinou? To už je skoro před-snídaně. (Nebo předsnídávka?)
Soutěž o nejlepší ranní rozcuch...
Ostatně celý denní režim je tu trochu posunutý. Dejme tomu, že vstáváte v osm, v devět hodin. Nasnídáte se. Dalším jídlem je až oběd, který se servíruje kolem třetí hodiny. Potom samozřejmě nesmí chybět (možná ne až tak) krátká siesta. Následuje merienda (odpolední svačina okolo šesté, sedmé), kdy si uděláte sendvič nebo koupíte nějaký zákusek a zapijete to kávou, maté nebo jogurtem. (Nepřepsala jsem se. Skutečně tu jogurt pijí a ony jogurty, co konzumujeme v ČR, jsou tu spíše výjimkou.) Večeříme tedy mezi jedenáctou a dvanáctou a poté jdeme rovnou do postýlky (s malou odbočkou do koupelny, samozřejmě…)
Naděje na půlnoční svačení tedy mizí v nenávratnu, stejně jako moje plány na hubnutí. Musím si přece užívat místní kuchyně, dokud můžu! Nezbývá mi než počkat několik měsíců a vychutnat si půlnoční svačinku doma v Česku.
PS neboli krátký dodatek o váze výměnných studentů: Téměř všichni výměnní studenti během jejich roku v zahraničí přiberou. Není to (většinou) proto, že bychom jedli moc, nebo nezdravě, jen naše tělo není zvyklé na jiný způsob stravování a nové potraviny. Také nám chybí některé (sportovní) aktivity, na které jsme byli zvyklí z domova, či zažíváme jinou hladinu stresu.  Znáte-li tedy výměnného studenta a povšimnete si změny v jeho váze, která není zrovna lichotivá/povzbudivá, prosím, nekomentujte to. I v jiných zemích mají většinou zrcadla.
Sladký život i Vám ;)