Země "hrdiny", "šutrů" a "velehor"

Už to bude skoro týden, co jsme s naším ročníkem nasedli do autobusu a vydali se na třídenní výlet po severu Uruguaye. Proč o tom ale píšu až teď? Zdá se, že moje múza zůstala na nekonečných pastvinách, které jsme míjeli. Je pro mě stále těžší a těžší nacházet ta vhodná slova, a tak tenhle článek napíšu trošku jinak - v bodech.

• Neděle 23:00 - vyjíždíme směr sever, chce se mi spát.
• Pondělí 2:00 - spolužáci kecají, chce se mi spát.
• Pondělí 4:00 - spolužáci spí, spím.
• Pondělí 7:00 - prší, nespím, zírám z okna - všude samá kráva, samej vůl... A občas rozpoznám i ovci.
• Pondělí 8:00 - exkurze v cukrovaru, smrdí to tu, nerozumím a chce se mi spát.
• Pondělí 11:00 - procházíme se po plantážích s cukrovou třtinou, žvýkáme ji (mňam), nechce se mi spát.
• Pondělí 12:00 - zakotvili jsme ve vesnické školce/škole, rozhovory s malými dětmi (sranda, když si o Vás myslí, že jste retardovaní, protože jim nedokážete odpovědět), mám trošku depku a chce se mi spát. 
• Pondělí 18:00 - hrajeme v místním domě kultury, karty, společenské hry, na kytaru a na nervy učitelkám, chce se nám spát.
• Úterý 1:00 - kluci spí v domě kultury, holkám se na stadionu chce spát. Mrzneme.



Ví někdo z vás, kam vlastně jdeme?



Jak vidíte bylo to náročné. Pro zkrácení se pokusím vynechat zmínky o spánku, kterého jsme měli trošku nedostatek.

Ale co tady dělá EU?

Další den jsme se vydali do města Artigas, pojmenovaného po největším hrdinovi Uruguaye. Dle mého názoru by si zasloužil u toho pojmenování uvozovky, ale co nadělám, pro Uruguayce je to prostě hrdina, který může za záchranu jejich země před Španěly a její samostatnost (, nehledě na to, že si přál aby byla Uruguay součástí Argentiny). Navštívili jsme zde dílny, kde se vyrábí kožené výrobky (včetně kabelek <3), brousí polodrahokamy a vyrábí z nich šperky. Dalším bodem byla prohlídka místa, kde se těží ametysty a jejich velkosklad - O MŮJ BOŽE!!!! - odkud se vyváží do celého světa. Kdo by si to při pohledu na to malé městečko pomyslel?? Prohlídku jsme zakončili jak jinak než v obchodě se suvenýry a šperky z tohoto polodrahokamu. Krása. 

Zlomečíček z toho, co jsme měli možnost vidět.

Poslední den našeho výletu mám trošku v mlze, na rozdíl od počasí - konečně totiž vykouklo sluníčko a přestalo pršet. Hned ráno jsme vyzvedli profesora zeměpisu, geologie či nějaké podobné pavědy, který předvedl tu nejnudnější přednášku o okolí a místním složení hornin v mém životě    (a neříkám to jen proto, že jsem rozuměla tak pětině toho, co říkal!) Po asi hodině z onoho úžasně obohacujícího zážitku jsme zastavili (takřka uprostřed ničeho) a vydali se na nedaleký kopeček (hurááááá!). Asi 100 výškových metrů udělalo s mými spolužáky asi tolik jako výšlap na Lysou horu. Totálně "vyčerpaní" jsme si dali vrcholové foto a šlo se zpátky.

Jedna ze dvou uruguayských
železnic (beze srandy).

Nechoďte do lanového centra, přijeďte
do UY - stejný zážitek tu dostanete zdarma.

Nějak tu zapomněli ten most
(nebo dva) postavit. Soutěž
dostaň se přes řeku a neumrzni.

Vrchol dne pak nastal, když jsme si ve městě Tacuarembo dali zmrzlinu. Tolik příchutí jsem ve svém krátkém životě neviděla - banán, banán s čokoládou, banán s dulce de leche (, které samozřejmě nesmí chybět,) dulce de leche samostatně, s čokoládou, s brownie, s kávou, atd. Mňam. Našli byste tu každou příchuť, kterou najdete v Česku a ještě mnoho dalších. To rozhodování ale... :( Na závěr cukrovou vatu a den byl dokonalý.

Dilema,  dilema.

Cestou zpět na jih jsme zpívali, tedy většinou mí spolužáci. Z těch pár španělských písniček, které znám, je většina z nich pro mou českou pusu jako jazykolam. No vážně zkoušeli jste někdy zpívat Waka Waka od Shakiry ve španělštině?