Víkendovka

Už jsem tu nějaký ten pátek (Asi sedm, ale kdo by to počítal že?), a tak je myslím načase, abych i já přidala nějaký další článek k ne tak dlouhé řadě popisů uruguayské kultury. Kdykoli zadáte heslo Uruguay culture do (mého oblíbeného) strýčka Googla, vyskočí na Vás obrázky maté a fotbalistů. Ani tetička Wiki není informovanější. A tak jsem tu já, abych zachránila situaci!

Právě skončil víkend a já se tímhle článkem pokouším udržet si zbytky té úžasné víkendové pohody.

"Ňjoky" - ñoqui

Minulý čtvrtek bylo 29. 9. Jedna z tradic na mě "vyskočila" právě tehdy - jedním slovem "ňjoky". Podle nějaké staré (berte to slovo trošku s rezervou, přece jenom se jedná o Uruguay.) pověry se každý 29. den v měsíci mají obědvat tzv. ñoqui. Jde vlastně o takové maličkaté knedlíčky z těsta, které je (a není) podobné našemu bramborovému. 

Pod talířem Vás po celou dobu jídla čeká 10 pesos, které mají prý přinášet štěstí. Je tak možné, že kovová mince vychýlí magnetické pole v daném místě a vlivem kosmického záření přinášející energii jednorožců spolu s elektromagnetickými vlna o velmi vysoké frekvenci způsobují pocit štěstí. Nebo taky ne. Ale kdo jsem, abych je soudila, když každé Vánoce dělám mnohem nelogičtější věci.

Moje host mamka se mi svěřila, že většinou tuto tradici dodržují jen 29. února, ale protože jsem tady v nepřestupním roce, udělali kvůli mně výjimku. Děkuji za tuto oběť.

Čekání

"Jeď na výměnu," říkali mi, "naučíš se být zodpovědná, všude na čas!" No, musím Vás zklamat. Alespoň co se druhého bodu týče, nevypadá to na splnění očekávání... Už od prvního dne tu jakékoli časové plány selhávají. Z počkej10 minut, se stává 20-25. Když někdo tvrdí, že přijde přesně v 9, čekejte ho nejdřív o půl desáté, a pokud se dohodnete na čase kolem čtvrté, před pátou nevycházejte, stejně tam nikdo nebude. Tak trochu mě napadá jestli se Uruguay třeba nenachází v nějaké prapodivné časové smyčce či ohybu. Co se čekání a srazů týče lidé tady mají opravdu pokřivené představy.

Hlavní myšlenka mého pobytu tady ale stále zůstává začlenit se do společnosti a přizpůsobit se místním zvykům. V tomhle ohledu nemám žádný problém. :D Tak nějak tuším, že návrat zpět bude (mít) tvrdý dopad.

Feria

Už během prvního týdne mě okolí okouzlilo svým vyprávěním o ferii. Dokonce jsme později jednu takovou menší i "prováděli" se spolužáky, abychom sehnali peníze na výlet. Já ale stále toužila podívat se na tu "opravdovou." Ta se v našem městě koná na několika místech každou neděli, a tak když se mě včera ráno ptali, jestli bych chtěla jet taky, nadšeně jsem přikyvovala jako černoušek ve vánočním kostele. Právě čekání na mou host rodinu než se konečně "vyprdolí" inspirovalo předchozí bod.

(Ráda bych se také zastavila nad pojmem "ráno" použitém v předchozím odstavci. Skutečně to bylo ráno, přesněji chvilku po deváté. Co se mi stalo? Budík. Nastavený na deset hodin netušil (a ani já ne), že se operátor rozhodne změnit čas ze zimního na letní, i když Uruguayci tuto změnu neuznávají. Takže se dá říct, že jsem vstávala v 10, ale snídala v tuhle nekřesťanskou hodinu, jakou je nedělní(!) devátá.)  

A co to ta feria vlastně je? Je to vlastně docela (ne)obyčejný trh. Na rozdíl od těch českých tu najdete všechno - od kosmetiky a oblečení, přes stánky rychlého občerstvení(, které jsou asi milionkrát zdravější než ty české,) a stánky s ovocem, zeleninou a dalším jídlem, po ručně dělaný nábytek a maté. Navíc není umístěn na žádném náměstí ani ničem podobném, ale táhne se dlouhou uličkou. Jak dlouhou se mi nepodařilo zjistit, protože po půl hodině cíleného pohybu směřující na druhý konec to host bratra přestalo bavit a chtěl do auta za svým bublifukem.

Tak s touhle fancy taštičkou tu chodí téměř
všichni. Že by nějaká uruguayská móda?

Představte si, že v jednom takovém stánku "necháte" tisícovku.
A teď si představte, že tady to není jen představa.

Doufám, že i Vy jste si víkend užili jako já. Mnoho spánku všem.

Taková menší oslavička

Jak už jsem se dříve zmínila, minulou středu měl můj malý host bráška narozeniny. Už tři týdny dopředu mě host mamka prosila, jestli bych něco neupekla, že přijdou i další děti, tak aby měly něco malého na zakousnutí. (Kromě sebe samých, jak se později ukázalo...) Týden před oslavou začala host mamka vypadat nervózně a já nechápala proč - vždyť je to přece dětská oslava, a ne sešlost celého města. (No, celého města ne, ale téhle čtvrti určitě.)

Zakládáme pizzerii?

Určité podezření se ve mně začínalo rodit už s informací, že je objednán skákací hrad a trampolína. Tento pocit ve mně jenom rostl s každým rozhovorem o oslavě narozenin. A kdy mi došlo, že se moje představy o dětské oslavě diametrálně liší od představy mojí host mamky a Uruguayců obecně? V sobotu ráno. Ten den se totiž v naší kuchyni objevila nejen Milie, kamarádka host mamky, ale také asi 15 kg mouky a 5 litrů rajčatového protlaku a 5 kg sýru. Výsledek těchto surovin na sebe nenechal dlouho čekat a 40 pizz bylo na světě. Zatímco Milie si vzala na starost přípravu těsta a pečení něčeho, čemu říkala pre-pizza, my se sestrou a mamkou jsme (o)strouhaly.

I já jsem se ten den pokusila vytvořit své pekařské dílo - čokoládové brownies cupcaky plněné dulce de leche. Pokus jistě dobrý. Výsledky nebyly dobré. Zdá se, že kombinace nekvalitní čokolády (Viva Uruguay!), špatné trouby a absence kuchyňské váhy (Asi si ji věnuji k Vánocům...) způsobily, že se moje dokonalé malé výtvůrky změnily v nerozpoznatelnou zcukernatělou hmotu, která se rychle stávala nepoživatelnou. Zahanbena svým neúspěchem jsem se proto donutila další den vstát velmi brzy(, tedy brzy na to že byla neděle,) a snažila se napravit své hříchy ne tak originálním, zato tentokrát už povedeným pokusem.


Zatímco jsem se schovávala v kuchyni s miskou s jakousi polotekutinou, které jsem vážně moc chtěla říkat krém na cupcaky, na zahradě vypuklo naprosté šílenství. Z ničeho nic se odněkud objevil velký stůl, několik židlí, pár slunečníků, trampolína a takový "menší skákací hrádeček" (jejich slova, moje ne). Jisté ale je, že tento "hrádeček" se svou zanedbatelnou rozlohou zabral velkou část naší nemalé zahrady.

Zahrada - ještě poměrně nezamořená lidskými bytostmi.

Ještě jsme dofukovali poslední desítky balónků, když se hosté začali sjíždět... tedy přijíždět... (Žádné drogy, čestné skautské - nejsem v Kolumbii...) Počet hostů se zastavil někde kolem čtyřicítky, a to ještě host mamka tvrdila, že vloni jich bylo víc. Možná bych však měla  změnit označení "dětská oslava", protože dětí byla skoro až zanedbatelná menšina (tuto nerovnost směle vyrovnávaly svým křikem...) a většina hostů sestávala z přátel host rodičů.

A je to jasné - tahle rodina se měla usadit
v Česku - lásku k pivu na to rozhodně mají.

A co se děje na takové fiestě? To samé co v Česku - povídaní, socializování se a jezení. V tomhle případě byl poslední bod velmi vydatný. Pizzy střídaly choriza a hamburgry, které vystřídaly dorty (4!). Ve chvilce mé nepozornosti se Sol podařilo najít moje nepodařené cupcaky a nabízet je všem okolo. Nebudu zastírat, jakou ránu dostalo moje ego, když zmizely dříve než ty "povedené". Co můžu říct: divný kraj, divný lid.

Alespoň si můžu namlouvat, že vypadaly až moc
dobře na to, aby se snědly.

Závěrem asi tolik: Jsem ráda, že má Luca narozeniny jen jednou do roka. Ne že bych mu nepřála tu zábavu s kamarády nebo dárky, ale tolik pizzy jsem snad v životě nesnědla a doufám, že už nesním - následný břichabol a znechucené pohledy směrem na zbylé pizzy (asi jenom 12 kusů!) bych si ráda odpustila.

Sladké nebe - ale proč musí být ve všem?

Prší, je hnusně, vlhko, zima a já se nudím doma pěkně pod peřinkou. V nohách postele mi vrní nebo chrápe (Kdo to má poznat?) Artur, já dopíjím své... (raději nezacházejme do podrobností) ...několikáté kafe a poslouchám svého host bratra Joaquina, jak v kuchyni ječí/zpívá/snaží se, aby se sousedi odstěhovali. (Správnou odpověď zakroužkujte.) Je to asi první kluk, kterého slyším zpívat/ječet/atd. písničku All of me. Nevím, jestli je to náhodný výběr, nebo je zamilovaný, ale pokud je to možnost číslo dva, doufám, že ho ta holka/kluk (Co já vím, co nebo kdo ho zajímá?) rychle odkopne. Je lepší poslouchat I will survive, než tohle.


(Update: Poznatek č. 1: Gay se ve španělštině řekne gay. Poznatek č. 2: Ne, není. Poznatek č. 3: Tato otázka přibyla na mém seznamu co-dělat-aby-mě-nechali-spát-se-psy-a-ne-v-mé-posteli.)


Tenhle článek ale neměl být o Joaquinovi. Nene. Tenhle článek je o něčem podstatně důležitějším a pro Uruguayce naprosto nepostradatelném - dulce de leche.

Každý stát má něco "spešl". U nás je to Kofola, v Uruguayi dulce de leche. O jeho existenci jsem se dozvěděla už před odjezdem, a to na předodjezdovém semináři. Skoro jsem tehdy brečela, když mi řekli, že v UY skoro není Nutella. "Ale nezoufej, máme něco lepšího - dulseleče!" Samozřejmě, že jsem jim nevěřila. Co může být lepší než má milovaná Nutelka?? Navíc pro mé nešpanělskyhovořící já to bylo naprosto nerozkódovatelné sdělení. (Cože svleče?)

A tak jsem tady - bez Nutelly! Ale nezoufám, mám něco lepšího - dulce de leche! Jde vlastně o kondenzované mléko s cukrem, takže takové karamelové salko. Tedy, kdyby salko nebylo moc sladké, mělo lepší konzistenci, a vlastně kdyby salko nebylo salko, ale tahle úžasná lahůdka. Další super věc na dulce de leche je to, že asi jako jediná potravina tady, je levnější než v Česku. Ano, já vím, že v Česku není, ale i tak je na uruguayské poměry hodně levná.

Mám takové podezření, že právě nízká cena, je důvod, proč tuhle mňamku strkají úplně (ale úplně) všude. Pár příkladů za všechny:

1. náplň do narozeninového dortu jako náhrada za krém.
2. snídaně s tousty, bagetami...
3. dort ze slaných sušenek poslepovaný jenom DDL (Tohle bylo obzvlášť divné...)
4. drobné pečivo, kde je DDL místo marmelády. (Štěstí, že je to pekařství tak daleko, jinak bych byla po návratu dvojnásobná.)
5. zmrzlina a poleva
6. alfajores

Ráda bych se pozastavila u posledního bodu, jimž není nic jiného než alfajores. Když řeknu, že jsou to dva přerostlé měkké piškoty slepené DDL, tak to nezní tak lahodně, ale je. Věřte mi. Už jsem potkala asi 5 druhů, každý zajímavý něčím jiným. Můžete je tu najít částečně obalené v kokosu, v čokoládě, nebo s marmeládou a (moje oblíbená varianta) s čokoládou a buráky po stranách.

A tak už se pomalu rýsuje obsah mého druhého zavazadla do ČR - maté, DDL a alfajores. (Možná přihodím ještě svého host taťku. Jeho lahodné večeře by totiž měly být postaveny mimo zákon!)

Prskavka z víkendu

Přiznávám se - poslední dva týdny jsem byla jako rozbitý gramofon: "Pojďme na pláž! Pojďme na pláž!" Dny plynuly, počasí se měnilo z krásného na náladové a z náladového na deštivé a já stále dostávala ty stejné odpovědi:

• Je zima. No a co? Ta pláž snad v zimě přestává existovat?
• V zimě je to na pláži nebezpečné, takže tam sama nechoď. Tak pojď se mnou. Je zima.
• Zdejší pláž je škaredá. To mi nějak extra nevadí, já bych se tam chtěla přece jenom podívat. A navíc, každá pláž je lepší než žádná pláž.
• Moře je tu špinavé, vlastně to není moře, spíš řeka. No jo, ale já bych se chtěla podívat na pláž, a ne se koupat v moři. Je deset stupňů!

A tak, po dloooouuuuhém naléhání moje host sestra souhlasila. Přes nadšení mi ani moc nevadilo, že je 12 °C a je něco před 7 hodinou večerní. Co mi nedošlo:

1. 12 °C není vždy jako 12 °C. Tady to znamená pěknou kosu.
2. Fouká. Studeně.
3. Stmívá se brzo - přece jenom je zima.
4. Když si koupím cookies, sežeru je. Žádné dám-si-jenom-jednu v mém případě neexistuje.

Takže když jsme po 15 minutách došly k pláži, třepaly jsme se zimou, stmívalo se a zbývaly mi 3 sušenky. Sol bohužel nesdílela mé nadšení nad tou krásou a krčila se pod palmou ve snaze zahřát se, zatímco já jsem lítala po pláži a fotila. (Díky bohům za filtry.)

S pískem v botách, s rýmou a bez sušenek jsme se vracely nočním městem. Bylo nám zima, a tak Sol přišla s brilantním nápadem na aklimatizování - dáme se zmrzlinu! (Komu by vadilo, že je tak 5 °C? Mně ne, zmrzlina je zmrzlina.) A tak jsme se stavily pro Solinýho (skoro, nebo možná už úplně) přítele a šlo se. O půl deváté jsme tak seděli v zmrzlinárně/zmrzlinářství a koukali na fotbal.

Zbytek víkendu jsme strávili u Solinýho taťky, a já poprvé ochutnala tortas fritas. Škoda, že dulce de leche zrovna došlo, chutnaly by spolu skvěle.

A proč má tenhle článek název prskavka? No, prvotní záměr byl jasný - napsat mikročlánek o mém suprvíkendu (, kdybych nebyla tak ukecaná, jistě by se mi to povedlo). Následně jsem si to odůvodnila svým zdravotním stavem. Alespoň už vím, jak se řeknou kapesníčky španělsky.

Doufám, že i Vy jste měli krásný víkend.

Nepovedená "odvykačka"

Medvídci, nebo ositos -
stejně je miluju <3

Dnes je 27. 8., tedy den, který bych si určitě zapsala do deníčku (, kdybych ho nezapomněla v Česku). Po dvou týdnech mého pobytu (na den přesně) konečně prší, což je trošku eufemismus pro to boží dopuštění, co panuje venku. Lepší vyjádření by tak možná bylo: " A chčije a chčije a chčije," ale nebuďme vulgární. Kroupy vystřídala bouřka a po bouřce přišel liják, který už trvá něco přes dvanáct hodin. No není to krása? Zavřená doma přemýšlím. A o čem?

Globalizace je vážně skvělá. Ano, chápu že tak trochu zabíjí kulturu a lokální tradice, ale podívejte se na to z mého pohledu. Jsem v jiné zemi, na jiném kontinentu a dokonce i polokouli, a zatímco píšu tenhle článek, jím HARIBO medvídky. Božííí.

Než jsem odjela moje rodina (Ahoj, mami!) si ze mě utahovala, že to tady bude jako na "odvykačce." Pravda, ten rok jsem plánovala jako "odpočinek" od několika věcí (čtěte mučení, utrpení a další formy strádání bez mých lásek):

Dulce de leche - mňamka.

•  Káva: Jak jsem již několikrát zmínila, v Uruguayi je velmi populární maté, tedy velmi silný (velmi, velmi, velmi silný) zelený čaj s povzbuzujícími účinky. Pije se tu prakticky od rána až do noci, a tak logický předpoklad byl, že zapomenu na kafe. Omyl. Po týdnu a půl jsem to nevydržela a zprovoznili jsme stařičký kávovar a piju oboje. Občas sice připomínám hyperaktivní veverku Breptu z Karcoolky, ale já na rozdíl od ní svou lásku ke kávě přiznám.
• Čokoláda - Smutnou pravdou je, že v Uruguayi je čokoláda tak dvakrát až třikrát dražší než v ČR a Nutella tu prakticky neexistuje. Jak se tu dá přežít? Jsou tu jiné sladkosti a mňamky, např. Alfajore a Dulce de leche, které trošku připomíná karamel, ale je o 300 % lepší.
• Pečení - Sami to jistě znáte - péct v cizí kuchyni prostě není ono, a tak jsem si říkala, že to tady nějak přežiju bez toho. Toto přesvědčení bylo zbořeno po čtyřech dnech. Od té chvíle svět spatřil mé první uruguayské cookies, buchty, další cookies a zítra, doufám, bábovku. Takže ani tohle nevyšlo.

Jak vidíte, moc dlouho tento nápad na omezení neřestí nepřežil. A proto bych ráda teď držela minutu ticha za všechny zemřelé naděje na hubnutí.

Alespoň že už jen mrholí. :D

Tento článek je publikován s denním zpožděním kvůli narozeninové fiestě kamaráda. Feliz cumpleanoz, Sami! Ale o zdejších fiestách až někdy jindy...

Mějte krásný den a spěte i za mě, protože to tady nějak nestíhám.

Vše, co se nepovedlo...

... vedlo k povedenému konci. Tak by se mohlo jmenovat moje pondělí - a ne, není to tím, že byl právě tento den. Nebo, když nad tím tak přemýšlím, možná tento krásně katastrofický článek můžu připsat na vroubek právě jemu.


Tak tedy, náš příběh se odehrává jednoho krásného, uruguaysky mrazivého dne, shodou okolností, začátek nového sedmidenní. Jak jinak začít super týden než výletem do obchodního centra?! Pro lepší představu Vám umožním nahlédnout do přísně tajného seznamu věcí, které jsem potřebovala zařídit.

1. Aktivace SIM karty
2. Sehnat mikroutěrák na brýle (-na tom minulém si poslintal náš pes...)
3. Koupit si pásek - buď mě tu týrají hladem a já o tom nevím, nebo se mi roztáhly všechny kalhoty. (Druhá možnost je správně.)

1. Jedním z prvních úkolů od YFU bylo - kupte si místní SIMku. Tak to bych ještě zvládla - SIMka, zakoupená v místní trafice, se tvářila velmi přívětivě. Bohužel, vzhled klame, neboť všechno má svůj háček. Háčkem v tomto případě byla (a stále je) aktivace. Proč se zrovna ta má rozhodla stávkovat, nevím. A tak jsem se rozhodla zeptat odborníků z telefonní společnosti. Rozhovor probíhal následovně:

Já: Dů jů spík ingliš?

Prodávájící: Nada. (Nic.)

Host sestra: Tenemos  *******************************.
Prodávající: ******************************.

Host sestra: Gracias. (ke mně) Potřebujeme občanku dospělého.

Já: *************************.

(pozn. autora: V prvních dvou případech značí hvězdičky mou neschopnost překladu a porozumění, ve třetím už mají tradičnější význam.)

Při pohledu na mé naštvané (eufemismus) já Sol dostává spásnou myšlenku - půjdeme si koupit něco na chuť. Něco dobrého, sladkého. "Ovocnou" taštičku z McDonald´s. Sázeli jsme na to, že tato celosvětová značka nabízí stejné menu v Česku, Španělsku i Uruguayi - omyl! Po taštičkách ani stopa, zato hamburgerů a zaručeně kvalitních hovězích produktů všude spousta.

Přesunuly jsem se k dalšímu bodu seznamu.

2. Sol jistým krokem zamířila na druhu stranu nákupního centra. Poněkud nejistěji pak zastavila před prázdným obchodem a ztraceným hlasem mi vysvětlila, že optiku zrušili. Fajn. Určitě je tu nějaká další. Není.

3. Předchozí neúspěchy mě natolik zdeptaly, že když jsme vlezly do prvního obchodu s oblečením a já zjistila, že asi neodpovídám typické uruguayské velikosti, zabalila jsem to. Ne že by tady chodily samé vychrtliny, ale některé dívky připomínají filmové postavy. Konkrétně pytlíkovi příbuzné - ne, nemyslím na Ferdu Mravence, ale LOTR. Já jsem o hlavu a půl vyšší a asi tolikrát težší.

Zdrcena neúspěchy se ploužím zpět na autobusovou zastávku. Když vtom se mi zrak zastaví na obchůdku s nápisem FINI. Průhledné plastové kontajnerky vábí můj pohled. A v nich o-můj-bože-sladkosti. Pendreky, kyselé rybičky, banánky, maliny, medvídci, a dokonce i kopie Jelly Beans! Vrhám se do bitvy s vlastním svědomím a následně vedu 1:0. Z nákupního centra vycházím se sáčkem sladkostí a vůbec mi nevadí, že vlastně nemám ze seznamu vůbec nic.

PS: Jediné, v čem JOJO zůstává originální, jsou Vexty. Ještě štěstí, že jsem si 1 balíček přivezla s sebou... Muhehehe.

PPS (aktualizace po měsíci): Jeden balíček byl děsivě málo... :(

Asado, maté a rodina

Došla jsem k názoru, že Uruguayci nemají rádi svoje děti. Nenapadá mě jiný důvod, proč je den dětí v srpnu - tedy uprostřed zimy. Není to sice přímo ladovská zima, ale... Můj český mozek říká, že je 14 °C a že je tedy vlastně teplo - zvláště na sluníčku. Moje tělo ale nesouhlasí a oblečeno jen do pyžama a teplých ponožek se třese zimou a přeje si jediné - zalézt do vyhřáté postele. Během cesty k šatníku málem umrznu a proč? Protože Uruguayci zřejmě neuznávají topení - neptejte se mě proč, protože to zřejmě neví ani oni sami. Ale o zdejším počasí až někdy jindy.

Dnes je první neděle, kterou trávím se svou host rodinou. V Česku bychom poobědvali a pak vyrazili na výlet nebo za příbuznými, ale tady? Nene. Potom, co mladší členové dospali fiestu a já nažhavila dráty do Česka, se jde nakupovat. Ve 2 hodiny už se připravuje gril a o půl čtvrté obědváme. Zdá se Vám to pozdě? V porovnání s večeří mezi devátou a desátou hodinou večerní (nebo už noční?) je to stále ještě brzo.

Asado před

Asado při 
Snímek asado po nebylo možné pořídit pro krátký časový úsek výskytu.

A jak vypadá takové nedělní grilování v podání Uruguayců? Rozhodně nesmí chybět tradiční hovězí maso - "asado", klobásy různých druhů a místní specialita - grilovaná střívka. Pokud Vám to zní nechutně, tak věřte, že chutnají ještě hůř. Pokud jsem dobře rozuměla host babičce, tak je to sice místní specialita, ale skoro nikdo to nemá rád. Zdá se, že moje host rodina je výjimka. Jaké štěstí!

Grilovaná střívka - chinchulines

Zatímco se všechno peče na grilu pod dohledem "asadora" Martina (host taťky) a i v kuchyni už je připraveno vše nezbytné, tzn. pečené sladké a normální brambory a dva druhy salátu, vychutnáváme si předkrm - těžko identifikovatelné bílé pečivo se sýrem a kolečky klobásy se sýrem, paprikou a bůhvíčím ještě - lepší nevědět.

Nejkrásnější na tom ale není to úžasné jídlo - je to ten pocit. Ten pocit, který máte, když nikam nespěcháte, když sedíte se svou rodinou na sluníčku, a zatímco čekáte na jídlo a chytáte bronz, povídáte si o všem a o ničem zároveň. Je to ale trošku boj, protože sice pochytávám poměrně hodně z okolních konverzací, ale mé vyjadřovací schopnosti se rozhodli zaseknou na evolučním stupni neandrtálců. Eeeeh. Aaagr.

Po vynikajícím jídle samozřejmě následuje maté, tentokrát i s výkladem, jak se takové správné připravuje. Kdo by si pomyslel, že zalít čaj vyžaduje takové umění? A tak zatímco poslouchám výklad (ve španělštině), jehož význam sice dokážu rozkódovat, ale rozhodně ho nedokážu přeložit (zvlášť když dotyčná šišlá po uruguaysku), usrkávám maté a v duchu dávám sbohem kávě.

PS: Zdá se, že nemrznou jenom mé prsty na nohou, ale i pozorovací schopnosti - po týdnu jsem zjistila, že máme na zahradě citrónovník. Takový maličký 3metrový stromeček.