Konec našeho dlouhého putování

Naše letecká společnost pozvedla triviální počty na úplně novou úroveň. Z 21 hodin letu bylo najednou 36, ze dvou nadšených výměnných studentů zbyly (naštěstí také dvě) unavené trosky a ze dvou kufrů se neobjevilo naprosto nic.

Na letišti nás vyzvedli dobrovolníci YFU, kteří nás přemístili za ostatními studenty. Na místo konání PAO (popříjezdový seminář) jsme se dostali ve dvě ráno místního času (pro méně zdatné počtáře – v 7:00 českého času) bez kufrů, bez schopnosti udržet se na nohou. Jediné, co jsme spolehlivě měli, byl hlad a informace, že ráno (v 7:30!!!!!!!) nás čekají krevní testy, a o nějaké popůlnoční svačince si tedy můžeme nechat jenom zdát.

Až následující den jsme měli možnost porozhlédnout se, kde jsme se to vlastně ocitli. Už od začátku se mi moje rodina smála, že v Uruguayi skončím na farmě s koňmi a krávami. No, nebyli jste daleko od pravdy – Renacimiento je areál poblíž Montevidea, který svým návštěvníkům připomíná staré časy gaučů a farem. A kdybych to měla označit jedním slovem – kouzelné. Pokoje jsou pojmenovány podle zvířat a všechno je ze dřeva – tedy kromě velkého (a tím myslím obřího) grilu, na kterém připravují obědy a večeře. A teď vážně – jí tu něco jiného než maso???

Následující dva dny jsme spolu s ostatními výměnnými studenty poznávali uruguayskou kulturu a zvyky a byli připravováni na naše umístění. Pak to bylo najednou tady – neděle odpoledne a naše rodiny se pro nás začaly sjíždět. Ten moment absolutní nervozity, očekávání a nadšení lze jen těžko popsat. Ale o mé rodině až někdy jindy...

Hurá do neznáma

Tak už je to tady – 11. 8. 2016 – tedy datum mého odletu. Tak nějak mi to ještě nedochází, a tak když se loučíme, je to jako loučit se před letním táborem nebo dovolenou u babičky. S příručními zavazadly a nadšením nastupujeme do prvního letadla.

Náš první let míří do Frankfurtu, kde se dovídáme, že má náš přípoj 11 hodin zpoždění.  Svojí nedokonalou angličtinou vysvětluji pracovnici aerolinky, co se stalo, a po několika minutách jsme odkázáni na letištní hotel.

Naneštěstí jsem podcenila svůj orientační nesmysl, a tak jsme se stihli při hledání autobusové zastávky dvakrát ztratit (přiznávám plnou vinu na této, ehm, nepříjemnosti). Chválabohu Honza brzy pochopil, jak na tom jsem s orientací a čtením cedulí (no co, ty brýle jsem nemohla najít...), a ujal se vedení. A tak jsme se přece jenom zvládli dopravit do hotelu poblíž letiště.

Pár výhod tento zádrhel přece jenom měl. Třeba jídlo – vždycky jsem si myslela, že vtipy a řeči o palubním jídle jsou trošku přehnané. A ono ne – je ještě horší. Na dobrou večeři v hotelu jsme si tedy ani v nejmenším nestěžovali.

Následující den jsme přes malé problémy – moje zaspání, následné vynechání snídaně, zavřenou halu, kde jsme se měli odbavit, čtvrt hodiny motání se v kruhu, několik špatných odbočení a neschopnost připojit se na WIFI – našli naše letadlo. Uf. (Takový snadno přehlédnutelný dvoupatrový drobeček… :D )

Teď sedím v letadle a mířím přes Atlantik směrem na Sao Paulo s nadějí, že už snad žádné komplikace nenastanou. 

Ráda bych v téhle chvíli poděkovala všem, kteří mě podporovali v minulých měsících, všem kamarádům/kamarádkám, kteří snášeli mé nekonečné monology o všem a zároveň o ničem, ale především mé rodině – mám vás moc ráda :*