Víkendovka

Už jsem tu nějaký ten pátek (Asi sedm, ale kdo by to počítal že?), a tak je myslím načase, abych i já přidala nějaký další článek k ne tak dlouhé řadě popisů uruguayské kultury. Kdykoli zadáte heslo Uruguay culture do (mého oblíbeného) strýčka Googla, vyskočí na Vás obrázky maté a fotbalistů. Ani tetička Wiki není informovanější. A tak jsem tu já, abych zachránila situaci!

Právě skončil víkend a já se tímhle článkem pokouším udržet si zbytky té úžasné víkendové pohody.

"Ňjoky" - ñoqui

Minulý čtvrtek bylo 29. 9. Jedna z tradic na mě "vyskočila" právě tehdy - jedním slovem "ňjoky". Podle nějaké staré (berte to slovo trošku s rezervou, přece jenom se jedná o Uruguay.) pověry se každý 29. den v měsíci mají obědvat tzv. ñoqui. Jde vlastně o takové maličkaté knedlíčky z těsta, které je (a není) podobné našemu bramborovému. 

Pod talířem Vás po celou dobu jídla čeká 10 pesos, které mají prý přinášet štěstí. Je tak možné, že kovová mince vychýlí magnetické pole v daném místě a vlivem kosmického záření přinášející energii jednorožců spolu s elektromagnetickými vlna o velmi vysoké frekvenci způsobují pocit štěstí. Nebo taky ne. Ale kdo jsem, abych je soudila, když každé Vánoce dělám mnohem nelogičtější věci.

Moje host mamka se mi svěřila, že většinou tuto tradici dodržují jen 29. února, ale protože jsem tady v nepřestupním roce, udělali kvůli mně výjimku. Děkuji za tuto oběť.

Čekání

"Jeď na výměnu," říkali mi, "naučíš se být zodpovědná, všude na čas!" No, musím Vás zklamat. Alespoň co se druhého bodu týče, nevypadá to na splnění očekávání... Už od prvního dne tu jakékoli časové plány selhávají. Z počkej10 minut, se stává 20-25. Když někdo tvrdí, že přijde přesně v 9, čekejte ho nejdřív o půl desáté, a pokud se dohodnete na čase kolem čtvrté, před pátou nevycházejte, stejně tam nikdo nebude. Tak trochu mě napadá jestli se Uruguay třeba nenachází v nějaké prapodivné časové smyčce či ohybu. Co se čekání a srazů týče lidé tady mají opravdu pokřivené představy.

Hlavní myšlenka mého pobytu tady ale stále zůstává začlenit se do společnosti a přizpůsobit se místním zvykům. V tomhle ohledu nemám žádný problém. :D Tak nějak tuším, že návrat zpět bude (mít) tvrdý dopad.

Feria

Už během prvního týdne mě okolí okouzlilo svým vyprávěním o ferii. Dokonce jsme později jednu takovou menší i "prováděli" se spolužáky, abychom sehnali peníze na výlet. Já ale stále toužila podívat se na tu "opravdovou." Ta se v našem městě koná na několika místech každou neděli, a tak když se mě včera ráno ptali, jestli bych chtěla jet taky, nadšeně jsem přikyvovala jako černoušek ve vánočním kostele. Právě čekání na mou host rodinu než se konečně "vyprdolí" inspirovalo předchozí bod.

(Ráda bych se také zastavila nad pojmem "ráno" použitém v předchozím odstavci. Skutečně to bylo ráno, přesněji chvilku po deváté. Co se mi stalo? Budík. Nastavený na deset hodin netušil (a ani já ne), že se operátor rozhodne změnit čas ze zimního na letní, i když Uruguayci tuto změnu neuznávají. Takže se dá říct, že jsem vstávala v 10, ale snídala v tuhle nekřesťanskou hodinu, jakou je nedělní(!) devátá.)  

A co to ta feria vlastně je? Je to vlastně docela (ne)obyčejný trh. Na rozdíl od těch českých tu najdete všechno - od kosmetiky a oblečení, přes stánky rychlého občerstvení(, které jsou asi milionkrát zdravější než ty české,) a stánky s ovocem, zeleninou a dalším jídlem, po ručně dělaný nábytek a maté. Navíc není umístěn na žádném náměstí ani ničem podobném, ale táhne se dlouhou uličkou. Jak dlouhou se mi nepodařilo zjistit, protože po půl hodině cíleného pohybu směřující na druhý konec to host bratra přestalo bavit a chtěl do auta za svým bublifukem.

Tak s touhle fancy taštičkou tu chodí téměř
všichni. Že by nějaká uruguayská móda?

Představte si, že v jednom takovém stánku "necháte" tisícovku.
A teď si představte, že tady to není jen představa.

Doufám, že i Vy jste si víkend užili jako já. Mnoho spánku všem.