Přeskočím pondělí a úterý, kdy jsem si zacvičila
(Ano, opravdu! Cože? Vy mi nevěříte??), protože mi chybí hodiny mučení
v tělesné výchově, osprchovala jsem se, najedla, popadla batoh a vydala se
vzdělávat. Večer jsem zírala do monitoru a snažila se donutit k psaní, ale
vždycky se našlo něco, co je důležitější – jídlo, rozhovor se sestrou,
chatování, jídlo, psaní emailů učitelům (ani jeden ještě neodpověděl), jídlo
atd. Vždyť to znáte. Ve středu byla vyhlášena oranžová aletra, takže jsem se
rozhodla na všechno kašlat a strávila den cíleným nic neděláním. (Není to třeba
nějaká lokální uruguayská nemoc?)
Pravé vzrušení nastalo až ve čtvrtek. Po velmi
nepříjemném ranním probuzení a následujících 2 kávách jsem za poklusu cestou na
autobusovou zastávku startovala offline mapy.
- Ty dvě kávy jsem málem vyvracela, přestože pohyb „na čerstvém vzduchu“ by měl být prospěšný mému zdraví. Už nikdy to neudělám – teď myslím běh, bez kafe nežiju.
- Věděli jste, že offline mapy potřebují internet, aby fungovaly??? Já ne, protože jaký je potom význam slovíčka offline???
- A vůbec. Přiznejte se, kdo z Vás vymyslel ranní vstávání?!?!
Takže jsem se poprvé vydala sama do Montevidea, bez mapy, přesné adresy nebo názvu zastávky, kde mám vystoupit. Jediné, co jsem věděla, byly dva názvy ulic, od jejichž křižovatky jsem si snad pamatovala cestu k mému cíli. Nebudu to nijak dramatizovat – nějakým zázrakem všechno klaplo (i přes neochotu řidiče a mírně deštníky-obracející počasí) a já před devátou hodinou stanula v budově Intendencia, kde se konalo ExpoEduca. Tam jsem strávila asi 5 hodin ve stánku YFU, kde jsem kromě rozdávání brožur vysvětlovala, jak taková výměna probíhá. Samozřejmě ve španělštině. (K pobavení některých návštěvníků...)
V pátek přišla od kamarádky Céline
radostná zpráva – mají další čtyři štěňátka, čímž se jejich hrozivá tlupa
maltézáčků rozrostla na děsivé číslo 12. Po hodině španělštiny jsem neodolala a
musela je vidět. Nějak se to zamotalo a já nakonec zůstala. Další prokecaná noc
a následné krušné ráno. Alespoň, že jsem měla jasný plán na odpoledne – dospání
se a výlet do Montevidea s mojí kontaktní osobou!
 |
| Prý: Dáme selfie? Jo, ale nevím, jestli tvůj displej přežije tu hrůzu. No problém, vyfotíme se bez obličeje! |
Sraz jsme zvolily u obchodního domu Deportones,
což, jak se ukázalo, nebyl nejšťastnější nápad. Po hodině a půl čekání na onu
osůbku jsem to zabalila a jela zpátky domů. Jen co jsem si zula boty, konečně
mi od ní přišla zpráva: „Kde si, čekám tady na tebe. Ztratila ses?“ Nakonec se
ukázalo, že u onoho obchodního domu jsou dvě zastávky a každá jsme čekaly na
jiné. Co k tomu dodat? Mělo to dva hezké dopady - shodly jsme se, že
příště ona pojede do El Pinaru, takže se snad příště už najdeme, a během čekání
jsem prolétla „nákupák“ a objevila úžasnou akci na čokolády.
Jak vidíte, moc produktivní jsem nebyla. Jistě
tedy čekáte, že se to v neděli zlomilo a konečně jsem se vydala zkoumat
ten velký zlý svět tam venku. No, ani ne. Zavřená s Pýchou a předsudkem
jsem poprvé od svého příjezdu udělala něco do školy v Česku (už teď toho
ztraceného času lituju) a posléze se zapojila do rodinného grilování. Tedy spíš
do následné likvidace vytvořených produktů. Nakonec to už host taťka nevydržel
a jemně mi naznačil, ať sednu na kolo a někam vypadnu. Dobře tedy, řekla jsem
si a vydala se na pláž. Bohužel tam bylo trošku větrno, a tak jsem
byla donucena, jako každý správný cestovatel, vytáhnou svůj ručník a zabalit se
do něj. Jaký na mě byl pohled, posuďte sami – dorvané boty, vytahaný svetr,
kolem ramen ručník a na kolenou růžový deník. Ani se domorodcům nedivím, že se
mi z dálky (i blízka) vyhnuli.
 |
| První racek, kterého jsem viděla ve svém životě. (Kromě těch z Hledá se Nemo.) |
Žádné komentáře:
Okomentovat