Víkendovka č. 2

Přiznávám - nejsem úplně párty člověk. Dokonce nepatřím ani k lidem, co tráví moře času se svými kamarády. Možná tak lépe pochopíte, jak závažná/dobrá/na hlavu situace je tady, když jsem tu během dvou měsíců byla asi na tolika "sešlostech" jako za rok v Česku. Problém s uruguayskými "fiestami" je ten, že májí trošku posunutý rozvrh.

But first let me také a selfie!!

Pokud jdete k někomu na večeři a poté na nějaký drink (samozřejmě nealkoholický!), připravte se, že budete večeřet nejdřív v deset, a na ten drink se dostanete ještě později, tak nějak po půlnoci. No, a když to chcete spojit s návštěvou nějakého klubu/diskotéky, tak tam se jde okolo druhé. Dříve to (podle slov ostatních) ani nemá smysl. Domů se dostanete kolem páté, šesté hodiny a jste rádi, že lezete. (Alespoň co jsem slyšela. Zatím jsem zvládla absolvovat polovinu z výše zmíněných akcí, ale v postýlce jsem se ocitla v podobné hodině.)

Abych tak navázala na ten zdlouhavý úvod, něco takového se mi stalo v pátek večer nebo v sobotu ráno. Když mi pak kamarádka (další výměnná studentka, z Německa) volala v sobotu v poledne, jestli nechci jet s její host rodinou na "čakru", souhlasila jsem, aniž bych vlastně věděla, kam máme namířeno. (Hlavně že konečně vypadnu z domu a budu něco dělat!) 15 minut mi trvalo se vzbudit, nasnídat se, osprchovat, vysušit si vlasy a nasadit "normální" výraz. Myslím, že je to (ú)spěch hodný zápisu v Guinessově knize rekordů.

Několik poznatků:

• Všechny uruguayské vesnice jsou stejné (naštěstí). Logický závěr - ve všech se dají koupit alfajores!!
• Chacra ("čakra") je vlastně chata/domeček na venkově, žádné energetické centrum.
• Célinini rodiče jsou strašně ukecaní - což je trošku problém, když si chtějí povídat s Vámi a Vy jste unavení po 5 hodinách spánku a schopnost rozumět a komunikovat ve španělštině se ztenčuje s každým ujetým kilometrem.
• Krávy jsou všude. Jako úplně. (A teď mluvím samozřejmě o zvířatech.)

A zase krávy...

Nějakým zázrakem se stalo, že jsem souhlasila s přespáním v jejich domě. A protože je Célin 1) stejně ukecaná jako já, 2) taky bez uruguayského "soušl lajfu", 3) stejně zblázněná do alfajores, stalo se, že jsme toho moc nenaspaly. Když nás pak její mamka v 8 hodin ráno (v 8!!!!) budila, vypadala jsem jako z béčkového hororu. Opět jsme zamířili na chacru, kde jsem se probrala celkem rychle, když jsme se mohli projet na dvou koních, které rodina vlastní (pomineme, že jsem naprosto všechno zapomněla...)

Hádejte, kdo všechno zapomněl?! Já jen já. Aspoň jsem nespadla!

Smajl!

Jako takovou malou tečku za nádherným výletem jsme se prošli na pláž (pozn. Voda je ledováááááá.) a dali si můj první uruguayský nanuk! (Ten byl ledový taky...) Mňamka. Pláž tady v Bello Horizonte je snad ještě krásnější než ta v El Pinaru (,pokud je to vůbec možné.) Nádhená pláž, studená voda, hřejivé sluníčko, lehounký vítr a spoustu smíchu s člověkem se stejnou retardací/úchylkou/postižením - co víc si ještě přát? A jak zakončit takový nádherný den? No, jak jinak než praním kopy prádla, které jsem se snažila ignorovat poslední 2 týdny. Ach jo.

Totálně vyčerpaná jsem večer padla. (Bohužel těsně vedle postele, takže mám krásnou modrou, možná už spíš žlutou, připomínku na tenhle úžasný den.) Jediné štěstí bylo, že v pondělí se slavil Den rasy, což má něco společného s kolonizací Jižní Ameriky a Kolumbem, víc jsem nepochytila, protože jsem se většinu dne (konečně) dospávala svůj óóóóbrovský spánkový deficit...

Moje první uruguayské o/spálení. To slunce se nezdá.

A tak jsme se z mozzarell proměnily v rajčata! :D