Zdejší zvířena a jiná havěť

Kolik z vás má psa? Kolik z vašich sousedů má psa? Kdo jste někdy viděli/potkali/vyhnuli se toulavému psovi? Otázky, které nemá smysl si překládat nebo si pro ně hledat slovíčka - v Uruguayi se totiž nemá cenu ptát. Odpověď na všechny tři je jasná - každý. Ani moje host rodina není výjimka, kromě Artura, prokletí mé existence, s námi bydlí ještě dvě příšer(k)y - Daizy a Golum. (Z bezpečnostních důvodů nevkládám foto - můj monitor by to nepřežil...) 2 psi jsou tady taková normálka. Mohlo to být i horší - kamarádčina rodina nevlastní dva psy, ale 6 malých bílých chlupatých koulí a jednu velkou černou a věřte mi, že být zasypána smečkou maltézáčků není vůbec nic příjemného.

Na všudypřítomnost psů jsem si zvykala těžko, což mi neusnadňovali ani ti toulaví nebo dočasně-ulice-obývající. Většinou se k Vám ani nepřiblíží a občas Vaším směrem ani neštěknou... Jak jsem se přesvědčila, situace je jiná, když jedete v noci na kole. Můj názor změnily především roztržené kalhoty, tvořící se modřina a nedokonalý trošku krvácející otisk zubů na mé noze.

Upřímně jsem ráda hned za několik věcí. Že je to jen škrábnutí, že se ten druhý pes snažil zakousnout kolo a ne mě a že jsem si z Česka přivezla placatku slivovice... (Jako dárek pro rodinu, samozřejmě!)

Po návratu domů jsem si celá roztřepaná stěžovala host mamce a vůbec mi v tom nebránila ani neznalost 60 % z potřebných slov. Jediná její reakce? "To je celkem normální, musíš si dávat pozor. A vyčisti si to alkoholem, jestli Sol nějaký má." Neměla. A tak jsem musela sáhnout na dno skříně a vylovit slivovici, která posloužila jako účinný dezinfekční prostředek (tentokrát k vnějšímu použití) a která zvedla nejedno obočí členů mé hostitelské rodiny.

Hádám, že budu muset vymyslet jiný vánoční dárek. Sakra!

Moje modřinka po několika dnech. Už jsme si
na sebe zvykli a říkám jí Lenka.