Tak tedy, náš příběh se odehrává jednoho krásného, uruguaysky mrazivého dne, shodou okolností, začátek nového sedmidenní. Jak jinak začít super týden než výletem do obchodního centra?! Pro lepší představu Vám umožním nahlédnout do přísně tajného seznamu věcí, které jsem potřebovala zařídit.
- Aktivace SIM karty
- Sehnat mikroutěrák na brýle (-na tom minulém si poslintal náš pes...)
- Koupit si pásek - buď mě tu týrají hladem a já o tom nevím, nebo se mi roztáhly všechny kalhoty. (Druhá možnost je správně.)
1. Jedním z prvních úkolů od YFU bylo - kupte si místní SIMku. Tak to bych ještě zvládla - SIMka, zakoupená v místní trafice, se tvářila velmi přívětivě. Bohužel, vzhled klame, neboť všechno má svůj háček. Háčkem v tomto případě byla (a stále je) aktivace. Proč se zrovna ta má rozhodla stávkovat, nevím. A tak jsem se rozhodla zeptat odborníků z telefonní společnosti. Rozhovor probíhal následovně:
Já: Dů jů spík ingliš?
Prodávájící: Nada. (Nic.)
Host sestra: Tenemos *******************************.
Prodávající: ******************************.
Prodávající: ******************************.
Host sestra: Gracias. (ke mně) Potřebujeme občanku dospělého.
Já: *************************.
(pozn. autora: V prvních dvou případech značí hvězdičky mou neschopnost překladu a porozumění, ve třetím už mají tradičnější význam.)
Při pohledu na mé naštvané (eufemismus) já Sol dostává spásnou myšlenku - půjdeme si koupit něco na chuť. Něco dobrého, sladkého. "Ovocnou" taštičku z McDonald´s. Sázeli jsme na to, že tato celosvětová značka nabízí stejné menu v Česku, Španělsku i Uruguayi - omyl! Po taštičkách ani stopa, zato hamburgerů a zaručeně kvalitních hovězích produktů všude spousta.
Přesunuly jsem se k dalšímu bodu seznamu.
2. Sol jistým krokem zamířila na druhu stranu nákupního centra. Poněkud nejistěji pak zastavila před prázdným obchodem a ztraceným hlasem mi vysvětlila, že optiku zrušili. Fajn. Určitě je tu nějaká další. Není.
3. Předchozí neúspěchy mě natolik zdeptaly, že když jsme vlezly do prvního obchodu s oblečením a já zjistila, že asi neodpovídám typické uruguayské velikosti, zabalila jsem to. Ne že by tady chodily samé vychrtliny, ale některé dívky připomínají filmové postavy. Konkrétně pytlíkovi příbuzné - ne, nemyslím na Ferdu Mravence, ale LOTR. Já jsem o hlavu a půl vyšší a asi tolikrát težší.
Zdrcena neúspěchy se ploužím zpět na autobusovou zastávku. Když vtom se mi zrak zastaví na obchůdku s nápisem FINI. Průhledné plastové kontajnerky vábí můj pohled. A v nich o-můj-bože-sladkosti. Pendreky, kyselé rybičky, banánky, maliny, medvídci, a dokonce i kopie Jelly Beans! Vrhám se do bitvy s vlastním svědomím a následně vedu 1:0. Z nákupního centra vycházím se sáčkem sladkostí a vůbec mi nevadí, že vlastně nemám ze seznamu vůbec nic.
PS: Jediné, v čem JOJO zůstává originální, jsou Vexty. Ještě štěstí, že jsem si 1 balíček přivezla s sebou... Muhehehe.
PPS (aktualizace po měsíci): Jeden balíček byl děsivě málo... :(
Žádné komentáře:
Okomentovat