pátek 28. října 2016

Stravujeme se po uruguaysku

Vždycky jsem si říkala, že když nebudu mít o čem psát, můžu psát o jídle. Toho je tady vždycky dost. Netušila jsem však, že ten okamžik přijde tak brzo, tedy ani ne po 3 měsících. Ale teď už zpět k tématu tohoto článku - typická nebo tradiční uruguayská jídla. O některých jsem se už zmínila v některých z předešlých článku, a tak se tu o nich nebudu už rozpovídávat.


Troška statistiky na začátek - v Uruguayi na každého člověka připadne asi 3,5 krávy, což se odráží také v jídelníčku. Hovězí je tady levnější než kuřecí. Naopak, co byste tady stěží hledali je vepřové. Vlastně si nevzpomínám, že bych ho tu během 2 a půl měsíce jedla. Příjemná změna. Takže co se tady jí místo vepřo-knedlo-zela a svíčkové?


Milanesa

Nebudete tomu věřit, ale já se vážně těšila, že si odpočinu od řízků. Dokonce jsem se psychicky připravovala na jejich "ukuchtění", kdyby po mně rodina chtěla nějaké české jídlo. No, hned druhý den tady mi byla představena milanesa, což je vlastně strašně teňulililinkatý plátek hovězího (nebo kuřecího) v hromadě trojobalu - tedy řízek. Rohlíky tady samozřejmě neexistují, a tak se strouhanka nahrazuje buď moukou, nebo nastrouhaným toastovým chlebem.


Milanesa je vlastně takový superřízek - uruguayci jsou v jeho úpravách rozhodně nápaditější než Češi. Jí se jak v teplé, tak studené formě, s bramborovým salátem (, který tu, kdo ví proč, nazývají ruský), s bramborovou kaší, hranolkami nebo v "housce" s plátkem rajčete a ledového salátu. Poslední jmenovaná verze je tu takovým fastfoodovým jídlem, které koupíte na každém rohu. Na oživení této klasiky si Uruguayci navrch přidávají sýr s hráškem, "volské oko" nebo kukuřici a k vidění je také se zeleninovou oblohou. Řízek mezi krajíci chleby tu z pochopitelných důvodů však nenajdete.


Guiso

Nikdy jsem nejedla německý eintopf, ale představuju si ho nějak podobně. V této směsi, vzdáleně se
podobající guláši, můžete najít chorizo (něco jako klobása), brambory, kousky kuřecího masa, nějakou záhadnou luštěninu, kousky papriky, občas i kukuřičný klas - záleží na náladě kuchaře a na záhadné položce co-dům-dá. Jak vidíte, je to pěkná směska, která ale kupodivu chutná úžasně. Nevím jak v ostatních rodinách, ale u nás se jí poněkud překvapivě s rýží.


Zeleninová tortilla

Párty verze tortillas
Nenechte se zmýlit a rychle si z mysli vyžeňte představy mexických placek plněné masem a zeleninou. Tady je tortilla slaný "koláč" plněný každou možnou i nemožnou zeleninou a občas i oblíbenou kombinací vajíčko-sýr-šunka. Jí se jako hlavní jídlo, ale i v "jednohubkové" podobě.

Stejné slovo se tu používá i pro vaječné "placky". Oblíbená rodinná verze je s cuketou a vajíčkem, špenátová nebo se zelenou paprikou. Když se nad tím tak zamyslím, moje rodina je do ní schopna zakomponovat cokoli, včetně špaget nebo rýže. Zní Vám to lákavě? Jo, mně taky, a pokud jste nuceni během týdne konzumovat tuhle "dobrotu" asi čtyřikrát, velmi rychle se zají. Zvlášť když se tu skoro nepoužívá koření.
Modifikace v podání host mamky aneb
Dnešní oběd.

Pizza

Hmm... Jo, tak tu tady miluju. Od té české se liší hned v několika směrech. Prvně - není kulatá. V pizzeriích ji pečou jako dlouhý obdélník, který se následně rozdělí na tři menší. Druhý rozdíl je ve výběru: zatímco každá menší pizzerie v Česku má na menu minimálně 20 druhů, ty zdejší si vystačí se dvěma - "základní" a muzzarela. (Mozzarella není muzzarela, jak jsem ke svému překvapení zjistila. Tady je to prostě "normální" sýr.)

Další nápadný rozdíl je v tloušťce těsta, která je pomalu čtyřnásobná, a horní vrstvy, která se s tou českou také nemůže měřit. Výsledkem je neuvěřitelně lahodná pizza, která je však o něco více mastná. Zlatý hřeb na konec - fainá. Nevím, jak to přesně popsat, protože když řeknu, že je to kořeněná placka o tloušťce asi půl centimetru, nezní to vůbec tak lahodně. Věřte mi - je. Většinou se fajná jí k té "základní", což je vlastně jen těsto s rajčatovou omáčkou a kořením.


Empanady

Každý už o nich asi slyšel, ale přiznejme si, že to v Česku rozhodně není nijak velký hit. Tady? Tady se empanadami žije. Tyhle plněné taštičky arabského původu jakoby učarovaly obyvatelům nejen Uruguaye, ale i ostatních jihoamerických zemí. Na rozdíl od pizzy tu existuje asi trilión verzí - plněné masem, sójou, zeleninou, sýrem a šunkou, sladké empanady s ovocem nebo dulce de leche a seznam pokračuje dál a dál. Podávají se jak studené, tak teplé a můžete je koupit na každém rohu.






Ono je toho samozřejmě víc, ale něco si musím nechat i na příští článek o jídle. Snad se v něm dostanu ke sladkostem... Mňam.


Užijte si krásný prodloužený víkend. ;)

pondělí 24. října 2016

Týden ve zkratce aneb Protože prokrastinace

Moje bloggerská činnost zažila krátkou odmlku – více než týden jsem nepublikovala článek a věřte tomu, nebo ne, ale jsem ze sebe zděšená. Já se snažila, ale prokrastinace je mrcha – chytla mě do svých chapadel a odmítala pustit. Konečně jsem se tedy osvobodila a „dokopala“ k tomu napsat pár odstavců, co jsem zažila, dělala a nedělala minulý týden.


Přeskočím pondělí a úterý, kdy jsem si zacvičila (Ano, opravdu! Cože? Vy mi nevěříte??), protože mi chybí hodiny mučení v tělesné výchově, osprchovala jsem se, najedla, popadla batoh a vydala se vzdělávat. Večer jsem zírala do monitoru a snažila se donutit k psaní, ale vždycky se našlo něco, co je důležitější – jídlo, rozhovor se sestrou, chatování, jídlo, psaní emailů učitelům (ani jeden ještě neodpověděl), jídlo atd. Vždyť to znáte. Ve středu byla vyhlášena oranžová aletra, takže jsem se rozhodla na všechno kašlat a strávila den cíleným nic neděláním. (Není to třeba nějaká lokální uruguayská nemoc?)


Pravé vzrušení nastalo až ve čtvrtek. Po velmi nepříjemném ranním probuzení a následujících 2 kávách jsem za poklusu cestou na autobusovou zastávku startovala offline mapy.
  • Ty dvě kávy jsem málem vyvracela, přestože pohyb „na čerstvém vzduchu“ by měl být prospěšný mému zdraví. Už nikdy to neudělám – teď myslím běh, bez kafe nežiju.
  • Věděli jste, že offline mapy potřebují internet, aby fungovaly??? Já ne, protože jaký je potom význam slovíčka offline???
  • A vůbec. Přiznejte se, kdo z Vás vymyslel ranní vstávání?!?!


Takže jsem se poprvé vydala sama do Montevidea, bez mapy, přesné adresy nebo názvu zastávky, kde mám vystoupit. Jediné, co jsem věděla, byly dva názvy ulic, od jejichž křižovatky jsem si snad pamatovala cestu k mému cíli. Nebudu to nijak dramatizovat – nějakým zázrakem všechno klaplo (i přes neochotu řidiče a mírně deštníky-obracející počasí) a já před devátou hodinou stanula v budově Intendencia, kde se konalo ExpoEduca. Tam jsem strávila asi 5 hodin ve stánku YFU, kde jsem kromě rozdávání brožur vysvětlovala, jak taková výměna probíhá. Samozřejmě ve španělštině. (K pobavení některých návštěvníků...)


V pátek přišla od kamarádky Céline radostná zpráva – mají další čtyři štěňátka, čímž se jejich hrozivá tlupa maltézáčků rozrostla na děsivé číslo 12. Po hodině španělštiny jsem neodolala a musela je vidět. Nějak se to zamotalo a já nakonec zůstala. Další prokecaná noc a následné krušné ráno. Alespoň, že jsem měla jasný plán na odpoledne – dospání se a výlet do Montevidea s mojí kontaktní osobou!



Prý: Dáme selfie? Jo, ale nevím, jestli tvůj displej přežije
tu hrůzu. No problém, vyfotíme se bez obličeje!


Sraz jsme zvolily u obchodního domu Deportones, což, jak se ukázalo, nebyl nejšťastnější nápad. Po hodině a půl čekání na onu osůbku jsem to zabalila a jela zpátky domů. Jen co jsem si zula boty, konečně mi od ní přišla zpráva: „Kde si, čekám tady na tebe. Ztratila ses?“ Nakonec se ukázalo, že u onoho obchodního domu jsou dvě zastávky a každá jsme čekaly na jiné. Co k tomu dodat? Mělo to dva hezké dopady - shodly jsme se, že příště ona pojede do El Pinaru, takže se snad příště už najdeme, a během čekání jsem prolétla „nákupák“ a objevila úžasnou akci na čokolády.

Jak vidíte, moc produktivní jsem nebyla. Jistě tedy čekáte, že se to v neděli zlomilo a konečně jsem se vydala zkoumat ten velký zlý svět tam venku. No, ani ne. Zavřená s Pýchou a předsudkem jsem poprvé od svého příjezdu udělala něco do školy v Česku (už teď toho ztraceného času lituju) a posléze se zapojila do rodinného grilování. Tedy spíš do následné likvidace vytvořených produktů. Nakonec to už host taťka nevydržel a jemně mi naznačil, ať sednu na kolo a někam vypadnu. Dobře tedy, řekla jsem si a vydala se na pláž. Bohužel tam bylo trošku větrno, a tak jsem byla donucena, jako každý správný cestovatel, vytáhnou svůj ručník a zabalit se do něj. Jaký na mě byl pohled, posuďte sami – dorvané boty, vytahaný svetr, kolem ramen ručník a na kolenou růžový deník. Ani se domorodcům nedivím, že se mi z dálky (i blízka) vyhnuli.
První racek, kterého jsem viděla ve svém
životě. (Kromě těch z Hledá se Nemo.)

pátek 14. října 2016

Krákoráme

Jen žůžová tu může být!
V rámci mých pokusů o začlenění do společnosti jsem začala chodit do sboru. No, začala chodit - byla jsem tam dvakrát během měsíce a teď tohle. Zájezd! Dobře, dobře, přestanu přehánět. Byl to takový malý výletek do vedlejšího městečka s naším asi dvanáctičlenným sborečkem. Ale stejně.

K mému velkému překvapení tu zpíváme zhruba to stejné co v Česku, tzn. Beatles, Queen, nějaké potrhle znějící africké písničky atd. Takový menší rozdíl ale je, že zpíváme jenom s textem - noty se tu, zdá se, neprovozují, protože se tady neučí jak je číst. (Dokonce ani v umělecky zaměřených třídách!!) Takže zpíváme z velkého papíru, na kterém je napsaný text, a když se náhodou někde rozchází hlasy, použijí se dvě barvy. Tolik k úžasnosti našeho sboru, ale teď zpátky k onomu výletu.
U nás na hradě se taky češeme.
Abychom byli krásní
na vystoupení!

V úterý jsme zamířili do Atlanty, což je malé město asi 20 minut cesty od El Pinaru. V jednom ze "sportovních klubů" (nebo co to vlastně bylo), jsme se setkali s dalšími 6 sbory z okolních škol. Atmosféra byla báječná stejně jako pohoštění, písničky, pokec a počasí. Nejsem žádný odborník, ale přijde mi, že ti nejlepší lidé jsou vždy ve sboru. Ani zdejší není výjimkou, a tak jsme si to pořádně užili.

Největší radost jsem ale měla až po vystoupení, když jsme seděli na trávníku, poslouchali písničky a já se snažila začlenit do probíhajícího rozhovoru. Stále netušíte důvod mé radosti? Ještě jsem Vám ho totiž neřekla! Asi po dvaceti minutách, kdy jsem sem tam prohodila nějakou španělskou větu, se mě kamarádka zeptala, jaká muzika se poslouchá v Česku, a vedle mě se ozvalo: "Počkej, ty nejseš z Uruguaye?!?!" Jakou já Vám měla radost, to snad ani nejde vyjádřit slovy.


No, každá pohoda jednou musí skončit. Ta naše skončila, když jsme se vrátili do školy dřív a sekretářka prohlásila něco v tom smyslu, že bychom se měli vrátit do výuky. (Pokud jste členové YFU, či se hodláte s těmito slovy podělit s onou již zmíněnou organizací, pak prosím nečtěte zbývající řádky tohoto odstavce. Já to tu miluju a rozhodně se neplánuji vrátit předčasně!) Zbývala mi už jenom poslední hodina chemie, a tak jsem místo do třídy zamířila do zmrzlinárny přes ulici. Společně s kamarádkou z artistika jsme si vychutnávaly obrovité kopce zmrzlin a říkaly si, že by takové dny mohly být častěji.

PS: Kdo se rozhodl postavit zmrzlinárnu/zmrzlinářství naproti škole, měl by dostat metál! A ten kdo vymyslel zmrzlinu s příchutí dulce de leche s kousky čokolády taky.

středa 12. října 2016

Víkendovka č. 2

Přiznávám - nejsem úplně párty člověk. Dokonce nepatřím ani k lidem, co tráví moře času se svými kamarády. Možná tak lépe pochopíte, jak závažná/dobrá/na hlavu situace je tady, když jsem tu během dvou měsíců byla asi na tolika "sešlostech" jako za rok v Česku. Problém s uruguayskými "fiestami" je ten, že májí trošku posunutý rozvrh.

But first let me také a selfie!!
Pokud jdete k někomu na večeři a poté na nějaký drink (samozřejmě nealkoholický!), připravte se, že budete večeřet nejdřív v deset, a na ten drink se dostanete ještě později, tak nějak po půlnoci. No, a když to chcete spojit s návštěvou nějakého klubu/diskotéky, tak tam se jde okolo druhé. Dříve to (podle slov ostatních) ani nemá smysl. Domů se dostanete kolem páté, šesté hodiny a jste rádi, že lezete. (Alespoň co jsem slyšela. Zatím jsem zvládla absolvovat polovinu z výše zmíněných akcí, ale v postýlce jsem se ocitla v podobné hodině.)

Abych tak navázala na ten zdlouhavý úvod, něco takového se mi stalo v pátek večer nebo v sobotu ráno. Když mi pak kamarádka (další výměnná studentka, z Německa) volala v sobotu v poledne, jestli nechci jet s její host rodinou na "čakru", souhlasila jsem, aniž bych vlastně věděla, kam máme namířeno. (Hlavně že konečně vypadnu z domu a budu něco dělat!) 15 minut mi trvalo se vzbudit, nasnídat se, osprchovat, vysušit si vlasy a nasadit "normální" výraz. Myslím, že je to (ú)spěch hodný zápisu v Guinessově knize rekordů.

Několik poznatků:
  • Všechny uruguayské vesnice jsou stejné (naštěstí). Logický závěr - ve všech se dají koupit alfajores!!
  • Chacra ("čakra") je vlastně chata/domeček na venkově, žádné energetické centrum.
  • Célinini rodiče jsou strašně ukecaní - což je trošku problém, když si chtějí povídat s Vámi a Vy jste unavení po 5 hodinách spánku a schopnost rozumět a komunikovat ve španělštině se ztenčuje s každým ujetým kilometrem.
  • Krávy jsou všude. Jako úplně. (A teď mluvím samozřejmě o zvířatech.)
A zase krávy...

Nějakým zázrakem se stalo, že jsem souhlasila s přespáním v jejich domě. A protože je Célin 1) stejně ukecaná jako já, 2) taky bez uruguayského "soušl lajfu", 3) stejně zblázněná do alfajores, stalo se, že jsme toho moc nenaspaly. Když nás pak její mamka v 8 hodin ráno (v 8!!!!) budila, vypadala jsem jako z béčkového hororu. Opět jsme zamířili na chacru, kde jsem se probrala celkem rychle, když jsme se mohli projet na dvou koních, které rodina vlastní (pomineme, že jsem naprosto všechno zapomněla...)

Hádejte, kdo všechno zapomněl?! Já jen já. Aspoň jsem nespadla!
Smajl!


Jako takovou malou tečku za nádherným výletem jsme se prošli na pláž (pozn. Voda je ledováááááá.) a dali si můj první uruguayský nanuk! (Ten byl ledový taky...) Mňamka. Pláž tady v Bello Horizonte je snad ještě krásnější než ta v El Pinaru (,pokud je to vůbec možné.) Nádhená pláž, studená voda, hřejivé sluníčko, lehounký vítr a spoustu smíchu s člověkem se stejnou retardací/úchylkou/postižením - co víc si ještě přát? A jak zakončit takový nádherný den? No, jak jinak než praním kopy prádla, které jsem se snažila ignorovat poslední 2 týdny. Ach jo.



Totálně vyčerpaná jsem večer padla. (Bohužel těsně vedle postele, takže mám krásnou modrou, možná už spíš žlutou, připomínku na tenhle úžasný den.) Jediné štěstí bylo, že v pondělí se slavil Den rasy, což má něco společného s kolonizací Jižní Ameriky a Kolumbem, víc jsem nepochytila, protože jsem se většinu dne (konečně) dospávala svůj óóóóbrovský spánkový deficit...

Moje první uruguayské o/spálení. To slunce se nezdá.
A tak jsme se z mozzarell proměnily v rajčata! :D 

neděle 9. října 2016

Zdejší zvířena a jiná havěť

Kolik z vás má psa? Kolik z vašich sousedů má psa? Kdo jste někdy viděli/potkali/vyhnuli se toulavému psovi? Otázky, které nemá smysl si překládat nebo si pro ně hledat slovíčka - v Uruguayi se totiž nemá cenu ptát. Odpověď na všechny tři je jasná - každý. Ani moje host rodina není výjimka, kromě Artura, prokletí mé existence, s námi bydlí ještě dvě příšer(k)y - Daizy a Golum. (Z bezpečnostních důvodů nevkládám foto - můj monitor by to nepřežil...) 2 psi jsou tady taková normálka. Mohlo to být i horší - kamarádčina rodina nevlastní dva psy, ale 6 malých bílých chlupatých koulí a jednu velkou černou a věřte mi, že být zasypána smečkou maltézáčků není vůbec nic příjemného.

Na všudypřítomnost psů jsem si zvykala těžko, což mi neusnadňovali ani ti toulaví nebo dočasně-ulice-obývající. Většinou se k Vám ani nepřiblíží a občas Vaším směrem ani neštěknou... Jak jsem se přesvědčila, situace je jiná, když jedete v noci na kole. Můj názor změnily především roztržené kalhoty, tvořící se modřina a nedokonalý trošku krvácející otisk zubů na mé noze.

Upřímně jsem ráda hned za několik věcí. Že je to jen škrábnutí, že se ten druhý pes snažil zakousnout kolo a ne mě a že jsem si z Česka přivezla placatku slivovice... (Jako dárek pro rodinu, samozřejmě!)

Po návratu domů jsem si celá roztřepaná stěžovala host mamce a vůbec mi v tom nebránila ani neznalost 60 % z potřebných slov. Jediná její reakce? "To je celkem normální, musíš si dávat pozor. A vyčisti si to alkoholem, jestli Sol nějaký má." Neměla. A tak jsem musela sáhnout na dno skříně a vylovit slivovici, která posloužila jako účinný dezinfekční prostředek (tentokrát k vnějšímu použití) a která zvedla nejedno obočí členů mé hostitelské rodiny.

Hádám, že budu muset vymyslet jiný vánoční dárek. Sakra!

Moje modřinka po několika dnech. Už jsme si
na sebe zvykli a říkám jí Lenka.

středa 5. října 2016

Já, přeběhlík

Tak už je to více než týden, co jsem se přesídlila do nové třídy! Důvodů je více. Nebudu je tady vypisovat všechny, protože většina z nich by vyzněla jako stěžování si na mou totální sociální neschopnost a ty, které ne, by se daly nazvat: historie, sociologie, geografie. (Jinak také známé  jako moje osobní peklo.) Z humanitních věd/t jsem prchla na ty přírodovědné a všem slavnostně slibuju, že nikdy nebudu studovat práva ani psychologii. Jak pravil jeden havran: "Nevermore !" (Víckrát ne!)

Někdo maloval třídu, někdo zídku - výtvor mojí nové třídy
cientifico 2.
Když jsem řekla, že chci fotku, nemyslela jsem fotku spolužáků!
Té stěny samozřejmě! (A teď si to přeložte a vciťte se...)
Na rozdíl od většiny případů v našich životech jsem měla tu možnost začít od začátku - znovu se seznámit se všemi, znovu se pokusit začlenit do kolektivu a najít si kamarády. No, možná to se mnou přece jenom není tak špatné. Dokonce jsem tady zjistila, že moje španělština není zas tak otřesná a že jsem schopná si najít kamarády poměrně rychle, když se neschovávám za anglické konverzace se svou host sestrou.


Co se týče problémů s předměty, vyřešily se spolu s nedostatkem spánku a nedostatkem dostatku vlastního prostoru a života. Moje okolí by si mělo uvědomit jednu věc - nejsem svoje host sestra ani její replika! (Tedy vzhledem k váhovým rozdílům, spíše dvě její repliky. Já za to nemůžu - to ona žije z energie vesmíru, duhy jednorožců a duší koťátek!)

Najdi deset rozdílů mezi českou a uruguayskou
vyučovací hodinou.
Jsem tady/tam/támhle/ta tam a konečně mám předměty, které mě baví a které jsem tak postrádala v nudou prosycených hodinách dějepisu. Díky vám, bohové, za hodiny fyziky, chemie i obou matematik! Jediné, co mě zaráží je, jak můžeme počítat s jednotkami, které jsou zakázané nebo se přestaly v Evropě používat už v minulém století. Kam se poděly jednotky SI?

Náplň literatury... Mňam... Jahodová!
PS: A největší výhoda? Mám školu odpoledne... Sbohem budíku a vstávání se slepicemi, já doháním deficit za 11 let v českých školách! (Pro mou rodinu: Ne, neflákám se! Jen spím denně 8,5 hodiny. Pro všechny ostatní: To číslo přesahuje 9. Ale nikomu to neříkejte!)

PPS: Kdo vymyslel dibujo (rýsování/kreslení/nesmysl s troškou 3D perspektivy a spoustou neostrouhaných tužek) zasloužil by celý život bez DDL!

Co dělám já...
Co dělají ostatní...

pondělí 3. října 2016

Víkendovka


Už jsem tu nějaký ten pátek (Asi sedm, ale kdo by to počítal že?), a tak je myslím načase, abych i já přidala nějaký další článek k ne tak dlouhé řadě popisů uruguayské kultury. Kdykoli zadáte heslo Uruguay culture do (mého oblíbeného) strýčka Googla, vyskočí na Vás obrázky maté a fotbalistů. Ani tetička Wiki není informovanější. A tak jsem tu já, abych zachránila situaci!

Právě skončil víkend a já se tímhle článkem pokouším udržet si zbytky té úžasné víkendové pohody.

"Ňjoky" - ñoqui

Minulý čtvrtek bylo 29. 9. Jedna z tradic na mě "vyskočila" právě tehdy - jedním slovem "ňjoky". Podle nějaké staré (berte to slovo trošku s rezervou, přece jenom se jedná o Uruguay.) pověry se každý 29. den v měsíci mají obědvat tzv. ñoqui. Jde vlastně o takové maličkaté knedlíčky z těsta, které je (a není) podobné našemu bramborovému. 

Pod talířem Vás po celou dobu jídla čeká 10 pesos, které mají prý přinášet štěstí. Je tak možné, že kovová mince vychýlí magnetické pole v daném místě a vlivem kosmického záření přinášející energii jednorožců spolu s elektromagnetickými vlna o velmi vysoké frekvenci způsobují pocit štěstí. Nebo taky ne. Ale kdo jsem, abych je soudila, když každé Vánoce dělám mnohem nelogičtější věci.

Moje host mamka se mi svěřila, že většinou tuto tradici dodržují jen 29. února, ale protože jsem tady v nepřestupním roce, udělali kvůli mně výjimku. Děkuji za tuto oběť.

Čekání

"Jeď na výměnu," říkali mi, "naučíš se být zodpovědná, všude na čas!" No, musím Vás zklamat. Alespoň co se druhého bodu týče, nevypadá to na splnění očekávání... Už od prvního dne tu jakékoli časové plány selhávají. Z počkej10 minut, se stává 20-25. Když někdo tvrdí, že přijde přesně v 9, čekejte ho nejdřív o půl desáté, a pokud se dohodnete na čase kolem čtvrté, před pátou nevycházejte, stejně tam nikdo nebude. Tak trochu mě napadá jestli se Uruguay třeba nenachází v nějaké prapodivné časové smyčce či ohybu. Co se čekání a srazů týče lidé tady mají opravdu pokřivené představy.

Hlavní myšlenka mého pobytu tady ale stále zůstává začlenit se do společnosti a přizpůsobit se místním zvykům. V tomhle ohledu nemám žádný problém. :D Tak nějak tuším, že návrat zpět bude (mít) tvrdý dopad.

Feria

Už během prvního týdne mě okolí okouzlilo svým vyprávěním o ferii. Dokonce jsme později jednu takovou menší i "prováděli" se spolužáky, abychom sehnali peníze na výlet. Já ale stále toužila podívat se na tu "opravdovou." Ta se v našem městě koná na několika místech každou neděli, a tak když se mě včera ráno ptali, jestli bych chtěla jet taky, nadšeně jsem přikyvovala jako černoušek ve vánočním kostele. Právě čekání na mou host rodinu než se konečně "vyprdolí" inspirovalo předchozí bod.

(Ráda bych se také zastavila nad pojmem "ráno" použitém v předchozím odstavci. Skutečně to bylo ráno, přesněji chvilku po deváté. Co se mi stalo? Budík. Nastavený na deset hodin netušil (a ani já ne), že se operátor rozhodne změnit čas ze zimního na letní, i když Uruguayci tuto změnu neuznávají. Takže se dá říct, že jsem vstávala v 10, ale snídala v tuhle nekřesťanskou hodinu, jakou je nedělní(!) devátá.)  

A co to ta feria vlastně je? Je to vlastně docela (ne)obyčejný trh. Na rozdíl od těch českých tu najdete všechno - od kosmetiky a oblečení, přes stánky rychlého občerstvení(, které jsou asi milionkrát zdravější než ty české,) a stánky s ovocem, zeleninou a dalším jídlem, po ručně dělaný nábytek a maté. Navíc není umístěn na žádném náměstí ani ničem podobném, ale táhne se dlouhou uličkou. Jak dlouhou se mi nepodařilo zjistit, protože po půl hodině cíleného pohybu směřující na druhý konec to host bratra přestalo bavit a chtěl do auta za svým bublifukem.

Tak s touhle fancy taštičkou tu chodí téměř
všichni. Že by nějaká uruguayská móda?




Představte si, že v jednom takovém stánku "necháte" tisícovku.
A teď si představte, že tady to není jen představa.


Doufám, že i Vy jste si víkend užili jako já. Mnoho spánku všem.