Tak už je to tady – 11. 8. 2016 – tedy datum mého odletu.
Tak nějak mi to ještě nedochází, a tak když se loučíme, je to jako loučit se
před letním táborem nebo dovolenou u babičky. S příručními zavazadly a
nadšením nastupujeme do prvního letadla.
Náš první let míří do Frankfurtu, kde se dovídáme, že má náš
přípoj 11 hodin zpoždění. Svojí
nedokonalou angličtinou vysvětluji pracovnici aerolinky, co se stalo, a po
několika minutách jsme odkázáni na letištní hotel.
Naneštěstí jsem podcenila svůj
orientační nesmysl, a tak jsme se stihli při hledání autobusové zastávky
dvakrát ztratit (přiznávám plnou vinu na této, ehm, nepříjemnosti). Chválabohu
Honza brzy pochopil, jak na tom jsem s orientací a čtením cedulí (no co, ty brýle jsem nemohla najít...), a ujal
se vedení. A tak jsme se přece jenom zvládli dopravit do hotelu poblíž letiště.
Pár výhod tento zádrhel přece jenom měl. Třeba jídlo – vždycky
jsem si myslela, že vtipy a řeči o palubním jídle jsou trošku přehnané. A
ono ne – je ještě horší. Na dobrou večeři v hotelu jsme si tedy ani
v nejmenším nestěžovali.
Následující den jsme přes malé problémy – moje zaspání,
následné vynechání snídaně, zavřenou halu, kde jsme se měli odbavit, čtvrt
hodiny motání se v kruhu, několik špatných odbočení a neschopnost připojit
se na WIFI – našli naše letadlo. Uf. (Takový snadno přehlédnutelný dvoupatrový
drobeček… :D )
Teď sedím v letadle a mířím přes Atlantik směrem na Sao
Paulo s nadějí, že už snad žádné komplikace nenastanou.
Ráda bych v téhle chvíli poděkovala všem, kteří mě
podporovali v minulých měsících, všem kamarádům/kamarádkám, kteří snášeli
mé nekonečné monology o všem a zároveň o ničem, ale především mé rodině – mám
vás moc ráda :*
Žádné komentáře:
Okomentovat