Ďábel sám

Každý Exchange student to zná - čekání, nejistotu, přemýšlení o všem a přesvědčování sám sebe, že jste dokonalý. Nebo alespoň tak zajímavý, aby si Vás vybrala Vaše budoucí host rodina. Stále dokola přemýšlíte, co uděláte, až nastane onen den a Vy budete vysvobozeni z nejistoty. Čím delší je čekání, tím větší máte pochybnosti, ale nakonec je ten den tady - organizace Vám poslala informace o rodině, která se na 1 rok a možná i na celý život, stane Vaší.

V takovéto situaci jsem se ocitla asi před 3 týdny a nevím jak ostatní studenti, ale já jsem 1) stále dokola četla onen email s povznášejícími pocity štěstí, úlevy a nervozity, 2) snažila se svým rentgenovým zrakem propálit obrazovku notebooku a přijít na to, co jim mám sakra (pro mou rodinu - sakra se neříká - já vím) napsat, 3) volala a psala všem z kontaktů a konečně za 4) zírala na kolonku domácí zvířata.

Z bílého displeje na mě blikala 4 slova - 2 psi, 1 kočka. Neberte mě špatně - nemám nerada zvířata, ale nikdy v životě jsem neměla většího mazlíčka než morče. Nutno říct, že bylo překrmené, takže dosahovalo velikosti většího jorkšíra, ale stejně...

A tak se stalo, že jsem se seznámila s kocourem Arturem, čtěte little devil, jak mu říkám při našich česko-španělsko-anglických, nutno říct, že poměrně jednostranných konverzacích. První den si zabral moji postel a vůbec mu nevadila moje přítomnost a snaha ho z ní dostat. Druhý den mě probudilo kousnutí do ruky. Třetí den se mi v noci přestěhoval na hruď. Čtvrtý den jsem se ho pokusila vystěhovat z MÉ postele. Výsledek? Roztržený rukáv svetru. Pro pátý den jsem tedy zvolila jinou strategii - zavřela jsem dveře do pokoje. Výsledek se dostavil téměř okamžitě - začal mi chybět. Neuvěřitelné, já vím.

Soužití s Arturem, pokud se to tak dá nazývat, má jednu nespornou výhodu - učím se nová a nová španělská slova, jimiž vyjadřuji svůj současný stav náklonnosti k tomuhle ďáblovi, např. drondronear - příst nebo insoportable - nesnesitelný. Bojují tak ve mně dva pocity - touha tuhle nesnesitelnou, samolibou, sobeckou a stále mručící příšeru zaškrtit a no... ... však Vy víte. Vážně, tenhle kocour je zlatíčko, když si zrovna nehraje se svým ocasem a nesplete si ho s mou rukou. Ví vlastně vůbec, že není pes? Někdo by mu to měl říct.

No bezva - už mi zkonfiskoval i notebook.