Jak jsme Colonisovaly

Se zpožděním (jak jinak) podávám zprávu o jednom z nejlepších a nejšílenějších dnů tady. Vděčím za něj Lauře, která už bohužel není mezi námi (Chybíš mi, kámo :D) a navrátila se zpět do domoviny.

Den předtím

14:23 Konečně jsem se zeptala host maminky, jestli můžu jet. Prý klidně.

21:13 Laura mi odepisuje ve chvíli, kdy si myslím, že nikam už nejedeme a že ji unesli mimozemšťani.

21:30 Laura posílá alarmující zprávu, že se možná nikam nejedeme, protože nemá hotovost. Sedím v pyžamu na posteli a ptám se Boha/bohů, za co mě trestá.
22:30 Laura posílá zelený signál a já si nastavuju budík.

Den D

2:25 Zvoní mi budík a já mám chuť někoho zabít.
2:57 S maté v ruce a termoskou v baťohu sedím v autobuse do Montevidea upadající do mírného komatu.
4:00 Říct, že jsem na ospalém autobusovém terminálu našla Lauru bez problémům, by byla lež. Mezi masou spících Uruguayců byla dokonale zakamuflovaná, takže si mě nakonec musela najít sama.
4:15 Dvě zombie sedí na lavičce a jedna druhé se ptá: "Vážně tam chceme? Mohly bychom se vyspat u nás a zítra se půjdeme projít do Montevidea." Druhá mlčí - spí.
5:00 Přece jenom se naloďujeme - stačím nám 2 minuty a jsme zase "vytuhlé".
7:15 Probírá nás řidičův pomocník/asistent/průvodčí (?), když vyvolává jména zastávek v Colonii a okolí, a  nám dochází, že vlastně nevíme, která Colonie je ta "naše" Colonie.
7:17 Spíme, protože se nemá cenu trápit věcmi, které neovlivníme.
7:52 Autobus konečně zastavuje na konečné, někde na konci světa. (To je náš konec!)  A nám dochází, že vlastně nevíme, co je v té Colonii tak úžasné, ani proč jsme sem chtěly jet. I přesto jsme šťastné, že tu jsme.
8:15 Zjišťujeme, že obyvatelé Colonie (colonijci?) rozhodně nejsou ranní ptáčátka. Je sobota 8 hodin ráno a nikde není ani noha. Což by bylo celkem vítané, nebýt toho, že to platí i pro turistické informace.
8:30 Osud je nám milostivý a mi skoro úplnou náhodou (ani jedna se nevyznáme v té mapě) narazíme na historické centrum Colonie. Jen tak mimochodem - památku UNESCO, jednu ze dvou v Uruguayi.

Colonia del Sacramento byla postavena už v roce 1680 na velmi strategickém místě, které si nakonec získali Španělé. Jedinečnost tohoto města tkví především v zachovalosti původních, nejen kamenných budov.

Náhodou se nám povedlo najít hned jednu z největších atrakcí – vstupní brána do historického centra. A hned za ní se nacházela naše záchrana - plán města s vyznačenými zajímavostmi. Vylidněným městem jsme prokličkovaly poměrně rychle a záhy jsme stanuly před posledním blízkým bodem - hezkým kostelíkem.

Whiskyyyy! (V překladu: sýýýýr)

Colonijský maják 

Čas od času jsme najdete tyhle malované kachličky
jen tak na stěně domu. A čas od času si je čtete

a po 3 minutách Vám dojde, že jsou ve francouzštině.

Přístav - Vy to samozřejmě nevidíte, ale kdybych se bývala

s foťákem otočila o 180 ° měla bych na blogu první fotku
Argentiny! Protože tam za řekou je Argentina...

S kávou jako hnací silou jsme dokončily prohlídku centra a trošku oklikou jsme se vrátily do výchozího bodu – autobusového terminálu, kde jsme konečně zašly na informace zjistit, co úžasného přinese odpoledne.

Někdo objímá kamarády, rodinu či přítele. A pak je tu Laura :D

Nejlepší kafe v Uruguayi ;) To okolo je jen sladký bonus.;)

Klasická fotka - Verča, Laura s vlajkou

a (tentokrát bezhlavý) Artigas. Málem bych zapomněla

na tu bezvýznamnou historickou radnici.

Stále mě nepřestává překvapovat uruguayský systém hromadné dopravy, tedy pokud je to systém, protože já tu žádný nenacházím. Colonia nás ale překvapila, protože měla na zastávkách napsané poznámky typu: 711 2x za hodinu, v sobou jednou. To, že už neuvádí, kam vlastně ta 711 jede, je nepodstatný a naprosto zanedbatelný detail.

(Ajaj – už se zase rozepisuju. Abych Vás nenudila tak to zkrátím ;))

Do vesničky San Carlos jsme i přes nepřehlednost „jízdních řádů“ nakonec dorazily. Dominanta tohoto místa se nachází na plaza de toros (náměstí býků). Jak již název napovídá, nachází se tu aréna býčích zápasů, která byla postavena na začátku dvacátého století. Dnes je bohužel areál z bezpečnostních důvodů nepřístupný a býčí zápasy už naštěstí zakázané. Otázkou však zůstává, proč stavěli areál pro 8000 osob v tak malém městě...

Originální výzdoba kruhového objezdu.

Dalším bodem na programu bylo železniční muzeum a směle nazvané paleontologické "muzeum", které bych se odvažovala nazvat výstav(k)ou. Prohlídkou dalšího malého (bílého) kostelíka jsme ukončily poznávání San Carlose a chtěly se vydat zpátky. Byly 3 hodiny odpoledne, sobota a asi 30 °C ve stínu a my se po půl hodině čekání na zastávce rozhodly, že těch šest kilometrů zvládneme pěšky. Jak praví Murphiho zákony – sotva jsme se zvedly a ušly 200 metrů, přikodrcal si to autobus. Přes veškeré nedostatky veřejné dopravy, musím uznat, že řidiči tady jsou boží.

Laura se svým idolem.

Bílá, bílá, bílá, bííííílá, komu by se nelíbíííííla.

Zbytek odpoledne jsme strávily lelkování po městě, v přístavu a v parko-lesíku. Také jsme, v teď už zalidněném městě, narazily na trhy a na velmi milého a upovídaného Venezuelana, který nám prodal bronzové prstýnky. Nesmím ani zapomenout na tu báječnou, lahodnou, a mňamózní (oplatkovou) palačinku.

Poprvé v životě jsem viděla San Francisco/a.

Den utekl až příliš rychle a my se musely vrátit. Chvilku po desáté jsme dorazily do Montevidea, daly jsme si večeři a musely se rozloučit – tentokrát už naposledy.