MTO - půlroční seminář

Začíná únor a končí první půlka mé výměny. Já vím. Taky mě to trošku děsí, ale zároveň se těším, co přinese ta další. Spolu s tímto konco-začátkem přišel víkend, kdy se zase sešli všichni výměnní studenti, kteří se "exchangují" (No co, zní to lépe než „se vyměňují, ne??) v Uruguayi. MTO či MYO neboli půlroční seminář začal jeden krásný, slunečný lednový den, kdy nás zaměstnanci YFU vyhnali z postýlek nekřesťansky brzo, abychom pak na ostatní studenty čekali dvě hodiny. (Každá akce má své mušky :D)

První momenty se nesly ve stylu objímání jednotlivců i skupin a hromadném: „Hola, cómo estás?!?!“ a následném: „Viděli jste ty dva nové? Kde jsou??“ Ano, do našich řad přibyli hned dva exempláře – Damien z Austrálie a Daniel z Rakouska. Témat k rozhovoru jsme měli spoustu, a tak nás společné aktivity trošku rušily od toho důležitého – sdílení zážitků a problémů.

Hlavním cílem těchto dvou dnů byla sebereflexe. V menších skupinách nás dobrovolníci nakonec „donutili“ soustředit se a zamyslit se nad věcmi, které jsme „pokašlali“, co bychom rádi změnili, jaké jsou naše priority a cíle pro zbytek pobytu apod. Řeknu Vám, že to byla pěkná fuška… …zvlášť když skoro usínáte, stejně jako ostatní výměnní studenti a dokonce i někteří dobrovolníci. Prostě motivovaní…

Odměnou za naše snažení nám byl odpolední pobyt na nedaleké pláži. (Odbočka: Říkáte si, že po půl roce mě ty pláže už přestaly bavit? A ono je to přesně naopak. Pokaždé se cítím jako malé dítě čekající na příchod Ježíška. Změní se to někdy? Doufám, že ne.)

Další den pokračovalo hromadné „mučení“. Od jistého kolapsu nás zachraňoval jen neustálý přísun maté (Jsme přece Uruguayci! Skoro…) :D Sdílení maté je krásná věc, která sbližuje a zároveň upevňuje vztahy - vlastně to neplatí jenom o maté, ale skoro o všem. A tak se stalo, že jsem poprvé od svého příjezdu před skoro šesti měsíci jedla Nutelu. Pravou nefalšovanou německou Nutelu, kterou kamarádce poslala rodina. Připadaly jsme si jako spiklenci, když jsme si zavřené v chatce vychutnávaly po malinkatých trošičkách tu božskou čokoládově-oříškovou hmotu…

Jak se říká, všechno musí jednou skončit. A tak jsme se v neděli rozletěli do (nerodných) hnízd a na mě čekalo nové dobrodružství – následující dva týdny jsem měla strávit poblíž Piriápolis, města kousek od Maldonada.