A mezitím...

... se stalo spoustu věcí, které si nezaslouží vlastní články. (Já vím, jsem krutá.) Ale jsou to drobnosti, které sem dávám, abyste viděli, že zatímco nepíšu články, rozhodně se neflákám. (Možná.)

Tak mi si tu žijem...

Vezmu to pěkně od začátku. Nebo bych měla říct od konce? První bod na mém seznamu je totiž Silvestr, který jsem letos slavila hned dvakrát - totiž v 8 hodin s Vámi doma a podruhé s rozradostněnými Uruguayci. Skoro celá rodina se sešla u příbuzných v (jedné z) nejbohatší(ch) čtvrtí Montevidea Carrascu. Čas plynul, alkoholu ubývalo, jídlo ze stolu mizelo a záhadně se zase objevovalo a my jsme trávili čas rozhovory o všem a ničem (třeba o historii nebo o aktuálních zvycích v Československu (!!!!)) a hraním kulečníku (ehm, pokusy hrát kulečník).

Novoroční přípitek za zvuků ohňostrojů (A že jich bylo!) je samozřejmostí i tady, jen mě trošku překvapilo následné objímání všech v dosahu, kdy někteří dokonce i samou radostí skočili do bazénu. Tento Silvestr pro mě znamenal i několik "poprvé" - poprvé mi v tento den bylo v tílku horko, poprvé (alespoň co si pamatuji) jsem měla jako silvestrovský zákusek zmrzlinu, poprvé jsem se zvládla začlenit do španělské konverzace naprosto samozřejmě a poprvé jsem slyšela, že Česká republika byla státem Jugoslávie. (Co se člověk v zahraničí o své zemi nedoví?)

Prý vás mám pozdravovat ;)

Na Nový rok se v Česku (nebo alespoň v naší rodině) jí čočková polévka, která má prý zapříčinit bohatství. Tady se samozřejmě tento zvyk nedodržuje, i když tu čočku mají také. Nene, místo čočkové polívky se tu jí 12 rozinek, prý pro štěstí.

Poskočíme o týden později, kdy jsem se už podruhé vydala za Laurou do Punta del Este, které je právě teď jednou z nejvyhledávanějších destinací pro dovolenou. Jasný plán, totiž návštěva jazzového festivalu, se rozplynul kvůli nesnadné dopravě na místo konání, a tak jsme místo toho zamířili do čtvrti La Barra a na pláž.

Jedna se zajímavostí v La Barra je dvakrát zahnutý most.
Jen pro lidi se silnějším žaludkem ;)

Večer jsme se s Laurou rozhodly užít si ještě více z této turisty velmi oblíbené čtvrti. Podle mého názoru a zkušenosti všechny cesty nevedou do Říma, ale k jídlu - jak už to tak (v našem případě vždy) bývá, neodolaly jsme teploučkým empanadám, na kterých jsme si báječně pochutnaly, než jsme se chvilku po půlnoci znovu vydaly na pláž a pak "domů". Následující den jsme zašly na  typický uruguayský trh a já konečně navštívila přístav Puta del Este a viděla lachtánky <3

Ano, i v Uruguayi mají Betlém s vločkami.

Ve středu jsem pak konečně (v poslední možný termín - jak je mým špatným zvykem) zašla s kamarádem na celnici vyzvednout balíček, který už tam bezmála měsíc "odpočíval v pokoji". Ty nervy ale za tu čokoládu a vexty (a samozřejmě i další "důležitější" věci) stály. Ještě jednou děkuji, mami <3

Den na to jsem si konečně odškrtla ze seznamu jeden ze svých velkých uruguayských turistických cílů - věž Antel legislativní palác. Buduva, která (ani nevím proč) mi připomínala radnici z filmu Hunger games, v sobě skrývala nečekané překvapení v podobě nádherného interiéru. Krásné prostory zdobí především mramor uruguayského původu a díla Italů žijících v Uruguayi, což nám bylo velmi milou průvodkyní opakováno snad milionkrát, stejně jako jsme byli upozorňováni na miliardu obrazů, soch, mozaiek s národním hrdinou Artigasem (ten chlapík je všude). Budova slouží pro zasedání jak "poslanecké sněmovny"(které se tu pro zmatení nepřítele říká úplně jinak), tak senátu - celkem jim to pracoviště závidím.

A zas ten Artigas...

Legislativní palác neboli "Dům korupce", jak mu Uruguayci

přezdívají.

Fotka se stráží nesmí chybět.

Trošku nestíhám psát články, a přitom mám tolik nápadů! Doufám, že i Vy se máte tak skvěle jako já.