Posledních pár dní bylo trošku šílených.
Počasí se rozhodlo být trošku „aprílové“, i když máme listopad. Až teď mi došlo,
jak směšně naše české názvy měsíců působí na opačné polokouli, když tu v lednu
je 35 °C. Možná že by se to dalo obhájit tím, že žijí v ledničkách a
mrazácích, jinak si neumím představit, jak můžou to horko přežít.
Aprílové počasí se tu však nestřídá během
deseti minut, ale během dnů. Jeden den je 27 °C, sluníčko svítí a Vy přemýšlíte
nad koupí vlastního zmrzlinářství. Druhý den je 12, prší, fouká opravdu silný vítr
a bouřky doprovází kroupy. Do toho přijde meteorologický ústav s tím, že
je červená aletra na polovině území a že se možná zase vyskytnou nějaká ta
tornáda. A dneska? Dneska to vypadá, jako by se nic nestalo, zase je horko (a
to je jen jaro!) a já se peču (ve vlastní šťávě…).
 |
| Červená se line záře... Bouře, bouře! La, la, la. |
Právě v jednom z těch „nepěkných“ dnů
přišel Halloween. Když nad tím tak přemýšlím, bylo to vlastně ideální
halloweenové počasí. Přes prohlášení rodiny, že se tady tento převážně americký
svátek neslaví, k nám nakonec přišli (nebo vzhledem k síle větru a kostýmům čarodějnic doletěli) nějací koledníci, a tak jsme se zbavili
těch zdraví škodlivých, sacharidy prosycených, umělými svinstvy dochucených a
dobarvených lízátek, bonbonů a jiných cukrovinek. Ještě že nás od jejich snědení zachránili!
Další den nás meteorologové strašili všemi
možnými i nemožnými hrůzami přírody. A tak jsem zůstala doma (jako každý
správný Uruguayec) a nedělala vůbec nic (jako správný Uruguayec). Tahle země mě
začíná trošku děsit – zvlášť když tu mají jen dva symfonické orchestry a lístek
stojí dvakrát až třikrát víc než v Česku. Co už nadělám… Světlým bodem v jinak
pochmurném dnu bylo pozvání na další den do domu kamaráda, jehož host taťka se
vrhnul do plánování setkání rodin a studentů z celého města.
 |
| Výměnní studenti z Ciudad de la Costa. Vidíte toho vzadu s šedým tričkem? Tak ten ne. |
2. listopadu se v Uruguayi slaví dušičky,
a tak je státní svátek a nejde se do školy. (Touhle dobou už mi začínala pěkně
chybět… Nebojte se – nic vážného - jen chvilková slabost.) Na zlepšení nálady (a
počasí – někdo zkouší anti-dešťové tance, my pečeme!) jsme se rozhodli s kamarádi
vytvořit alfajores! Nápad jistě dobrý, výsledky byly ohromující. A tak když
jsme po hodině španělštiny zamířili na asado (maso, které se griluje, a zároveň
i jméno pro „grilovačku“), nemohli jsme naše malé výtvůrtky nevzít s sebou
a nepodělit se s ostatními. Mňam.
Abych byla úplně upřímná, nebyly to čistokrevné
alfajores. Nevíme proč, ale chuťově připomínaly křížence piškotu a lineckého.
Právě podobnost s vánočním cukrovím nás přiměla k vytvoření česko-německo-rakouské
aliance pro pečení cukroví. Náš další cíl? Perníčky.
Žádné komentáře:
Okomentovat