Na vlně s prknem a (bájná) Atlantida

Je teplé jaro. V překladu to znamená, že pro mé české já nastalo parné léto a Uruguayci se stále tváří, jako by to nic nebylo. S teplotou okolo 32 °C mi pomaličku přestával fungovat mozek, zatímco domorodci byli až otravně čilí. S takovými podmínkami se není co divit, že jsem souhlasila s tím ztřeštěným nápadem začít s hodinami surfování (bohužel ne toho internetového).

Ať už byly důvody jakékoli, výsledek byl stejný - v sobotu odpoledne jsme stály s Céline na pláži, vedle nás ležela 2 "prkna" a před námi (naštěstí neležel, ale také) stál instruktor. Už během "rozcvičky", která sestávala z veřejného ponížení, totiž poklusem na pláži, se moje odvaha vytrácela. Naštěstí neumím  reptat ve španělštině, a tak jsem si pro jednou nestěžovala.

Po krátké instruktáži jsme byly (doslova) hozeny do vody. Naše počáteční snažení bych popsala jako učení se plavat ve vodě se žraloky. Naštěstí jsem byla ujištěna, že tu žádní nejsou. Hned co jsme zvládly jakž takž stabilně ležet na surfu a dokonce i trošku "pádlovat", zaskočil nás instruktor větou: "No, tak to bychom měli, teď se postavte." Rozkaz zněl jednoduše, bohužel jsme s Céline ani po hodině (marných) pokusů nebyly schopny se přiblížit k tomuto cíli. Za to jsme se všichni nasmáli, užívali si vodu a sluníčka a odřených kolen od písku. (S těmi jsem pravda měla problém jen já. Neptejte se mě jak, jsem to v té vodě dokázala.)

Popis teček: první tečka zprava - já, ta bílá - Céline,
ta stojící - instruktor. 

Totálně vyčerpané jsme se dovlekly domů. Zbyteček naší energie jsme využily na relaxaci. A tak mě po Célinině úžasném masážním zásahu, či zátahu, konečně přestala bolet záda. Sláva jí. Jiná bolest se dostavila následující ráno, kdy jsme tak tak lezly a high-five rozhodně nepřipadal v úvahu, protože jsme ruce nezvedly výš než k pasu. Přesto, nadšení přetrvalo a já se těším na další lekce.

Následující den jsme se rozhodly relaxovat, tedy ono se v tom horku stejně nic jiného dělat nedalo - dokonce i Uruguayci konečně také začali stávkovat. Vrcholem našeho dne byl výlet do Atlantidy (Ne, nedělám si srandu.), kde bydlí strýček Edgar. (A jeho jméno také není vtip, stejně ho takhle ale nikdo neoslovuje. Je to prostě "Kučo".)

Malá odbočka: Edgar je poněkud zvláštní, nezdá se Vám? Tedy onen strýček je úplně úžasný, ale jeho jméno mezi všemi těmi Pedry a Juany trošku nezapadá. Vysvětlení je jednoduché jeho maminka byla velkým fandou Edgara Allana Poa, a tak po něm pojmenovala své syny. Pravda Martin má Poe až jako své druhé jméno, ale kdo by se tomu divil.

Zpět do Atlantidy, která kromě toho, že se tu nachází obchod Inglesa, je známá pro jednu věc - orel. Ne, že by se tu snad proháněl vzduchem. Tenhle orel se (doufejme) nikdy nikam nepohne. Je totiž postavený z kamenů a betonu a tyčí se nad pláží. Zbudován byl jako místo posledního odpočinku, později ho však využívali Němci během druhé světové války kvůli strategické pozici. Dnes už slouží jen jako turistická podívaná, protože dovnitř se dostanete jenom s velkým štěstím a dvěma pinetkami.