Je konec...

Tak už máme dva týdny prázdniny, v pondělí se šlo pro vysvědčení a tím bylo moje studium v tomhle roce uzavřeno. Už teď mi to chybí, stejně jako moji spolužáci. A tak bych chtěla dnešní článek věnovat škole, nebo ještě lépe jejímu konci. Definitnímu. (Jak tragické!)

Každá země má svoje vlastní tradice ohledně ukončení středoškolského vzdělání, u nás je to předávání maturitního vysvědčení, plesy, popřípadě následné zapíjení v hospodě. A jak slaví Uruguayci? Celá tahle sláva má vlastně dvě části - tu formální a tu zábavnou.

Ta první se odehrává ve škole, kde je "přeživším" rozdáno, co jejich po zásluze jest. Slovo formální, ale berte prosím s rezervou, přece jenom jde o Jižní Ameriku! Nejlepší ale na celé téhle věci jsou takové ty placaté čepičky, jaké známe z amerických filmů. (Ne, nejsem ani trošku dětinská. :D ;) ) Černé čepičky se střapečkem ale nedoplňuje stejně černočerný talár a musí si vystačit s oblekem.

(Lo siento, Emanuel! No tenía otra opción.)

Ta zábavnější část nastává až o několik dní později, když studenti závěrečného ročníku pořádají graduación, které se smějí zúčastnit studenti posledních dvou ročníků. Vlastně jde jen o vznešený název pro diskotéku, ale rozhodně stojí za to. Letošní rok se konala v klubu v sousedním městečku Atlantidě.

Vyjeli jsme v jednu, což je pro místní celkem brzo, a po více než hodinovém čekání (v zimě a na podpatcích) jsme se ve 3 hodiny ráno konečně dostali dovnitř. Zatímco já se vydala pátrat po kamarádovi, ostatní hledali "freebar". Ano, alkohol tu byl zdarma a ne, neptali se po občankách. Děsí Vás to? Mě to neděsilo ani v nejmenším. (Chyba!)

Vzhledem k davu po alkoholu lačnících "týnejdžrů" jsem na první Pepsicolu (fujka) čekala asi půl hodinu, takže mi připadalo, že prostě nikdo nemá šanci se opít. Podcenila jsem však uruguayskou (in)toleranci vůči alkoholu. (Jen tak pro ilustraci - ze 2 lahví vodky se opije 20 lidí. Že by proto, že jsou tak maličcí??)

Okolo páté hodiny už nezbyl v celé budově žádný alkohol, stejně jako střízlivost a zábrany. A tak parket střídavě připomínal bojiště a soutěž snaž-se-spolknout-obličej-toho-druhého. A pokud by tato akce měla nějaké motto, bylo by to bezesporu: "Vypij, co můžeš, a líbej toho, kdo je po ruce." No, hádám, že nemusím tu kulturu přejímat ve všech bodech.

Všechna zábava končila v sedm hodin ráno, kdy naopak začalo hromadné střízlivění a odchod na autobus (bez bot). V osm ráno jsme už leželi v postelích a upadali do bezvědomí. Asi jako teď - po dopsání tohoto článku, takže dobrou noc. Ehm, totiž dobré ráno Vám v Česku.

(Katastrofický) snímek s názvem "Den poté".

Pro všechny, kdo mají chuť mi poslat zpáteční letenku: berte ten článek/mě/život s nadsázkou. Bylo to úžasné a na(ne)štěstí jenom jednou za rok. ;)