Výšlap(k)y

Uruguay je placka. Nejvyšší (vele-óbr)hora má 514 m. n. m., a tak si jistě dovedete představit, že tu pěší horská turistika moc nevzkvétá. Naštěstí se Piriápolis nachází v jedné z těch kopečkovatějších částí, a tak se mi v uplynulých týdnech konečně podařilo splnit si hned dva své „výletové“ cíle.

 Jedna rada – nikdy nemluvte před výstupem na kopec s Uruguaycem. Pravděpodobně si po tomto rozhovoru totiž začnete shánět lano (jen tak pro ujasnění – to horolezecké, (sebe)vražedné myšlenky přijdou až později), cepíny a další pomůcky, protože se Vám zdá, že ten „kopeček“, o kterém jste začali mluvit, se proměnil v menšího příbuzného Mount Everestu.

Jeden z překvapivých faktů o zdejších vršcích je, že vstup na ně je omezen jejich majiteli pouze do určité odpolední hodiny a pokud prší, je možné, že se na ně nedostanete vůbec. Vlastně jsem si myslela, že je to dost přehnané, dokud jsem neviděla zoufalé snahy zdejších osůbek vyškrábat se na trošku obtížněji přístupný kopeček. Prostě nemají dostatečný trénink. 

Předminulou sobotu jsme s kamarádkou pokořili Cerro del Toro (Býkův kopec). S kamarádkou Sami jsem se konečně dokopala k výkonu, a tak jsme se v odpoledních hodinách jednoho pošmourného dne vyškrábaly až na vrcholek. Samotný kopec má asi 200 m. n. m., ale výhled je z něho úžasný. Celé Piriápolis a kopec Svatého Antonína tu máte jako na dlani.

Igelitkovo-ponožková Maria.

Ani se radši neptejte...

Piriápolis a kopec sv. Antonína

A protože jsme se necítily dostatečně unavené, vydaly jsme se přes Venušin pramen k dalšímu cíli – kopci Svatého Antonína. S malou odbočkou k přístavu jsme nakonec stanuly na vršku až v pozdních večerních hodinách. Západ slunce byl ten den obzvlášť magický. Stejně jako stav Sami v pondělí ráno, kdy se ne nepodobna tučňákovi škrábala do schodů ve zřejmých bolestech.

A minulou neděli přišel na řadu kopec Pan de Azúcar. (Neděste se, nejeli jsme do Rio de Janeira – to si jen tesknící Brazilci přejmenovali nedaleký kopec. Ježíše tu sice nenajdete, za to originální rozhledno-kříž ano.) S host sestrou, sestřenkou, tetou a Marianou, která mě přijela navštívit z El Pinaru, jsme se hecly a v neděli ráno šly na věc.

Po asi hodinovém, mnohdy hodně strmém stoupání po kluzkých kamenech jsme ale náš cíl přes všechny nesnáze a pády udolaly. První věc na vrcholku byla samozřejmě fotka a pak fotka, následované fotkou a fotkou. (Asi už máte představu, jak vypadala následující hodina. Beze srandy.) Až poté jsme se vydaly na onu „křížovou“ rozhlednu a po hodné chvíli odpočinku jsme započaly sestup, který nám nakonec zabral o hodně času (a fleků na kalhotách) víc. Odměnou nám byla příjemná fiesta, dobrý pocit a vzpomínky na úžasné výhledy. (A mírné pnutí v nožičkách.)

La hvězda

Kouzelné, nemyslíte?

Zatímco moje spolu-kopco-chodkyně i se svými vymakanými posilkovými zadečky druhý den skoro nemohly chodit, „La Checa“ se těší na další výlet a marně hledá další oběti svých choutek. Nějaký dobrovolník?