Nové začátky

Jak jste si jistě všimli, jsem trošičku pozadu. (Ale jenom trošilinku…) Takže jsem se rozhodla prozatím přeskočit „Argentinu“ a pokračovat s následujícími událostmi.

Další věcí, které jste možná všimli v předchozích článcích - měla jsem nějaké problémky s host rodinou a dva týdny jsem bydlela s jinou. Long story short – zalíbilo se mi tam natolik, že jsem se rozhodla požádat o změnu rodiny. A tak se stalo, že jsem tam, kde jsem, a jsem ráda, a nejsem tam, kde nejsem, kde nejsem ráda. (Dává to smysl?)

Mohlo by se zdát, že toto rozhodnutí je úplně mimo mísu. Vždyť kdo by vyměnil město blízko Montevidea se školou za rohem za malou vesničku poblíž menšího městečka, navíc když doma nemáme skříně (zatím… ony tu jsou, ale samy se nesloží) ani internet (jo, přežívám na mobilních datech… neptejte se…) a do školy musím dojíždět? Odpověď: v mé situaci každý. Proč? Moje nová host rodina. Přestože je tvořena jenom host maminkou a host sestrou, a já jsem tak poprvé v životě ten jediný mladší (a otravný) sourozenec, cítím se tu jako doma. Konečně mám s kým pít maté a kafe, povídat si o všem možném. Konečně… (Update: Konečně máme pračku! Nepoetické – já vím.)

Sláva studentským slevám na autobusy!

Společně se stěhováním přišla samozřejmě i změna školy. (To, že je pláž od školy vzdálená jen jeden blok, je příjemný bonus.) Díky svému věku jsem byla zařazena do šestého, posledního ročníku a mohla si tak vybrat zaměření. K véééélkému překvapení jsem si vybrala matematicko-fyzikální obor, kterému se tu přezdívá inženýrství. O něco větší překvapení pak přišlo, když jsem první školní den přišla do školy, kde převládal chaos nad chaosem, a zjistila, že v mé třídě je jenom 7 spolužáků, které bych po prvním dnu rozhodně neoznačila za „mluvky“.

Moje nová piditřída.

...která v sobě skrývá nevídanou rivalitu.

Ehm, ehm, no, možná až na jednu výjimku – Ismael, známý jako záchrana a prokletí mé existence :D Proč? Nenechá mě nudit se v hodinách, na druhou stranu – nenechá mě nudit se v hodin (chci říci soustředit se na výklad). (Chápeme se, ne?) Děkuji Bohu/bohům, že si ten první den sedl do vedlejší lavice.

Girls power!

Co dodat závěrem? Odpočet posledních tří měsíců byl zahájen, a tak se snažím užívat si každé chvilky. Je to zvláštní pocit, protože se mi stýská po Česku a po všech lidech tam „doma“, na druhou stranu si neumím představit, že si jednoho dne sbalím svých pět švestek (spíše tedy 31 kg) a jen tak si odejdu. Už teď vím, že mi to tu bude chybět. Je to zmatek…. Jdu se pověsit… Člověku se totiž v houpací síti přemýšlí nejlépe ;)