Předchozí článek
jsem zasvětila MYO – půlročnímu semináři, který pro mě nebyl zrovna lehký.
Řešila jsem zrovna nějaké problémy s host rodinou (Kdo z nás to nezažil, že?),
byla jsem trošku zoufalá, protože se mi zdálo, že mrhám svým životem (běžná věc
mezi výměnnými studenty), stýskalo se mi po mých brášcích (pořád se mi stýská…)
a plánovala jsem návštěvu kamarádky, která je zrovna v Argentině, přestože jsem
neměla všechna povolení od YFU, a pak tu byl ten malý problém s povolením k pobytu
(a tudíž i opuštěním země…) Hodně věcí na to být „trošku“ vystresovaná, ne? Dát
si padla na dva týdny, bylo přesně to, co jsem potřebovala.
A tak se stalo,
že jsem v neděli večer nastoupila do autobusu mířícím do Piriápolis, aniž bych
věděla, kde přesně mám vystoupit. (A pak že nemám ráda dobrodružství a
nebezpečí!) Ve zkratce: měla jsem štěstí. Hned po příjezdu, jsem se mírně
zděsila, když jsem byla (skoro usínající) představena asi osmi dospělým a stejnému
počtu dětí. Lidé byli všude a tak trochu to vypadalo, že tam bydlí všichni spolu.
Mírně zaskočené já si zapamatovalo 3 jména, a pak mi vypnul mozek a já si na
další hodiny nevzpomínám. Jak se ukázalo později – nebydlí tu všichni. Jen byla
zrovna celá rodina na návštěvě u babičky, stejně jako moje dočasná host mamka a
host ségra, které se den předtím právě přestěhovaly do nového domečku.
Říkáte se, že je
to super? Já si to taky říkala, navíc mám díky tomu spoustu zážitku „z
nepohody“. Jaké? Kreativní – místo lžičkami jsme si kávu míchaly kartáčky na
zuby, místo židlí jsme používali polštáře a bedny nebo nádobu od barvy a jako noční
stolky nám posloužily krabice s ubrusem (které vlastně používáme doteď).
Život to byl zábavný a plný překvapení – poprvé v životě jsem viděla (a
zabila) švába. (Vlastně několik. Pokud si naše skóre pamatuji dobře, bylo to
8:1 pro mě. A ta jednička? Žádné strachy, přežila jsem.) I když tenhle zážitek
bych si mohl Tvůrce klidně odpustit…
 |
| Ehm, ehm... V nouzi poznáš přítele... Nebo kartáček?? |
Ukázalo se, že
rodina vlastní malou místní pekárnu. Každému, kdo mě zná je jasné, že jsem se
ocitla v ráji – v mém osobním voňavoučkém ráji. Rozhodla jsem se nezahálet
a přiložit ruku k dílu. Během několika dní jsem se naučila dělat empanady
s dulce de leche, bizcochos, tortas fritas nebo alfajores. A můžu Vám
slíbit, že až se vrátím, máte se na co těšit. I já jsem se podělila o svůj
recept a upekla banánovo-čokoládové muffiny :D
 |
| Můj Empanada-tým! |
 |
| Hmmm... Tortas fritas - jen se zakousnout ;) |
Během těchto dvou
týdnů jsme se také několikrát vypravily do Piriápolis nedalekého města, které
je častým cílem pro dovolenou. Při procházce po noční pláži jsme tu jednou
narazily na podivné procesí, které zrovna „obětovalo“ mladou dívku (tedy její
malou sošku) bohyni, aby ochraňovala námořníky a rybáře. Tato tradice, jak nám
bylo vysvětleno, je poměrně nová a přišla z Brasílie, společně
s mnoha přistěhovalci, kteří se v Piriápolis usídlili. (Třeba se
naučím i trochu portugalsky! Zvolalo nadšeně mé já. A pak jsem si vzpomněla, že
mám co dělat i se španělštinou…)
 |
| Piriapolská pláž... |
Následné dny
uběhly jako šmouha. Ani jsem se nenadála a mířila jsem autobusem zpět do Pinaru,
tentokrát ale jen na dva dny. Chystala jsem se totiž za mou
boludou do Argentiny. Ale to až příště. Mějte se krásně.
Žádné komentáře:
Okomentovat