Vpravo Prado

Konečně! Konečně jsme s částí host rodiny vyjeli na výlet. A kam? No přece do Montevidea, hlavního města téhle zemičky. (Haha. :D Jo, já vím, že je o hodně větší než ČR, ale když ona na tom globu vypadá tak malilinkatě!) Abych byla fér byl to už třetí výlet do tohoto města, ale zatím jsem bohužel neměla dost času a příležitostí ho prozkoumat. Můj den ale přijde a pak se těš, Montevideo!

Náš cíl byl jasný - Prado. Ne, nespletla jsem si písmenko a nemířili jsme do módního butiku, ale na výstavu. Čeho? Zemědělství, tedy jedné z nejdůležitějších věcí v Uruguayi. Komu se v hlavě objevil obrázek Flory nebo Florie, bude hodně zklamaný.


Vyrazili jsme časně zrána - po desáté hodině. (Těm, co si ťukají na čelo, ono se to nezdá, ale po 4 hodinách spánku, je to fakt brzo... Navíc jsem v Uruguayi. :D) Během půlhodinové cesty autem jsme naladili rádio a tančili. Možná si to tančili  ale zaslouží uvozovky soudě podle zvláštních pohledů, kterými nás častovali řidiči na křižovatkách.

Vejrá jako bejk a přitom je
to kráva. Že se nestydí! :D

Konečně jsme se zorientovali v google mapách (Nebo se konečně zorientovaly google mapy?) a dorazili jsme k parku/výstavišti/louce uprostřed města, kde se ona přehlídka konala. Během několika málo minut jsme stihli projít kus areálu a já zaregistrovala několik věcí:

• zdá se, že i zemědělské stroje mohou být pro někoho lákadlem,
• všude jsou krávy, býci a co já vím co ještě i se všemi možnými i nemožnými tituly a oceněními,
• můj malý host brácha se dokáže ztratit během chviličky,
• uruguayský multivitaminový džus je vážně humus.

Co mě ale překvapilo nejvíc? Xiaomi. (Jen tak pro zajímavost je to značka mého telefonu, a tak s ní cítím maličké opravdu malinkaté pouto.) Každé druhé dítě si totiž neslo oranžový nafukovací balónek s jejich logem. Luca, jako každé malé dítě, okamžitě zatoužil po jednom z nich. A tak jsme sledovali stopy, chci říct děti s balónky, které nás dovedli k cíli - maskotovi Xiaomi, bílému králíkovi. Úleva nad tím, že Luca konečně přestane brečet, se ve mně prala s jiným pocitem - chutí nakopnout onoho "plyšáčka." - vidívám ho totiž na obrazovce telefonu poměrně často, zvlášť když se nemůžu připojit na internet.

Po krátké zastávce ve stánku se sladkostmi, jsme se vydali prozkoumat koňské stáje, a dokonce jsme viděli i pravého "gauče", tedy spíš "gaučku" (?), a o tom jestli byla pravá bychom taky mohli polemizovat. Nicméně ukázka westernového ježdění uchvátila Lucu natolik, že ani moc nevyváděl, když mu balónek prasknul, takže jsem oné dámě v sedle neskonale vděčná. Sláva jí!

Jak málo stačí ke štěstí... Malá občerstvovací zastávka.

První uruguayské hasičské auto, co
jsem spatřila. Pán asi sdílí mé nadšení
z bytí na této fotografii.