sobota 31. prosince 2016

Vánoční s(k/h)on

První známky toho, že se blíží Vánoce v Česku, jsou vždy nejdříve vidět v nákupních centrech. Ani v Uruguayi to není jiné. Začátkem listopadu se tady objevila vánoční výzdoba, ne nepodobná té české. Ačkoliv v Uruguayi snad nikdy neměli sníh a průměrná teplota na Štědrý den je tu tak 30 °C, hlavním motivem byly vločky, což mi přišla v parném dni celkem dobrá provokace.

Papá Noel

Já vím, že to pro Vás bude strašná rána, ale... Ježíšek neexistuje. Tedy alespoň tady ne :D Úspěšně ho "supluje" Papá Noel, chlapík k nerozeznání podobný Santa Clausovi. V každém nákupním centru vyroste Santova, chci říci Noelova, vesnička, kde se s ním děti dokonce můžou setkat.


Vypadá to asi následovně: Po půl hodině čekání Vaše dítko konečně usedne na klín onoho "chlápka" v červeném a Papá Noel se ho zeptá, co by si přál k Vánocům, společně zamávají rodičům, kteří tento emotivní zážitek zvěční na svém mobilním přístroji, mrknou na Noelovu pomocnici s foťákem, dítko obdrží lízátko a rodiče zaplat 80 pesos za pořízení oné fotografie. Nebudu se již pozastavovat nad tím, že si děti sedají na klín postaršího muže, který jim za to přislíbí dárky, dává jim sladkosti a nakonec se vloupá do jejich domu.

Přes můj ne zrovna pozitivní názor na tuto tradici, jsem se i já nechala zlákat. No co, mám jako výměnný student zkoušet nové věci a tohle byla neopakovatelná příležitost. Tento názor nesdíleli rodiče s dětmi, kteří mě předbíhali v řadě, a když jsem jim vysvětlila, že chci také fotku, sledovali mě s podivným výrazem v obličeji. (Ať si trhnou.)

Papá Noel, naštěstí, usoudil, že chce přežít,
a tak jsem místo na jeho klíně seděla
vedle něj (k oboustranné spokojenosti).

Nakupování dárků

Hesla "No pasa nada" (nic se neděje) a "tranquilo" (tichý,pokojný, klidný) Uruguayce neopouští ani v období adventu, který tady, jen tak pro informaci, neslaví. Jak už to tak bývá v téhle zemi, vše se řeší na poslední chvíli, a tak tomu je i v tomto případě. Většina lidí tak na vánoční "shoppování" vyráží až 23. a 24. Neobvyklé ale nejsou ani rodiny, kde se dárky nedávají. Jo, já vím. Svoje dětství bez Ježíška si taky nedokážu představit.

To hlavní je rodina... A jídlo!

Vánoce jsou pro Uruguayce svátky, kdy se sejde celá rodina - ne jen ta nejintimnější, ale i tetičky, strýcové, jejich děti, prarodiče, přijedou příbuzní, kteří žijí v zahraničí, a tak je o zábavu a náměty k hovoru postaráno. Přidejte k tomu hory jídla a krásný večer je zajištěn.

Štědrý večer u nás byl pojatý jako nedělní grilovačka s "asadem", kuřecím a vepřovým masem, několika druhy klobás a třemi druhy salátů. Navíc kuchařsky nadaný strejda udělal maličké slané košíčky s několika náplněmi - mňamka. Je jasné, že vánočního kapra tu nenajdete, ale bramborový salát, kterému říkají ruský (kdoví proč, když je z Francie...) jsem tu mezi tím obrovským množstvím jídla objevila.

A my, výměnní studenti, jsme se činili.

Letos jenom 9 druhů, ale stejně se na mě všichni dívali,
jako na blázna, když jsem vyprávěla, jak tohle (a víc) děláme vždy.

A nakonec...

... přišla ta chvíle a Papá Noel přinesl dárky - jak velí tradice, událo se tak přesně o půlnoci. Zatímco rodina stojí venku a sleduje jeden ohňostroj za druhým, noelovi pomocníčci chystají dárky pod stromeček (samozřejmě umělohmotný... důvodů je více... :D ). Ohňostroje jsou tady neodmyslitelnou součástí Vánoc a některé rodiny za ně zaplatí více než 20 tisíc pesos! Ale abychom pokročili - po petardách konečně nastává ten (nejen) dětmi dlouho očekávaný okamžik - rozbalování dárků!

Nedá mi to a musím se pochlubit! Konečně <3

A zatímco zábava pokračuje a hromad balících papírů přibývá, alkoholu a střízlivosti rapidně ubývá. Jak možná tušíte následující den je pro některé velmi krušný, dokonce si vysloužil i neoficiální pojmenování "el dia de resaca", den kocoviny.

Doufám, že i Vy jste měli krásné Vánoce, moc jste se nepřejedli cukroví a užili jste si každou minutu.
Co dodat na závěr? V České republice zbývá do zahájení oslav Nového roku už jenom pár minut, a tak bych Vám chtěla popřát, hodně štěstí, zdraví, lásky a úspěšně splněných předsevzetí. I já mám jedno - nezanedbávat svůj blog a vás všechny, kdo na můj blog občas zabloudíte.


sobota 24. prosince 2016

Vánoční přání

Tak už jsou zase tady. Akorát já jsem ta tam, tedy tady - v Uruguayi. Nepostižena vánoční náladou jsem teprve dneska dokupovala vánoční dárky. Ona tady vůbec nevládne taková ta vánoční atmosféra. Ale kdo by se tomu divil? Máme 34 stupňů ve stínu, jíme zmrzlinu a odpoledne chodíme na pláž, ale o tom až jindy.

Hlavní účel tohoto článku je ale popřát všem krásné svátky a šťastný nový rok, také hodně štěstí a zdraví. I když jsem tady, tedy pro vás tam, myslím na vás ;)

Feliz Navidad, veselé Vánoce, merry Xmas. <3 

neděle 4. prosince 2016

Výlet na východ

Minulý rok, někdy na jaře se objevil na stránkách českého YFU článek od Dominika, který tou dobou pobýval v Uruguayi. Článek to byl velmi hezký a inspirující, a tak si Uruguay vybrali jako místo své výměny hned 3 studenti (včetně mě). Další z nich je Laura, s kterou jsme si sedly už na předodjezdovém semináři v Česku. Když mi potom už v Uruguay psala, že bychom se mohly navštívit a poznat tak nová místa, byla jsem nadšená. A tak se stalo, že jsem po "menších" zmatcích stála v 7 ráno v autobuse mířícím do města Maldonado.

Ihned po příjezdu a nadšeném přivítání jsme se rozhodly pro krátkou procházku centrem, která se rychle zvrhla na mnohem delší "krátkou procházku". Navštívily jsme katedrálu (jednu z mála v Uruguayi), centrum, několik obchodů s tradičními koženými výrobky a maté, kulturní dům a bývalé kasárny brazilských vojáků (což byla jen tak mimochodem první kamenná budova, nebo její zbytky, kterou jsem v Uruguayi viděla).



"Hotel" brazilských vojáku 18. století...

...tedy, jeho zbytky.


Jedna z mála katedrál v Uruguayi - ale proč
je růžová???

Tato budova má jméno, které se o prázdninách nevyslovuje.
Malá nápověda: Luřino místo (m)učení

Dvůr místního kulturního domu

Jedna z věcí, co mě tu fascinují, je, že nikde nejsou popisky,
takže si celou historii místo můžu vymyslet sama! :D





Z Maldonada jsme zamířily do Punta del Este, což je jedna z částí Uruguaye s nejvíce rozvinutým turismem (a největším nákupním centrem v Uruguayi.). Naštěstí ještě nenastala sezóna, a tak byly hotely a kasina z větší části "opuštěné" a ani přenádherná pláž nebyla moc využívaná.


Hotel, hotel, hotel, taky hotel... Ááá, počkat, támhle je hotel s kasinem!





Jedna z největších atrakcí  tohoto města je "mano" (v překladu ruka), která "trčí" z pláže. Jako všichni turisti jsme se s ní samozřejmě musely vyfotit, tentokrát i s českou vlajkou a úžasnými účesy (credit to: wind). Po tentokrát už opravdu krátké procházce po pobřeží, jsme zjistily, že procházet se 6 hodin na poledním sluníčku nebyl nejlepší nápad, a tak jsme se mírně připečené vydaly k Lauře domů do čtvrti La Barra.


Pokus č. 1. (Děkuji neznámé paní za foto.)

Pokus č. 2. Povšimněte si prosím mých vlasů,
jako z mangy, ne?
Vzhledem ke skutečnosti, že by nás mohli přejmenovat na Červenky, jsme opustily od původního plánu, který zahrnoval pláž a koupání, a zůstaly jsme doma a mluvily a mluvily. S láskou jsme vzpomínaly na vánoční trhy, a tak nás napadlo udělat bramboráky. Long story short, po mnoha úpravách té divné hmoty, které jsme říkaly těsto, se příprava protáhla asi na 3 a půl hodiny, ale stálo to za to. Po společné večeři s jejími host rodiči, kdy hlavním tématem byly uruguayské hrady a zámky, nebo spíše jejich absence, jsme v 11 usoudily, že se na žádný český film nebudeme dívat a dáme přednost spánku. O půl čtvrté ráno jsme dokončily debatu o staříkovi Tomu Cruisovi a Pocahontas a popřály si dobrou noc. Asi jsme ukecané nebo co.


Záběr bramboráků, jsem bohužel nestihla vyfotit, ale jistě si ji můžete domyslet. ;)



Následující poledne bylo velmi krušné a my vypadaly jako chodící mrtvoly. Abychom neděsily lidi na pláži rozhodly jsme se navštívit museum moře. Z na první pohled maličké expozice se vyklubala rozsáhlá sbírka vodních živočichů, pestrobarevných mušlí, několik zajímavých co-moře-vyvrhlo výstavek a (můj favorit) místnost s články o pirátech, které jsme se snažily (většinou úspěšně) překládat. Se stejným nadšením jsme vtrhly do insektária, odkud jsme asi po pěti minutách zase rychle vypadly.


Laura a domorodec.

A pak že v Uruguayi žraloci nejsou!
Kdyby byl Nemo mušle...
Speciálně kvůli panu učiteli Hajnovi. Myslím na Vás. :D


Nech brouka žít...
Poté už nám zbýval čas jen na malou svačinku a rychlý úprk na autobus zpátky do Maldonada, odkud jsem pokračovala směr domů. Rozhodně se ale plánuju vrátit - vždyť jsem se nebyla podívat v přístavu na lachtany!


Na závěr fotka s národním hrdinou Artigasem.

A ještě jedna. (Ty jeho sochy jsou snad všude!
To nemají těch hrdinů víc??)

úterý 22. listopadu 2016

Je konec...


Tak už máme dva týdny prázdniny, v pondělí se šlo pro vysvědčení a tím bylo moje studium v tomhle roce uzavřeno. Už teď mi to chybí, stejně jako moji spolužáci. A tak bych chtěla dnešní článek věnovat škole, nebo ještě lépe jejímu konci. Definitnímu. (Jak tragické!)

Každá země má svoje vlastní tradice ohledně ukončení středoškolského vzdělání, u nás je to předávání maturitního vysvědčení, plesy, popřípadě následné zapíjení v hospodě. A jak slaví Uruguayci? Celá tahle sláva má vlastně dvě části - tu formální a tu zábavnou.

Ta první se odehrává ve škole, kde je "přeživším" rozdáno, co jejich po zásluze jest. Slovo formální, ale berte prosím s rezervou, přece jenom jde o Jižní Ameriku! Nejlepší ale na celé téhle věci jsou takové ty placaté čepičky, jaké známe z amerických filmů. (Ne, nejsem ani trošku dětinská. :D ;) ) Černé čepičky se střapečkem ale nedoplňuje stejně černočerný talár a musí si vystačit s oblekem.

(Lo siento, Emanuel! No tenía otra opción.)

Ta zábavnější část nastává až o několik dní později, když studenti závěrečného ročníku pořádají graduación, které se smějí zúčastnit studenti posledních dvou ročníků. Vlastně jde jen o vznešený název pro diskotéku, ale rozhodně stojí za to. Letošní rok se konala v klubu v sousedním městečku Atlantidě.

Vyjeli jsme v jednu, což je pro místní celkem brzo, a po více než hodinovém čekání (v zimě a na podpatcích) jsme se ve 3 hodiny ráno konečně dostali dovnitř. Zatímco já se vydala pátrat po kamarádovi, ostatní hledali "freebar". Ano, alkohol tu byl zdarma a ne, neptali se po občankách. Děsí Vás to? Mě to neděsilo ani v nejmenším. (Chyba!)

Vzhledem k davu po alkoholu lačnících "týnejdžrů" jsem na první Pepsicolu (fujka) čekala asi půl hodinu, takže mi připadalo, že prostě nikdo nemá šanci se opít. Podcenila jsem však uruguayskou (in)toleranci vůči alkoholu. (Jen tak pro ilustraci - ze 2 lahví vodky se opije 20 lidí. Že by proto, že jsou tak maličcí??)

Okolo páté hodiny už nezbyl v celé budově žádný alkohol, stejně jako střízlivost a zábrany. A tak parket střídavě připomínal bojiště a soutěž snaž-se-spolknout-obličej-toho-druhého. A pokud by tato akce měla nějaké motto, bylo by to bezesporu: "Vypij, co můžeš, a líbej toho, kdo je po ruce." No, hádám, že nemusím tu kulturu přejímat ve všech bodech.

Všechna zábava končila v sedm hodin ráno, kdy naopak začalo hromadné střízlivění a odchod na autobus (bez bot). V osm ráno jsme už leželi v postelích a upadali do bezvědomí. Asi jako teď - po dopsání tohoto článku, takže dobrou noc. Ehm, totiž dobré ráno Vám v Česku.

(Katastrofický) snímek s názvem "Den poté".


Pro všechny, kdo mají chuť mi poslat zpáteční letenku: berte ten článek/mě/život s nadsázkou. Bylo to úžasné a na(ne)štěstí jenom jednou za rok. ;)

sobota 12. listopadu 2016

Na vlně s prknem a (bájná) Atlantida

Je teplé jaro. V překladu to znamená, že pro mé české já nastalo parné léto a Uruguayci se stále tváří, jako by to nic nebylo. S teplotou okolo 32 °C mi pomaličku přestával fungovat mozek, zatímco domorodci byli až otravně čilí. S takovými podmínkami se není co divit, že jsem souhlasila s tím ztřeštěným nápadem začít s hodinami surfování (bohužel ne toho internetového).

Ať už byly důvody jakékoli, výsledek byl stejný - v sobotu odpoledne jsme stály s Céline na pláži, vedle nás ležela 2 "prkna" a před námi (naštěstí neležel, ale také) stál instruktor. Už během "rozcvičky", která sestávala z veřejného ponížení, totiž poklusem na pláži, se moje odvaha vytrácela. Naštěstí neumím  reptat ve španělštině, a tak jsem si pro jednou nestěžovala.

Po krátké instruktáži jsme byly (doslova) hozeny do vody. Naše počáteční snažení bych popsala jako učení se plavat ve vodě se žraloky. Naštěstí jsem byla ujištěna, že tu žádní nejsou. Hned co jsme zvládly jakž takž stabilně ležet na surfu a dokonce i trošku "pádlovat", zaskočil nás instruktor větou: "No, tak to bychom měli, teď se postavte." Rozkaz zněl jednoduše, bohužel jsme s Céline ani po hodině (marných) pokusů nebyly schopny se přiblížit k tomuto cíli. Za to jsme se všichni nasmáli, užívali si vodu a sluníčka a odřených kolen od písku. (S těmi jsem pravda měla problém jen já. Neptejte se mě jak, jsem to v té vodě dokázala.)

Popis teček: první tečka zprava - já, ta bílá - Céline,
ta stojící - instruktor. 
Totálně vyčerpané jsme se dovlekly domů. Zbyteček naší energie jsme využily na relaxaci. A tak mě po Célinině úžasném masážním zásahu, či zátahu, konečně přestala bolet záda. Sláva jí. Jiná bolest se dostavila následující ráno, kdy jsme tak tak lezly a high-five rozhodně nepřipadal v úvahu, protože jsme ruce nezvedly výš než k pasu. Přesto, nadšení přetrvalo a já se těším na další lekce.

Následující den jsme se rozhodly relaxovat, tedy ono se v tom horku stejně nic jiného dělat nedalo - dokonce i Uruguayci konečně také začali stávkovat. Vrcholem našeho dne byl výlet do Atlantidy (Ne, nedělám si srandu.), kde bydlí strýček Edgar. (A jeho jméno také není vtip, stejně ho takhle ale nikdo neoslovuje. Je to prostě "Kučo".)

Malá odbočka: Edgar je poněkud zvláštní, nezdá se Vám? Tedy onen strýček je úplně úžasný, ale jeho jméno mezi všemi těmi Pedry a Juany trošku nezapadá. Vysvětlení je jednoduché jeho maminka byla velkým fandou Edgara Allana Poa, a tak po něm pojmenovala své syny. Pravda Martin má Poe až jako své druhé jméno, ale kdo by se tomu divil.

Zpět do Atlantidy, která kromě toho, že se tu nachází obchod Inglesa, je známá pro jednu věc - orel. Ne, že by se tu snad proháněl vzduchem. Tenhle orel se (doufejme) nikdy nikam nepohne. Je totiž postavený z kamenů a betonu a tyčí se nad pláží. Zbudován byl jako místo posledního odpočinku, později ho však využívali Němci během druhé světové války kvůli strategické pozici. Dnes už slouží jen jako turistická podívaná, protože dovnitř se dostanete jenom s velkým štěstím a dvěma pinetkami.



čtvrtek 3. listopadu 2016

Pro (naše i vaše) dušičky



Posledních pár dní bylo trošku šílených. Počasí se rozhodlo být trošku „aprílové“, i když máme listopad. Až teď mi došlo, jak směšně naše české názvy měsíců působí na opačné polokouli, když tu v lednu je 35 °C. Možná že by se to dalo obhájit tím, že žijí v ledničkách a mrazácích, jinak si neumím představit, jak můžou to horko přežít.
Aprílové počasí se tu však nestřídá během deseti minut, ale během dnů. Jeden den je 27 °C, sluníčko svítí a Vy přemýšlíte nad koupí vlastního zmrzlinářství. Druhý den je 12, prší, fouká opravdu silný vítr a bouřky doprovází kroupy. Do toho přijde meteorologický ústav s tím, že je červená aletra na polovině území a že se možná zase vyskytnou nějaká ta tornáda. A dneska? Dneska to vypadá, jako by se nic nestalo, zase je horko (a to je jen jaro!) a já se peču (ve vlastní šťávě…).
Červená se line záře... Bouře, bouře! La, la, la.
Právě v jednom z těch „nepěkných“ dnů přišel Halloween. Když nad tím tak přemýšlím, bylo to vlastně ideální halloweenové počasí. Přes prohlášení rodiny, že se tady tento převážně americký svátek neslaví, k nám nakonec přišli (nebo vzhledem k síle větru a kostýmům čarodějnic doletěli) nějací koledníci, a tak jsme se zbavili těch zdraví škodlivých, sacharidy prosycených, umělými svinstvy dochucených a dobarvených lízátek, bonbonů a jiných cukrovinek. Ještě že nás od jejich snědení zachránili!

Další den nás meteorologové strašili všemi možnými i nemožnými hrůzami přírody. A tak jsem zůstala doma (jako každý správný Uruguayec) a nedělala vůbec nic (jako správný Uruguayec). Tahle země mě začíná trošku děsit – zvlášť když tu mají jen dva symfonické orchestry a lístek stojí dvakrát až třikrát víc než v Česku. Co už nadělám… Světlým bodem v jinak pochmurném dnu bylo pozvání na další den do domu kamaráda, jehož host taťka se vrhnul do plánování setkání rodin a studentů z celého města.
Výměnní studenti z Ciudad de la Costa. Vidíte toho vzadu
s šedým tričkem? Tak ten ne.
2. listopadu se v Uruguayi slaví dušičky, a tak je státní svátek a nejde se do školy. (Touhle dobou už mi začínala pěkně chybět… Nebojte se – nic vážného - jen chvilková slabost.) Na zlepšení nálady (a počasí – někdo zkouší anti-dešťové tance, my pečeme!) jsme se rozhodli s kamarádi vytvořit alfajores! Nápad jistě dobrý, výsledky byly ohromující. A tak když jsme po hodině španělštiny zamířili na asado (maso, které se griluje, a zároveň i jméno pro „grilovačku“), nemohli jsme naše malé výtvůrtky nevzít s sebou a nepodělit se s ostatními. Mňam.


Abych byla úplně upřímná, nebyly to čistokrevné alfajores. Nevíme proč, ale chuťově připomínaly křížence piškotu a lineckého. Právě podobnost s vánočním cukrovím nás přiměla k vytvoření česko-německo-rakouské aliance pro pečení cukroví. Náš další cíl? Perníčky.

pátek 28. října 2016

Stravujeme se po uruguaysku

Vždycky jsem si říkala, že když nebudu mít o čem psát, můžu psát o jídle. Toho je tady vždycky dost. Netušila jsem však, že ten okamžik přijde tak brzo, tedy ani ne po 3 měsících. Ale teď už zpět k tématu tohoto článku - typická nebo tradiční uruguayská jídla. O některých jsem se už zmínila v některých z předešlých článku, a tak se tu o nich nebudu už rozpovídávat.


Troška statistiky na začátek - v Uruguayi na každého člověka připadne asi 3,5 krávy, což se odráží také v jídelníčku. Hovězí je tady levnější než kuřecí. Naopak, co byste tady stěží hledali je vepřové. Vlastně si nevzpomínám, že bych ho tu během 2 a půl měsíce jedla. Příjemná změna. Takže co se tady jí místo vepřo-knedlo-zela a svíčkové?


Milanesa

Nebudete tomu věřit, ale já se vážně těšila, že si odpočinu od řízků. Dokonce jsem se psychicky připravovala na jejich "ukuchtění", kdyby po mně rodina chtěla nějaké české jídlo. No, hned druhý den tady mi byla představena milanesa, což je vlastně strašně teňulililinkatý plátek hovězího (nebo kuřecího) v hromadě trojobalu - tedy řízek. Rohlíky tady samozřejmě neexistují, a tak se strouhanka nahrazuje buď moukou, nebo nastrouhaným toastovým chlebem.


Milanesa je vlastně takový superřízek - uruguayci jsou v jeho úpravách rozhodně nápaditější než Češi. Jí se jak v teplé, tak studené formě, s bramborovým salátem (, který tu, kdo ví proč, nazývají ruský), s bramborovou kaší, hranolkami nebo v "housce" s plátkem rajčete a ledového salátu. Poslední jmenovaná verze je tu takovým fastfoodovým jídlem, které koupíte na každém rohu. Na oživení této klasiky si Uruguayci navrch přidávají sýr s hráškem, "volské oko" nebo kukuřici a k vidění je také se zeleninovou oblohou. Řízek mezi krajíci chleby tu z pochopitelných důvodů však nenajdete.


Guiso

Nikdy jsem nejedla německý eintopf, ale představuju si ho nějak podobně. V této směsi, vzdáleně se
podobající guláši, můžete najít chorizo (něco jako klobása), brambory, kousky kuřecího masa, nějakou záhadnou luštěninu, kousky papriky, občas i kukuřičný klas - záleží na náladě kuchaře a na záhadné položce co-dům-dá. Jak vidíte, je to pěkná směska, která ale kupodivu chutná úžasně. Nevím jak v ostatních rodinách, ale u nás se jí poněkud překvapivě s rýží.


Zeleninová tortilla

Párty verze tortillas
Nenechte se zmýlit a rychle si z mysli vyžeňte představy mexických placek plněné masem a zeleninou. Tady je tortilla slaný "koláč" plněný každou možnou i nemožnou zeleninou a občas i oblíbenou kombinací vajíčko-sýr-šunka. Jí se jako hlavní jídlo, ale i v "jednohubkové" podobě.

Stejné slovo se tu používá i pro vaječné "placky". Oblíbená rodinná verze je s cuketou a vajíčkem, špenátová nebo se zelenou paprikou. Když se nad tím tak zamyslím, moje rodina je do ní schopna zakomponovat cokoli, včetně špaget nebo rýže. Zní Vám to lákavě? Jo, mně taky, a pokud jste nuceni během týdne konzumovat tuhle "dobrotu" asi čtyřikrát, velmi rychle se zají. Zvlášť když se tu skoro nepoužívá koření.
Modifikace v podání host mamky aneb
Dnešní oběd.

Pizza

Hmm... Jo, tak tu tady miluju. Od té české se liší hned v několika směrech. Prvně - není kulatá. V pizzeriích ji pečou jako dlouhý obdélník, který se následně rozdělí na tři menší. Druhý rozdíl je ve výběru: zatímco každá menší pizzerie v Česku má na menu minimálně 20 druhů, ty zdejší si vystačí se dvěma - "základní" a muzzarela. (Mozzarella není muzzarela, jak jsem ke svému překvapení zjistila. Tady je to prostě "normální" sýr.)

Další nápadný rozdíl je v tloušťce těsta, která je pomalu čtyřnásobná, a horní vrstvy, která se s tou českou také nemůže měřit. Výsledkem je neuvěřitelně lahodná pizza, která je však o něco více mastná. Zlatý hřeb na konec - fainá. Nevím, jak to přesně popsat, protože když řeknu, že je to kořeněná placka o tloušťce asi půl centimetru, nezní to vůbec tak lahodně. Věřte mi - je. Většinou se fajná jí k té "základní", což je vlastně jen těsto s rajčatovou omáčkou a kořením.


Empanady

Každý už o nich asi slyšel, ale přiznejme si, že to v Česku rozhodně není nijak velký hit. Tady? Tady se empanadami žije. Tyhle plněné taštičky arabského původu jakoby učarovaly obyvatelům nejen Uruguaye, ale i ostatních jihoamerických zemí. Na rozdíl od pizzy tu existuje asi trilión verzí - plněné masem, sójou, zeleninou, sýrem a šunkou, sladké empanady s ovocem nebo dulce de leche a seznam pokračuje dál a dál. Podávají se jak studené, tak teplé a můžete je koupit na každém rohu.






Ono je toho samozřejmě víc, ale něco si musím nechat i na příští článek o jídle. Snad se v něm dostanu ke sladkostem... Mňam.


Užijte si krásný prodloužený víkend. ;)

pondělí 24. října 2016

Týden ve zkratce aneb Protože prokrastinace

Moje bloggerská činnost zažila krátkou odmlku – více než týden jsem nepublikovala článek a věřte tomu, nebo ne, ale jsem ze sebe zděšená. Já se snažila, ale prokrastinace je mrcha – chytla mě do svých chapadel a odmítala pustit. Konečně jsem se tedy osvobodila a „dokopala“ k tomu napsat pár odstavců, co jsem zažila, dělala a nedělala minulý týden.


Přeskočím pondělí a úterý, kdy jsem si zacvičila (Ano, opravdu! Cože? Vy mi nevěříte??), protože mi chybí hodiny mučení v tělesné výchově, osprchovala jsem se, najedla, popadla batoh a vydala se vzdělávat. Večer jsem zírala do monitoru a snažila se donutit k psaní, ale vždycky se našlo něco, co je důležitější – jídlo, rozhovor se sestrou, chatování, jídlo, psaní emailů učitelům (ani jeden ještě neodpověděl), jídlo atd. Vždyť to znáte. Ve středu byla vyhlášena oranžová aletra, takže jsem se rozhodla na všechno kašlat a strávila den cíleným nic neděláním. (Není to třeba nějaká lokální uruguayská nemoc?)


Pravé vzrušení nastalo až ve čtvrtek. Po velmi nepříjemném ranním probuzení a následujících 2 kávách jsem za poklusu cestou na autobusovou zastávku startovala offline mapy.
  • Ty dvě kávy jsem málem vyvracela, přestože pohyb „na čerstvém vzduchu“ by měl být prospěšný mému zdraví. Už nikdy to neudělám – teď myslím běh, bez kafe nežiju.
  • Věděli jste, že offline mapy potřebují internet, aby fungovaly??? Já ne, protože jaký je potom význam slovíčka offline???
  • A vůbec. Přiznejte se, kdo z Vás vymyslel ranní vstávání?!?!


Takže jsem se poprvé vydala sama do Montevidea, bez mapy, přesné adresy nebo názvu zastávky, kde mám vystoupit. Jediné, co jsem věděla, byly dva názvy ulic, od jejichž křižovatky jsem si snad pamatovala cestu k mému cíli. Nebudu to nijak dramatizovat – nějakým zázrakem všechno klaplo (i přes neochotu řidiče a mírně deštníky-obracející počasí) a já před devátou hodinou stanula v budově Intendencia, kde se konalo ExpoEduca. Tam jsem strávila asi 5 hodin ve stánku YFU, kde jsem kromě rozdávání brožur vysvětlovala, jak taková výměna probíhá. Samozřejmě ve španělštině. (K pobavení některých návštěvníků...)


V pátek přišla od kamarádky Céline radostná zpráva – mají další čtyři štěňátka, čímž se jejich hrozivá tlupa maltézáčků rozrostla na děsivé číslo 12. Po hodině španělštiny jsem neodolala a musela je vidět. Nějak se to zamotalo a já nakonec zůstala. Další prokecaná noc a následné krušné ráno. Alespoň, že jsem měla jasný plán na odpoledne – dospání se a výlet do Montevidea s mojí kontaktní osobou!



Prý: Dáme selfie? Jo, ale nevím, jestli tvůj displej přežije
tu hrůzu. No problém, vyfotíme se bez obličeje!


Sraz jsme zvolily u obchodního domu Deportones, což, jak se ukázalo, nebyl nejšťastnější nápad. Po hodině a půl čekání na onu osůbku jsem to zabalila a jela zpátky domů. Jen co jsem si zula boty, konečně mi od ní přišla zpráva: „Kde si, čekám tady na tebe. Ztratila ses?“ Nakonec se ukázalo, že u onoho obchodního domu jsou dvě zastávky a každá jsme čekaly na jiné. Co k tomu dodat? Mělo to dva hezké dopady - shodly jsme se, že příště ona pojede do El Pinaru, takže se snad příště už najdeme, a během čekání jsem prolétla „nákupák“ a objevila úžasnou akci na čokolády.

Jak vidíte, moc produktivní jsem nebyla. Jistě tedy čekáte, že se to v neděli zlomilo a konečně jsem se vydala zkoumat ten velký zlý svět tam venku. No, ani ne. Zavřená s Pýchou a předsudkem jsem poprvé od svého příjezdu udělala něco do školy v Česku (už teď toho ztraceného času lituju) a posléze se zapojila do rodinného grilování. Tedy spíš do následné likvidace vytvořených produktů. Nakonec to už host taťka nevydržel a jemně mi naznačil, ať sednu na kolo a někam vypadnu. Dobře tedy, řekla jsem si a vydala se na pláž. Bohužel tam bylo trošku větrno, a tak jsem byla donucena, jako každý správný cestovatel, vytáhnou svůj ručník a zabalit se do něj. Jaký na mě byl pohled, posuďte sami – dorvané boty, vytahaný svetr, kolem ramen ručník a na kolenou růžový deník. Ani se domorodcům nedivím, že se mi z dálky (i blízka) vyhnuli.
První racek, kterého jsem viděla ve svém
životě. (Kromě těch z Hledá se Nemo.)

pátek 14. října 2016

Krákoráme

Jen žůžová tu může být!
V rámci mých pokusů o začlenění do společnosti jsem začala chodit do sboru. No, začala chodit - byla jsem tam dvakrát během měsíce a teď tohle. Zájezd! Dobře, dobře, přestanu přehánět. Byl to takový malý výletek do vedlejšího městečka s naším asi dvanáctičlenným sborečkem. Ale stejně.

K mému velkému překvapení tu zpíváme zhruba to stejné co v Česku, tzn. Beatles, Queen, nějaké potrhle znějící africké písničky atd. Takový menší rozdíl ale je, že zpíváme jenom s textem - noty se tu, zdá se, neprovozují, protože se tady neučí jak je číst. (Dokonce ani v umělecky zaměřených třídách!!) Takže zpíváme z velkého papíru, na kterém je napsaný text, a když se náhodou někde rozchází hlasy, použijí se dvě barvy. Tolik k úžasnosti našeho sboru, ale teď zpátky k onomu výletu.
U nás na hradě se taky češeme.
Abychom byli krásní
na vystoupení!

V úterý jsme zamířili do Atlanty, což je malé město asi 20 minut cesty od El Pinaru. V jednom ze "sportovních klubů" (nebo co to vlastně bylo), jsme se setkali s dalšími 6 sbory z okolních škol. Atmosféra byla báječná stejně jako pohoštění, písničky, pokec a počasí. Nejsem žádný odborník, ale přijde mi, že ti nejlepší lidé jsou vždy ve sboru. Ani zdejší není výjimkou, a tak jsme si to pořádně užili.

Největší radost jsem ale měla až po vystoupení, když jsme seděli na trávníku, poslouchali písničky a já se snažila začlenit do probíhajícího rozhovoru. Stále netušíte důvod mé radosti? Ještě jsem Vám ho totiž neřekla! Asi po dvaceti minutách, kdy jsem sem tam prohodila nějakou španělskou větu, se mě kamarádka zeptala, jaká muzika se poslouchá v Česku, a vedle mě se ozvalo: "Počkej, ty nejseš z Uruguaye?!?!" Jakou já Vám měla radost, to snad ani nejde vyjádřit slovy.


No, každá pohoda jednou musí skončit. Ta naše skončila, když jsme se vrátili do školy dřív a sekretářka prohlásila něco v tom smyslu, že bychom se měli vrátit do výuky. (Pokud jste členové YFU, či se hodláte s těmito slovy podělit s onou již zmíněnou organizací, pak prosím nečtěte zbývající řádky tohoto odstavce. Já to tu miluju a rozhodně se neplánuji vrátit předčasně!) Zbývala mi už jenom poslední hodina chemie, a tak jsem místo do třídy zamířila do zmrzlinárny přes ulici. Společně s kamarádkou z artistika jsme si vychutnávaly obrovité kopce zmrzlin a říkaly si, že by takové dny mohly být častěji.

PS: Kdo se rozhodl postavit zmrzlinárnu/zmrzlinářství naproti škole, měl by dostat metál! A ten kdo vymyslel zmrzlinu s příchutí dulce de leche s kousky čokolády taky.

středa 12. října 2016

Víkendovka č. 2

Přiznávám - nejsem úplně párty člověk. Dokonce nepatřím ani k lidem, co tráví moře času se svými kamarády. Možná tak lépe pochopíte, jak závažná/dobrá/na hlavu situace je tady, když jsem tu během dvou měsíců byla asi na tolika "sešlostech" jako za rok v Česku. Problém s uruguayskými "fiestami" je ten, že májí trošku posunutý rozvrh.

But first let me také a selfie!!
Pokud jdete k někomu na večeři a poté na nějaký drink (samozřejmě nealkoholický!), připravte se, že budete večeřet nejdřív v deset, a na ten drink se dostanete ještě později, tak nějak po půlnoci. No, a když to chcete spojit s návštěvou nějakého klubu/diskotéky, tak tam se jde okolo druhé. Dříve to (podle slov ostatních) ani nemá smysl. Domů se dostanete kolem páté, šesté hodiny a jste rádi, že lezete. (Alespoň co jsem slyšela. Zatím jsem zvládla absolvovat polovinu z výše zmíněných akcí, ale v postýlce jsem se ocitla v podobné hodině.)

Abych tak navázala na ten zdlouhavý úvod, něco takového se mi stalo v pátek večer nebo v sobotu ráno. Když mi pak kamarádka (další výměnná studentka, z Německa) volala v sobotu v poledne, jestli nechci jet s její host rodinou na "čakru", souhlasila jsem, aniž bych vlastně věděla, kam máme namířeno. (Hlavně že konečně vypadnu z domu a budu něco dělat!) 15 minut mi trvalo se vzbudit, nasnídat se, osprchovat, vysušit si vlasy a nasadit "normální" výraz. Myslím, že je to (ú)spěch hodný zápisu v Guinessově knize rekordů.

Několik poznatků:
  • Všechny uruguayské vesnice jsou stejné (naštěstí). Logický závěr - ve všech se dají koupit alfajores!!
  • Chacra ("čakra") je vlastně chata/domeček na venkově, žádné energetické centrum.
  • Célinini rodiče jsou strašně ukecaní - což je trošku problém, když si chtějí povídat s Vámi a Vy jste unavení po 5 hodinách spánku a schopnost rozumět a komunikovat ve španělštině se ztenčuje s každým ujetým kilometrem.
  • Krávy jsou všude. Jako úplně. (A teď mluvím samozřejmě o zvířatech.)
A zase krávy...

Nějakým zázrakem se stalo, že jsem souhlasila s přespáním v jejich domě. A protože je Célin 1) stejně ukecaná jako já, 2) taky bez uruguayského "soušl lajfu", 3) stejně zblázněná do alfajores, stalo se, že jsme toho moc nenaspaly. Když nás pak její mamka v 8 hodin ráno (v 8!!!!) budila, vypadala jsem jako z béčkového hororu. Opět jsme zamířili na chacru, kde jsem se probrala celkem rychle, když jsme se mohli projet na dvou koních, které rodina vlastní (pomineme, že jsem naprosto všechno zapomněla...)

Hádejte, kdo všechno zapomněl?! Já jen já. Aspoň jsem nespadla!
Smajl!


Jako takovou malou tečku za nádherným výletem jsme se prošli na pláž (pozn. Voda je ledováááááá.) a dali si můj první uruguayský nanuk! (Ten byl ledový taky...) Mňamka. Pláž tady v Bello Horizonte je snad ještě krásnější než ta v El Pinaru (,pokud je to vůbec možné.) Nádhená pláž, studená voda, hřejivé sluníčko, lehounký vítr a spoustu smíchu s člověkem se stejnou retardací/úchylkou/postižením - co víc si ještě přát? A jak zakončit takový nádherný den? No, jak jinak než praním kopy prádla, které jsem se snažila ignorovat poslední 2 týdny. Ach jo.



Totálně vyčerpaná jsem večer padla. (Bohužel těsně vedle postele, takže mám krásnou modrou, možná už spíš žlutou, připomínku na tenhle úžasný den.) Jediné štěstí bylo, že v pondělí se slavil Den rasy, což má něco společného s kolonizací Jižní Ameriky a Kolumbem, víc jsem nepochytila, protože jsem se většinu dne (konečně) dospávala svůj óóóóbrovský spánkový deficit...

Moje první uruguayské o/spálení. To slunce se nezdá.
A tak jsme se z mozzarell proměnily v rajčata! :D