8 "divností"

Před méně než týdnem jsem se vydala zpátky do Česka, a přestože jsem už několik dní strávila v „mé staré“ (a milované) postýlce, mé příspěvky ještě nekončí. Chybí ještě několik článků z cest, na které se můžete těšit. Pohodlně se tedy usaďte a vychutnejte si článek, tentokrát o osmi věcech, které mě v Uruguayi překvapily.

Toaletní papír

Ptáte se asi: „Co je s ním?“ Nic. Používá se na to samé co v Česku s tím rozdílem, že po použití končí v koši vedle záchodu (a ve škole se prakticky nevyskytuje). A navíc tu plní funkci 2 v 1 – vzhledem k ceně papírových kapesníčků přebírá jejich funkci.

Skříňky v obchodech

Pokud máte nadměrně velkou tašku či batoh na zádech a vstoupíte do obchodu, pravděpodobně Vás v několika málo sekundách vyhledá ochranka a požádá Vás o odložení batohu do skříněk. A věřte mi, že nebylo moc příjemné, když jsem musela vysvětlovat ochrance (třikrát v jednom týdnu), že to uvnitř je skutečně můj batoh, že nejsem retardovaná, jenom nejsem odtud a jsem trooošilinku zapomnětlivá a že jsem prostě ztratila ten kus papíru, kterým se ta (pitomá) skříňka otvírá.

Prokletí mé existence...

Přijímačky na vysokou školu

Některé obory, např. fyzioterapie, tu k nim mají opravdu zvláštní přístup. Nezáleží jim totiž ani na vašich známkách či jejich průměru, ani na nějakém testu, který porovnává schopnosti a znalosti uchazečů. Ne, ne. A co tedy rozhodne o Vaší budoucnosti? Náhoda. Štěstí. Prostě Vás musí vylosovat.

Domovní čísla

Většina ulic v Uruguayi je uspořádána do pravoúhlých sítí, tedy do bloků (které se kdovíproč jmenují jablka a) které tradičně mají něco kolem 100 metrů na délku. Adresa tak může vypadat následovně: Ulice Chile jablko (blok) 4, parcela 12. V (malých) vesnicích (jako byla ta moje) domovní číslo chybí, a tak když posíláte pohled, můžete psát něco jako: ulice Uruguay mezi ulicí Montevideo a cestou 12, blíže k ulici Montevideo, naproti obchodu, (a pro jistotu) zelený dům. (Beze srandy.)

Yerba zmrzlina

Někdo si dává kávu, někdo pije maté. Takže pokud existuje kávová zmrzlina, měla by existovat i ta s příchutí lístků yerby. A taky že jo. A přestože většina Uruguayců na maté (více či méně) „závislačí“, ani jim se do téhle příchutě moc nechce. Divné. Že by v nich nedůvěru vyvolávala ta zelená barva? (Věřte mi, je to mňamka.)

Tablety a notebooky do školy

Je to pár let, co se uruguayská vláda rozhodla darovat (mimo jiné) všem žákům škol tablety, notebooky a navíc zavedli přístup k internetu zdarma ve vzdělávacích (m)učírnách. Nápad dobrý a chvályhodný, škoda jen, že tuto výhodu většina učitelů pro své hodiny nevyužívá. Z plánu „Ceibal“ ale těží například i důchodci a někteří státní zaměstnanci.

Maté je čaj(?)

O zvyku pití maté jsem se už několikrát zmiňovala v předešlých článcích. Co jsem ale do svých článků nezahrnula, je rozhořčení Uruguayců, když jejich milovaný nápoj někdo označí za čaj. Maté totiž přece není nějaký obyčejný čajíček!! (Technicky vzato to čaj je, ale nechme jim to.)

Úsměv - vyletí ptáček!

Všimli jste si někdy, že (skoro) na každé fotce s host mamkou či jiným Uruguaycem, mu/jí jdou vidět zuby? (Mně taky.) Jak mi bylo po pár nevraživých pohledech na začátku výměny vysvětleno: „ Je to neslušný. Když neukážeš zuby, tak na té fotce být nechceš!“ A tak se křením a mamka se směje - mé reflexy ještě nezaznamenaly návrat do Česka a návrat k „normálu“.

Sýýýýýr. (Překlad do uruguayštiny - Whiskyyyy)

Jak být Uruguaycem

Další „vykecávací“ článek přišel. Tentokrát o Uruguaycích, španělštině a věcech uruguayských a ještě uruguayštějších.

Podmět k napsání tohoto článku přišel, když jsme s Marianou, která se chystá na měsíc do Irska, sledovali videa na youtube o irských akcentech/dialektech a já si uvědomila, že pro španělštinu to platí dvojnásobně. I pro češtinu platí, že nemluví stejně ostravak jako někdo z Brna, či Budějovic. Není proto žádným překvapením, že cestou přes oceán se španělština změnila dosti výrazně ( - skoro k nepoznání).

I když pomineme jinou slovní zásobu, pozměněné významy slov a to, že v Uruguayi nepoužívají druhou osobu množného čísla a naopak mají 3 druhé osoby jednotného čísla, vyvstávají nám tu poměrně velké rozdíly, např. ve výslovnosti. Španělé si totiž šlapou na jazyk (můj osobní názor), zvláště při z, které se tu čte jako obyčejné s. Ten největší šok, ale přichází s dvojitým l (tedy ll) a y, které se ve Španělsku vyslovuje jako „j“ popřípadě „dj“. Uruguayci se s tím nepářou. Věta „Yo me llamo Verónica“ (Jmenuji se Veronika), kterou by Španěl vyslovil jako [Jo me jamo Veronika] je tady [Šo me šamo Veronika].

Jak už jsem se zmínila, Uruguayci mají 3 druhé osoby – usted, tú a vos. Ta první se používá jako vykání, ale s tvarem třetí osoby. Většinou se používá, když je generační rozdíl ooooobrovský nebo mluvíte s prezidentem. Některých osob se ale používání tohoto tvaru může dotknout. Tú je běžné ty, které můžete de facto použít kdekoliv a kdykoliv. A pak je tu vos, které je specialitou argentinské a uruguayské španělštiny. Méně formální než tú a s přízvukem na poslední slabice. Řekněme, že tenhle tvar nepoužijete, když máte schůzku nebo když si objednáváte jídlo v restauraci.

Odbočka od španělsko-uruguayské gramatiky. Jistě jste si všimli, že v Uruguayi, ač má rozlohu více než dvojnásobnou než naše republika, je pouze 3,5 miliónu obyvatel, z nichž polovina bydlí v Montevideu. Navíc jsou tu lidi opravdu otevření a hlavně sdílní, takže ve výsledku se zdá, že se všichni zdají se všemi. Při zdravení je pak zvykem zeptat se, jak se ten druhý má, a „jak mu to jde“. Když se tu pak potkáte se známým na ulici, rozhovor může vypadat následovně:

A: Ahoj, Cami. Jak se máš?B: Dobrý den, jak se máš?A: A jak ti to „jde“?B: Jak je?A: Všechno dobrý? (Pozn. Já vím, že v češtině to zní mírně hloupě, ale lepší překlad nemám.)
Oba zúčastnění pokračují v chůzi s úsměvem, aniž by se dozvěděli nějakou podstatnou informaci.

Uruguayci stejně jako Češi mají svoji neverbální komunikaci a gesta. To nejuruguayštější gesto je pro mě „podhrábnutí“ brady, které znamená „Nevím, nemám ani tucha“. Pokrčení ramen tu může znamenat neslušnost nebo nedostatek respektu (což je tady poměrně velké téma), pokud mluvíte se starší osobou. Jeho význam není totiž „Nevím“, ale „Nezajímá mě to.“ V Uruguayi také žije značné procento populace s italskými kořeny, takže jestli si pamatujete takové to italské gesto, kterého bylo nedávno všude plno, tak Uruguayci ho používají taky. Význam zůstává více méně stejný: „Cožeeee?“ nebo „Co to sakra!????“ (To jen až mě pak uvidíte, abyste si neťukali na čelo. Což se tady mimochodem nedělá.)

Rozdíly ale nekončí jenom tady. Pár příkladů za všechny:

Také Vás maminka nenechala začít jíst, dokud jste neřekli „Dobrou chuť?“ Věřte, že Uruguayci by se s takovou nenajedli. Buen provecho – dobrou chuť se tu totiž používá, jenom když se připojíte/vidíte/vejdete do místnosti se skupinou, která už jí.

Také známá CocaCola tu nikdy není Cola, ale vždycky Coca. Důvod je jednoduchý – cola totiž znamená pozadí – to lidské. Nemluvě o řeckém písmenku théta, kterému všichni říkají „tyta“. Umím si představit, že pro učitele by nebylo zrovna jednoduché dvacetkrát za hodinu říct poprsí (v ne zrovna lichotivé formě) a udržet si vážnou tvář (a autoritu).

Poslední bod mého článku je sdílení - něco, co je pro Uruguayce nesmírně důležité. A teď nemyslím jenom sdílení ve své materiální formě, to je skoro samozřejmost a nezáleží, jestli máte sušenky nebo mandarinku, ale i sdílení zážitků a každodenních drobností. Například když necháte rodiče vědět, že jste dorazili do školy nebo domů, že když si pak večer sedneme k maté (nejlepší příklad sdílení ze všech) a bavíme se o všem možném, co se ten den stalo, i o takových drobnostech jako novém účesu učitelky nebo že jste dneska viděli úplně černého psa.

Nemyslete si, že tohle je všechno. Tyhle věci jsou jen špičkou ledovce celé uruguayské kultury, která mě nepřestává překvapovat. Doufám, že si užíváte letního počasí, a myslete na mě – popřípadě pošlete mi taky trošku tepla. ;)

"Předodjezďák"

9 měsíců je krátká doba, která uteče jako nic. Zdálo se to jako včera, když jsme poprvé stáli na půdě „statko-hotelu“ Renacimiento, dějiště našeho po-příjezdového semináře, kdy jsme se (marně) pokoušeli rozšifrovat tu „divnou“ řeč dobrovolníků a nadšení se v nás mísilo s troškou strachu. Byla to trošku ironie, protože za těch několik měsíců se tu nezměnilo vůbec nic, to, co bylo jiné, jsme byli my. Šťastni z opětovného setkání a trochu rozpačití z nadcházejícího víkendu, který nám jasně říkal, že náš rok tady se chýlí ke konci.

Jako na každém YFU „mítinku“ jsme den začali našimi oblíbenými „energizery“ (hrami na rozehřátí), po kterých následovaly aktivity, ve kterých jsme si pokoušeli povídat o tom, co nám náš rok přinesl, co změnil a co bychom si (kromě dvou kil dulce de leche a yerby) chtěli z naší výměny odvézt. Také jsme dostali dopisy, které jsme psali sami sobě na začátku roku a které měli být o našich očekáváních. Musím říct, že některé body toho mého byly pěkně naivní, ale většinu jsem splnila. Jupííí.

Není nad to jíst ve 13 °C zmrzlinu.

V sobotu nadešel den, kterého jsem se obávala už od svého příjezdu – test ze španělštiny. Nakonec to nebylo tak strašné. Zkouška složená ze dvou částí, písemná a ústní, nám nakonec zabrala celý den. Mezi jednotlivými částmi jsme si pouštěli hudbu a za (pa)zvuků reggeatonu (a našeho jekotu „De-spa-cito!“) se pokoušeli uplatnit kroky převzaté od Uruguayců. Myslím, že na nás byla radost pohledět.

Poslední aktivitou tohoto dne bylo loučení. Posazeni v kruhu se svíčkami v rukou každý z nás poděkoval všem, kteří náš rok udělali speciálním, rozloučil se „Adios“ a sfouknul svou svíčku. Nezní to nic moc, ale už u pátého člověka jsme brečeli jak želvy. Tak nějak nám došlo, že tohle všechno končí a že už se nikdy nesejdeme všichni. Následné objímání také moc nepomohlo zastavit ty proudy slz. (Jak Céline poznamenala: „Proč´s musela jet až do Brazílie, když ty vodopády máš tady?!“)

Učíme se čísla.

Zní to strašně pesimisticky a smutně, a taky to tak trošku bylo. Ale můžu říct, že tak moc jako tenhle víkend jsem se snad ještě nikdy nenasmála. Kromě sebereflexivních a hodnotících aktivit jsme měli hodně času na povídání si a sdílení maté (a maté a maté), a neděle tak utekla jako nic. A už jsme zase stáli na autobusovém terminálu a loučili se – tentokrát doopravdy. Jenom doufám, že naše „Adios“ není sbohem, ale na viděnou.

Skupinovka musí být...

PS: Kdybyste se náhodou ptali, jakouže to úroveň španělštiny nakonec mám – B2! Někde se totiž evidentně stala chyba a poslali mi výsledky někoho, kdo tenhle jazyk ovládá. :D

Výletování

S host mamkou jsme před týdnem vyrazily na výlet do Montevidea a já (konečně) usoudila, že je čas věnovat jeden článek tomuto velkoměstu.

Do Montevidea jsme se vypravily v úterý časně ráno s jasným cílem - koupit závěsy a zajít do banky… Jo, a taky proběhnout nejvýznamnější pamětihodnosti a zajímavosti. O půl desáté jsme tak stály před autobusovým terminálem/nákupním centrem Tres Cruces. Jak by řekla nejmenovaná osůbka, „vzaly“ jsme autobus (ne, neukradly jsme ho) a vydaly se směrem k novému nákupnímu centru, které se prozíravě jmenuje „nuevocentro shopping“.

Památník obětem (zmizelým) diktatury

Po malé „občerstvovací“ zastávce v domě, kde host mamka se sestrou bydlívaly, jsme se vydali přesně na opačnou stranu Montevidea, tedy na ramblu - chci říci nábřeží.(?)

Rozárium bez růží?! V Uruguayi žádný problém.

Najdi pět rozdílů.

Pittamigliův hrad - v Uruguayi je jich hned několik.
Chybí jen drak...

Odpočinkujeme.

Následně jsme se vydaly do dalšího nákupního centra, cestou jsme se však ještě zastavily na trzích. Já ani host mamka jsme nebyly schopny odolat místní nabídce a koupily si bombilly (takové to kovové brčko na pití maté).

Na autobusové zastávce jsme se krčily před rozzuřeným
 indiánem.

Shopping Punta carretas se vyznačuje jednou zvláštností – jen málokteré nákupní centrum bývalo totiž v minulosti vězením, a to tím nejkrutějším v celé zemi. Dnes Vás však na tomto místě budou mučit jen neúměrně vysoké ceny.

Naše velikonoční vajíčka přeplula oceán.

To už jsme obě začaly mít pořádný hlad, a tak jsme se rozhodly zkrátit prohlídku „nákupáku“ a zamířit do centra na to nejlepší chivito z celé Uruguaye s malou odbočkou do národní knihovny, právnické fakulty a jeslí, kde pracuje teta. Do restaurace jsme se doplazily téměř mrtvé hladem.

Další zastávkou byla banka, po které následoval umělecký trh se spoustou zvláštností a nádherných 

zbytečností a pár opravdu divných, divných věcí.

Kam se hrabou názvy jako "lidovky" nebo "MF",
Uruguayci mají papuč/pantofli/nazouvák.

Mňamka.

Taková krásná klíčenka! A z čeho že to vlastně je? Z kostí?!?!
Aha... Ne, děkuji.

Venku se začalo stmívat a my jsme celodenní putování zakončily na Plaza de Independencia (náměstí Nezávislosti), kde je nové sídlo vlády a také (prý) ostatky národního a hrdiny Artigase.

Haló, máme problém - to slunko se tam nevleze. Nevadí, tak ho
schováme.

I v Montevideu platí, setkáme se u koně.

Časně ráno jsme se vypravily do divadla Solís na prohlídku, která se zrovna ten den nekonala. Alespoň jsme si tak prošly expozici kostýmů inspirovaných Shakespearovými sonety. Přivábené hudbou zvenčí jsme náhodou narazily na dechový orchestr armády/stráže, který nás zavedl až před budovu musea, které zrovna otevíralo – prostě štěstí. Výstava věnovaná především historii Montevidea byla jedním slovem úžasná.

Verča se snaží pózovat (a nejde jí to).

Vtip pro zasvěcené: "Ticho, blbci!"

Když Montevideo byla jen malá vesnička.

Nebyli bychom v Uruguayi, kdyby tu neměli
sbírku "starožitných" maté.

Následovala procházka historickou částí města zakončená v Mercado del puerto (přítavním trhu), kde jsme si daly ty nejlahodnější, nejúžasnější, nejchutnější a největší empanady, jaké jsem kdy jedla. Mňamka. Po prolezení všech turistických obchůdků v okruhu 2 km, jsme konečně začaly řešit to, pro co jsme se vlastně do Montevidea vypravily – závěsy. (Nutno přiznat, že bez úspěchu.) Cestou mi host mamka ukázala nejlepší panaderii (pekařství) v okolí, centrální hřbitov a dům, kde dříve bydlívaly.

Zdá se, že velikonoční zajíček navštívil stejný obchod jako já.

Přístav, kam se samozřejmě nemůže... Nic nepotvrzuji, ani
nevyvracím.

Byly asi čtyři hodiny a my se pomalu chytaly na návrat do Playa verde, když host maminka obdržela telefonát, který změnil všechny naše plány. Její starší bratr se totiž odebral na věčný odpočinek, a tak jsme se urychleně vrátily domů.

(Tento článek jsem napsala už před měsícem, tak si prosím posuňte časovou linii. Autorku článku totiž zasáhl záchvat lenosti. ;) 

Říkali mi, že se na ně nemám dívat
svrchu... Ale když ono je to tak těžké...

Výšlap(k)y

Uruguay je placka. Nejvyšší (vele-óbr)hora má 514 m. n. m., a tak si jistě dovedete představit, že tu pěší horská turistika moc nevzkvétá. Naštěstí se Piriápolis nachází v jedné z těch kopečkovatějších částí, a tak se mi v uplynulých týdnech konečně podařilo splnit si hned dva své „výletové“ cíle.

 Jedna rada – nikdy nemluvte před výstupem na kopec s Uruguaycem. Pravděpodobně si po tomto rozhovoru totiž začnete shánět lano (jen tak pro ujasnění – to horolezecké, (sebe)vražedné myšlenky přijdou až později), cepíny a další pomůcky, protože se Vám zdá, že ten „kopeček“, o kterém jste začali mluvit, se proměnil v menšího příbuzného Mount Everestu.

Jeden z překvapivých faktů o zdejších vršcích je, že vstup na ně je omezen jejich majiteli pouze do určité odpolední hodiny a pokud prší, je možné, že se na ně nedostanete vůbec. Vlastně jsem si myslela, že je to dost přehnané, dokud jsem neviděla zoufalé snahy zdejších osůbek vyškrábat se na trošku obtížněji přístupný kopeček. Prostě nemají dostatečný trénink. 

Předminulou sobotu jsme s kamarádkou pokořili Cerro del Toro (Býkův kopec). S kamarádkou Sami jsem se konečně dokopala k výkonu, a tak jsme se v odpoledních hodinách jednoho pošmourného dne vyškrábaly až na vrcholek. Samotný kopec má asi 200 m. n. m., ale výhled je z něho úžasný. Celé Piriápolis a kopec Svatého Antonína tu máte jako na dlani.

Igelitkovo-ponožková Maria.

Ani se radši neptejte...

Piriápolis a kopec sv. Antonína

A protože jsme se necítily dostatečně unavené, vydaly jsme se přes Venušin pramen k dalšímu cíli – kopci Svatého Antonína. S malou odbočkou k přístavu jsme nakonec stanuly na vršku až v pozdních večerních hodinách. Západ slunce byl ten den obzvlášť magický. Stejně jako stav Sami v pondělí ráno, kdy se ne nepodobna tučňákovi škrábala do schodů ve zřejmých bolestech.

A minulou neděli přišel na řadu kopec Pan de Azúcar. (Neděste se, nejeli jsme do Rio de Janeira – to si jen tesknící Brazilci přejmenovali nedaleký kopec. Ježíše tu sice nenajdete, za to originální rozhledno-kříž ano.) S host sestrou, sestřenkou, tetou a Marianou, která mě přijela navštívit z El Pinaru, jsme se hecly a v neděli ráno šly na věc.

Po asi hodinovém, mnohdy hodně strmém stoupání po kluzkých kamenech jsme ale náš cíl přes všechny nesnáze a pády udolaly. První věc na vrcholku byla samozřejmě fotka a pak fotka, následované fotkou a fotkou. (Asi už máte představu, jak vypadala následující hodina. Beze srandy.) Až poté jsme se vydaly na onu „křížovou“ rozhlednu a po hodné chvíli odpočinku jsme započaly sestup, který nám nakonec zabral o hodně času (a fleků na kalhotách) víc. Odměnou nám byla příjemná fiesta, dobrý pocit a vzpomínky na úžasné výhledy. (A mírné pnutí v nožičkách.)

La hvězda

Kouzelné, nemyslíte?

Zatímco moje spolu-kopco-chodkyně i se svými vymakanými posilkovými zadečky druhý den skoro nemohly chodit, „La Checa“ se těší na další výlet a marně hledá další oběti svých choutek. Nějaký dobrovolník?

Nové začátky

Jak jste si jistě všimli, jsem trošičku pozadu. (Ale jenom trošilinku…) Takže jsem se rozhodla prozatím přeskočit „Argentinu“ a pokračovat s následujícími událostmi.

Další věcí, které jste možná všimli v předchozích článcích - měla jsem nějaké problémky s host rodinou a dva týdny jsem bydlela s jinou. Long story short – zalíbilo se mi tam natolik, že jsem se rozhodla požádat o změnu rodiny. A tak se stalo, že jsem tam, kde jsem, a jsem ráda, a nejsem tam, kde nejsem, kde nejsem ráda. (Dává to smysl?)

Mohlo by se zdát, že toto rozhodnutí je úplně mimo mísu. Vždyť kdo by vyměnil město blízko Montevidea se školou za rohem za malou vesničku poblíž menšího městečka, navíc když doma nemáme skříně (zatím… ony tu jsou, ale samy se nesloží) ani internet (jo, přežívám na mobilních datech… neptejte se…) a do školy musím dojíždět? Odpověď: v mé situaci každý. Proč? Moje nová host rodina. Přestože je tvořena jenom host maminkou a host sestrou, a já jsem tak poprvé v životě ten jediný mladší (a otravný) sourozenec, cítím se tu jako doma. Konečně mám s kým pít maté a kafe, povídat si o všem možném. Konečně… (Update: Konečně máme pračku! Nepoetické – já vím.)

Sláva studentským slevám na autobusy!

Společně se stěhováním přišla samozřejmě i změna školy. (To, že je pláž od školy vzdálená jen jeden blok, je příjemný bonus.) Díky svému věku jsem byla zařazena do šestého, posledního ročníku a mohla si tak vybrat zaměření. K véééélkému překvapení jsem si vybrala matematicko-fyzikální obor, kterému se tu přezdívá inženýrství. O něco větší překvapení pak přišlo, když jsem první školní den přišla do školy, kde převládal chaos nad chaosem, a zjistila, že v mé třídě je jenom 7 spolužáků, které bych po prvním dnu rozhodně neoznačila za „mluvky“.

Moje nová piditřída.

...která v sobě skrývá nevídanou rivalitu.

Ehm, ehm, no, možná až na jednu výjimku – Ismael, známý jako záchrana a prokletí mé existence :D Proč? Nenechá mě nudit se v hodinách, na druhou stranu – nenechá mě nudit se v hodin (chci říci soustředit se na výklad). (Chápeme se, ne?) Děkuji Bohu/bohům, že si ten první den sedl do vedlejší lavice.

Girls power!

Co dodat závěrem? Odpočet posledních tří měsíců byl zahájen, a tak se snažím užívat si každé chvilky. Je to zvláštní pocit, protože se mi stýská po Česku a po všech lidech tam „doma“, na druhou stranu si neumím představit, že si jednoho dne sbalím svých pět švestek (spíše tedy 31 kg) a jen tak si odejdu. Už teď vím, že mi to tu bude chybět. Je to zmatek…. Jdu se pověsit… Člověku se totiž v houpací síti přemýšlí nejlépe ;)

Jídlo, základ života

Mé články jsou čím dál tím delší a mně tvá déle a déle vyprodukovat něco alespoň trošku publikovatelného (možná to souvisí s tím, že mi čeština dává stále více a více zabrat… jak jste si jistě všimli…), a tak tu mám jednu prskavku, něco na odlehčení nálady, aby to vypadalo, že něco dělám.

Každá z nás (A možná i každý, co já vím? Nikdy jsem muž nebyl(a).) to zná – uprostřed noci se probudíte a máte chuť něco „sezobnout“ nebo se marně snažíte usnout a honí Vás mlsná. V takovém případě je čas na půlnoční svačinku! Po špičkách, potmě se tiše plížíte ztichlým domem až do kuchyně. Snažíte se být co nejtišší, abyste nikoho nevzbudili. Konečně jste u cíle, pomalu otevřete lednici či skříňku a začnete hodovat – kousek čokolády, půl rohlíku, lžička nutelly nebo dva plátky šunky, zkrátka, co dům dá. O něco usměvavější a plnější se potom plížíte nazpět do postele.

Jak jste možná poznali z mého popisu, miluji půlnoční svačinky. (Hlavně proto, že je to můj způsob prokrastinace od učení, ale to nechme stranou.) Je to jedna z věcí, co mi hodně chybí. V Uruguayi totiž ve většině rodin tohle dělat nemůžete. Proč? V jedenáct nebo dvanáct hodin se večeří. Půlnoční svačinku byste si tu mohli dát tak ve tři ráno, ale proč to potom nazývat půlnoční svačinou? To už je skoro před-snídaně. (Nebo předsnídávka?)

Soutěž o nejlepší ranní rozcuch...

Ostatně celý denní režim je tu trochu posunutý. Dejme tomu, že vstáváte v osm, v devět hodin. Nasnídáte se. Dalším jídlem je až oběd, který se servíruje kolem třetí hodiny. Potom samozřejmě nesmí chybět (možná ne až tak) krátká siesta. Následuje merienda (odpolední svačina okolo šesté, sedmé), kdy si uděláte sendvič nebo koupíte nějaký zákusek a zapijete to kávou, maté nebo jogurtem. (Nepřepsala jsem se. Skutečně tu jogurt pijí a ony jogurty, co konzumujeme v ČR, jsou tu spíše výjimkou.) Večeříme tedy mezi jedenáctou a dvanáctou a poté jdeme rovnou do postýlky (s malou odbočkou do koupelny, samozřejmě…)

Naděje na půlnoční svačení tedy mizí v nenávratnu, stejně jako moje plány na hubnutí. Musím si přece užívat místní kuchyně, dokud můžu! Nezbývá mi než počkat několik měsíců a vychutnat si půlnoční svačinku doma v Česku.

PS neboli krátký dodatek o váze výměnných studentů: Téměř všichni výměnní studenti během jejich roku v zahraničí přiberou. Není to (většinou) proto, že bychom jedli moc, nebo nezdravě, jen naše tělo není zvyklé na jiný způsob stravování a nové potraviny. Také nám chybí některé (sportovní) aktivity, na které jsme byli zvyklí z domova, či zažíváme jinou hladinu stresu.  Znáte-li tedy výměnného studenta a povšimnete si změny v jeho váze, která není zrovna lichotivá/povzbudivá, prosím, nekomentujte to. I v jiných zemích mají většinou zrcadla.

Sladký život i Vám ;)

Playa verde - Zelená Pláž

Předchozí článek jsem zasvětila MYO – půlročnímu semináři, který pro mě nebyl zrovna lehký. Řešila jsem zrovna nějaké problémy s host rodinou (Kdo z nás to nezažil, že?), byla jsem trošku zoufalá, protože se mi zdálo, že mrhám svým životem (běžná věc mezi výměnnými studenty), stýskalo se mi po mých brášcích (pořád se mi stýská…) a plánovala jsem návštěvu kamarádky, která je zrovna v Argentině, přestože jsem neměla všechna povolení od YFU, a pak tu byl ten malý problém s povolením k pobytu (a tudíž i opuštěním země…) Hodně věcí na to být „trošku“ vystresovaná, ne? Dát si padla na dva týdny, bylo přesně to, co jsem potřebovala.

A tak se stalo, že jsem v neděli večer nastoupila do autobusu mířícím do Piriápolis, aniž bych věděla, kde přesně mám vystoupit. (A pak že nemám ráda dobrodružství a nebezpečí!) Ve zkratce: měla jsem štěstí. Hned po příjezdu, jsem se mírně zděsila, když jsem byla (skoro usínající) představena asi osmi dospělým a stejnému počtu dětí. Lidé byli všude a tak trochu to vypadalo, že tam bydlí všichni spolu. Mírně zaskočené já si zapamatovalo 3 jména, a pak mi vypnul mozek a já si na další hodiny nevzpomínám. Jak se ukázalo později – nebydlí tu všichni. Jen byla zrovna celá rodina na návštěvě u babičky, stejně jako moje dočasná host mamka a host ségra, které se den předtím právě přestěhovaly do nového domečku.

Říkáte se, že je to super? Já si to taky říkala, navíc mám díky tomu spoustu zážitku „z nepohody“. Jaké? Kreativní – místo lžičkami jsme si kávu míchaly kartáčky na zuby, místo židlí jsme používali polštáře a bedny nebo nádobu od barvy a jako noční stolky nám posloužily krabice s ubrusem (které vlastně používáme doteď). Život to byl zábavný a plný překvapení – poprvé v životě jsem viděla (a zabila) švába. (Vlastně několik. Pokud si naše skóre pamatuji dobře, bylo to 8:1 pro mě. A ta jednička? Žádné strachy, přežila jsem.) I když tenhle zážitek bych si mohl Tvůrce klidně odpustit…

Ehm, ehm... V nouzi poznáš přítele... Nebo kartáček??

Ukázalo se, že rodina vlastní malou místní pekárnu. Každému, kdo mě zná je jasné, že jsem se ocitla v ráji – v mém osobním voňavoučkém ráji. Rozhodla jsem se nezahálet a přiložit ruku k dílu. Během několika dní jsem se naučila dělat empanady s dulce de leche, bizcochos, tortas fritas nebo alfajores. A můžu Vám slíbit, že až se vrátím, máte se na co těšit. I já jsem se podělila o svůj recept a upekla banánovo-čokoládové muffiny :D

Můj Empanada-tým!

Hmmm... Tortas fritas - jen se zakousnout ;)

Během těchto dvou týdnů jsme se také několikrát vypravily do Piriápolis nedalekého města, které je častým cílem pro dovolenou. Při procházce po noční pláži jsme tu jednou narazily na podivné procesí, které zrovna „obětovalo“ mladou dívku (tedy její malou sošku) bohyni, aby ochraňovala námořníky a rybáře. Tato tradice, jak nám bylo vysvětleno, je poměrně nová a přišla z Brasílie, společně s mnoha přistěhovalci, kteří se v Piriápolis usídlili. (Třeba se naučím i trochu portugalsky! Zvolalo nadšeně mé já. A pak jsem si vzpomněla, že mám co dělat i se španělštinou…)

Piriapolská pláž...

Následné dny uběhly jako šmouha. Ani jsem se nenadála a mířila jsem autobusem zpět do Pinaru, tentokrát ale jen na dva dny. Chystala jsem se totiž za mou boludou do Argentiny. Ale to až příště. Mějte se krásně.

MTO - půlroční seminář

Začíná únor a končí první půlka mé výměny. Já vím. Taky mě to trošku děsí, ale zároveň se těším, co přinese ta další. Spolu s tímto konco-začátkem přišel víkend, kdy se zase sešli všichni výměnní studenti, kteří se "exchangují" (No co, zní to lépe než „se vyměňují, ne??) v Uruguayi. MTO či MYO neboli půlroční seminář začal jeden krásný, slunečný lednový den, kdy nás zaměstnanci YFU vyhnali z postýlek nekřesťansky brzo, abychom pak na ostatní studenty čekali dvě hodiny. (Každá akce má své mušky :D)

První momenty se nesly ve stylu objímání jednotlivců i skupin a hromadném: „Hola, cómo estás?!?!“ a následném: „Viděli jste ty dva nové? Kde jsou??“ Ano, do našich řad přibyli hned dva exempláře – Damien z Austrálie a Daniel z Rakouska. Témat k rozhovoru jsme měli spoustu, a tak nás společné aktivity trošku rušily od toho důležitého – sdílení zážitků a problémů.

Hlavním cílem těchto dvou dnů byla sebereflexe. V menších skupinách nás dobrovolníci nakonec „donutili“ soustředit se a zamyslit se nad věcmi, které jsme „pokašlali“, co bychom rádi změnili, jaké jsou naše priority a cíle pro zbytek pobytu apod. Řeknu Vám, že to byla pěkná fuška… …zvlášť když skoro usínáte, stejně jako ostatní výměnní studenti a dokonce i někteří dobrovolníci. Prostě motivovaní…

Odměnou za naše snažení nám byl odpolední pobyt na nedaleké pláži. (Odbočka: Říkáte si, že po půl roce mě ty pláže už přestaly bavit? A ono je to přesně naopak. Pokaždé se cítím jako malé dítě čekající na příchod Ježíška. Změní se to někdy? Doufám, že ne.)

Další den pokračovalo hromadné „mučení“. Od jistého kolapsu nás zachraňoval jen neustálý přísun maté (Jsme přece Uruguayci! Skoro…) :D Sdílení maté je krásná věc, která sbližuje a zároveň upevňuje vztahy - vlastně to neplatí jenom o maté, ale skoro o všem. A tak se stalo, že jsem poprvé od svého příjezdu před skoro šesti měsíci jedla Nutelu. Pravou nefalšovanou německou Nutelu, kterou kamarádce poslala rodina. Připadaly jsme si jako spiklenci, když jsme si zavřené v chatce vychutnávaly po malinkatých trošičkách tu božskou čokoládově-oříškovou hmotu…

Jak se říká, všechno musí jednou skončit. A tak jsme se v neděli rozletěli do (nerodných) hnízd a na mě čekalo nové dobrodružství – následující dva týdny jsem měla strávit poblíž Piriápolis, města kousek od Maldonada.

Jak jsme Colonisovaly

Se zpožděním (jak jinak) podávám zprávu o jednom z nejlepších a nejšílenějších dnů tady. Vděčím za něj Lauře, která už bohužel není mezi námi (Chybíš mi, kámo :D) a navrátila se zpět do domoviny.

Den předtím

14:23 Konečně jsem se zeptala host maminky, jestli můžu jet. Prý klidně.

21:13 Laura mi odepisuje ve chvíli, kdy si myslím, že nikam už nejedeme a že ji unesli mimozemšťani.

21:30 Laura posílá alarmující zprávu, že se možná nikam nejedeme, protože nemá hotovost. Sedím v pyžamu na posteli a ptám se Boha/bohů, za co mě trestá.
22:30 Laura posílá zelený signál a já si nastavuju budík.

Den D

2:25 Zvoní mi budík a já mám chuť někoho zabít.
2:57 S maté v ruce a termoskou v baťohu sedím v autobuse do Montevidea upadající do mírného komatu.
4:00 Říct, že jsem na ospalém autobusovém terminálu našla Lauru bez problémům, by byla lež. Mezi masou spících Uruguayců byla dokonale zakamuflovaná, takže si mě nakonec musela najít sama.
4:15 Dvě zombie sedí na lavičce a jedna druhé se ptá: "Vážně tam chceme? Mohly bychom se vyspat u nás a zítra se půjdeme projít do Montevidea." Druhá mlčí - spí.
5:00 Přece jenom se naloďujeme - stačím nám 2 minuty a jsme zase "vytuhlé".
7:15 Probírá nás řidičův pomocník/asistent/průvodčí (?), když vyvolává jména zastávek v Colonii a okolí, a  nám dochází, že vlastně nevíme, která Colonie je ta "naše" Colonie.
7:17 Spíme, protože se nemá cenu trápit věcmi, které neovlivníme.
7:52 Autobus konečně zastavuje na konečné, někde na konci světa. (To je náš konec!)  A nám dochází, že vlastně nevíme, co je v té Colonii tak úžasné, ani proč jsme sem chtěly jet. I přesto jsme šťastné, že tu jsme.
8:15 Zjišťujeme, že obyvatelé Colonie (colonijci?) rozhodně nejsou ranní ptáčátka. Je sobota 8 hodin ráno a nikde není ani noha. Což by bylo celkem vítané, nebýt toho, že to platí i pro turistické informace.
8:30 Osud je nám milostivý a mi skoro úplnou náhodou (ani jedna se nevyznáme v té mapě) narazíme na historické centrum Colonie. Jen tak mimochodem - památku UNESCO, jednu ze dvou v Uruguayi.

Colonia del Sacramento byla postavena už v roce 1680 na velmi strategickém místě, které si nakonec získali Španělé. Jedinečnost tohoto města tkví především v zachovalosti původních, nejen kamenných budov.

Náhodou se nám povedlo najít hned jednu z největších atrakcí – vstupní brána do historického centra. A hned za ní se nacházela naše záchrana - plán města s vyznačenými zajímavostmi. Vylidněným městem jsme prokličkovaly poměrně rychle a záhy jsme stanuly před posledním blízkým bodem - hezkým kostelíkem.

Whiskyyyy! (V překladu: sýýýýr)

Colonijský maják 

Čas od času jsme najdete tyhle malované kachličky
jen tak na stěně domu. A čas od času si je čtete

a po 3 minutách Vám dojde, že jsou ve francouzštině.

Přístav - Vy to samozřejmě nevidíte, ale kdybych se bývala

s foťákem otočila o 180 ° měla bych na blogu první fotku
Argentiny! Protože tam za řekou je Argentina...

S kávou jako hnací silou jsme dokončily prohlídku centra a trošku oklikou jsme se vrátily do výchozího bodu – autobusového terminálu, kde jsme konečně zašly na informace zjistit, co úžasného přinese odpoledne.

Někdo objímá kamarády, rodinu či přítele. A pak je tu Laura :D

Nejlepší kafe v Uruguayi ;) To okolo je jen sladký bonus.;)

Klasická fotka - Verča, Laura s vlajkou

a (tentokrát bezhlavý) Artigas. Málem bych zapomněla

na tu bezvýznamnou historickou radnici.

Stále mě nepřestává překvapovat uruguayský systém hromadné dopravy, tedy pokud je to systém, protože já tu žádný nenacházím. Colonia nás ale překvapila, protože měla na zastávkách napsané poznámky typu: 711 2x za hodinu, v sobou jednou. To, že už neuvádí, kam vlastně ta 711 jede, je nepodstatný a naprosto zanedbatelný detail.

(Ajaj – už se zase rozepisuju. Abych Vás nenudila tak to zkrátím ;))

Do vesničky San Carlos jsme i přes nepřehlednost „jízdních řádů“ nakonec dorazily. Dominanta tohoto místa se nachází na plaza de toros (náměstí býků). Jak již název napovídá, nachází se tu aréna býčích zápasů, která byla postavena na začátku dvacátého století. Dnes je bohužel areál z bezpečnostních důvodů nepřístupný a býčí zápasy už naštěstí zakázané. Otázkou však zůstává, proč stavěli areál pro 8000 osob v tak malém městě...

Originální výzdoba kruhového objezdu.

Dalším bodem na programu bylo železniční muzeum a směle nazvané paleontologické "muzeum", které bych se odvažovala nazvat výstav(k)ou. Prohlídkou dalšího malého (bílého) kostelíka jsme ukončily poznávání San Carlose a chtěly se vydat zpátky. Byly 3 hodiny odpoledne, sobota a asi 30 °C ve stínu a my se po půl hodině čekání na zastávce rozhodly, že těch šest kilometrů zvládneme pěšky. Jak praví Murphiho zákony – sotva jsme se zvedly a ušly 200 metrů, přikodrcal si to autobus. Přes veškeré nedostatky veřejné dopravy, musím uznat, že řidiči tady jsou boží.

Laura se svým idolem.

Bílá, bílá, bílá, bííííílá, komu by se nelíbíííííla.

Zbytek odpoledne jsme strávily lelkování po městě, v přístavu a v parko-lesíku. Také jsme, v teď už zalidněném městě, narazily na trhy a na velmi milého a upovídaného Venezuelana, který nám prodal bronzové prstýnky. Nesmím ani zapomenout na tu báječnou, lahodnou, a mňamózní (oplatkovou) palačinku.

Poprvé v životě jsem viděla San Francisco/a.

Den utekl až příliš rychle a my se musely vrátit. Chvilku po desáté jsme dorazily do Montevidea, daly jsme si večeři a musely se rozloučit – tentokrát už naposledy.