Taková menší oslavička

Jak už jsem se dříve zmínila, minulou středu měl můj malý host bráška narozeniny. Už tři týdny dopředu mě host mamka prosila, jestli bych něco neupekla, že přijdou i další děti, tak aby měly něco malého na zakousnutí. (Kromě sebe samých, jak se později ukázalo...) Týden před oslavou začala host mamka vypadat nervózně a já nechápala proč - vždyť je to přece dětská oslava, a ne sešlost celého města. (No, celého města ne, ale téhle čtvrti určitě.)

Zakládáme pizzerii?

Určité podezření se ve mně začínalo rodit už s informací, že je objednán skákací hrad a trampolína. Tento pocit ve mně jenom rostl s každým rozhovorem o oslavě narozenin. A kdy mi došlo, že se moje představy o dětské oslavě diametrálně liší od představy mojí host mamky a Uruguayců obecně? V sobotu ráno. Ten den se totiž v naší kuchyni objevila nejen Milie, kamarádka host mamky, ale také asi 15 kg mouky a 5 litrů rajčatového protlaku a 5 kg sýru. Výsledek těchto surovin na sebe nenechal dlouho čekat a 40 pizz bylo na světě. Zatímco Milie si vzala na starost přípravu těsta a pečení něčeho, čemu říkala pre-pizza, my se sestrou a mamkou jsme (o)strouhaly.

I já jsem se ten den pokusila vytvořit své pekařské dílo - čokoládové brownies cupcaky plněné dulce de leche. Pokus jistě dobrý. Výsledky nebyly dobré. Zdá se, že kombinace nekvalitní čokolády (Viva Uruguay!), špatné trouby a absence kuchyňské váhy (Asi si ji věnuji k Vánocům...) způsobily, že se moje dokonalé malé výtvůrky změnily v nerozpoznatelnou zcukernatělou hmotu, která se rychle stávala nepoživatelnou. Zahanbena svým neúspěchem jsem se proto donutila další den vstát velmi brzy(, tedy brzy na to že byla neděle,) a snažila se napravit své hříchy ne tak originálním, zato tentokrát už povedeným pokusem.


Zatímco jsem se schovávala v kuchyni s miskou s jakousi polotekutinou, které jsem vážně moc chtěla říkat krém na cupcaky, na zahradě vypuklo naprosté šílenství. Z ničeho nic se odněkud objevil velký stůl, několik židlí, pár slunečníků, trampolína a takový "menší skákací hrádeček" (jejich slova, moje ne). Jisté ale je, že tento "hrádeček" se svou zanedbatelnou rozlohou zabral velkou část naší nemalé zahrady.

Zahrada - ještě poměrně nezamořená lidskými bytostmi.

Ještě jsme dofukovali poslední desítky balónků, když se hosté začali sjíždět... tedy přijíždět... (Žádné drogy, čestné skautské - nejsem v Kolumbii...) Počet hostů se zastavil někde kolem čtyřicítky, a to ještě host mamka tvrdila, že vloni jich bylo víc. Možná bych však měla  změnit označení "dětská oslava", protože dětí byla skoro až zanedbatelná menšina (tuto nerovnost směle vyrovnávaly svým křikem...) a většina hostů sestávala z přátel host rodičů.

A je to jasné - tahle rodina se měla usadit
v Česku - lásku k pivu na to rozhodně mají.

A co se děje na takové fiestě? To samé co v Česku - povídaní, socializování se a jezení. V tomhle případě byl poslední bod velmi vydatný. Pizzy střídaly choriza a hamburgry, které vystřídaly dorty (4!). Ve chvilce mé nepozornosti se Sol podařilo najít moje nepodařené cupcaky a nabízet je všem okolo. Nebudu zastírat, jakou ránu dostalo moje ego, když zmizely dříve než ty "povedené". Co můžu říct: divný kraj, divný lid.

Alespoň si můžu namlouvat, že vypadaly až moc
dobře na to, aby se snědly.

Závěrem asi tolik: Jsem ráda, že má Luca narozeniny jen jednou do roka. Ne že bych mu nepřála tu zábavu s kamarády nebo dárky, ale tolik pizzy jsem snad v životě nesnědla a doufám, že už nesním - následný břichabol a znechucené pohledy směrem na zbylé pizzy (asi jenom 12 kusů!) bych si ráda odpustila.

Takový (ne)normální den

21. 9. byl rozhodně zajímavý den, a to hned z několika důvodů... Slavili jsme totiž

Pozdrav od paní "Bufetové", snad
abychom na ni nezapomněli, když
si vzala volno.

1. Den studentů,
2. první den jara,
3. narozeniny mého malého host bratra Lucy!

Jako dárek k prvnímu bodu se nám vedení školy rozhodlo dát den bez (m)učení. Ne, nedostali jsme ředitelské volno. Místo sešitů a prupisek jsme si ten den do školy nesli smetáky, hadry a štětce. Osvobozeni od nudných hodin dějepisu, zeměpisu a dalších humanitních hrůz jsme se chopili barev a různých čistících prostředků a jali jsme se velebit naši dosti zanedbanou školu.

Nějakým zázrakem se počasí rozhodlo spolupracovat, a tak nám k práci svítilo sluníčko a hrála hudba, kterou pouštěly umělecké třídy z naší školy - electro písničky střídal rock, pop a tolik milovaná cumbia a my se bavili "tancem." Slovo, které by vystihovalo naše vrtění zadků a zároveň poskakování do rytmu (i mimo něj), ještě nebylo vynalezeno.

Holky to mají pevně v packách, zatímco kluci...

Maluješ, maluje, malujeme! Smile, por favor!

Abychom mu nekřivdili... :D

Pauzírujeme!

V poledne jsme měli padla, a tak jsme se spolužáky zakotvili na trávníku nedaleko školy a popíjeli maté, kecali, užívali si sluníčka a někteří kouřili (nutno říci, že ne jen cigarety). Doma jsme pak popřáli Lucovi, který slavil své třetí narozeniny. (Nutno říct, že se tak rozhodně nechová - 1,5 roku maximálně!) Jako na každé narozeniny všude na světě, i tady nesměla chybět písnička Hodně štěstí,

zdraví (Happy birthday) akorát ve španělštině (zní fakt strašně...), a samozřejmý je i dort s dulce de leche.

Luco, dívej! Pohled s názvem ty-už-zase-fotíš-cvoku.

Den jsme zakončili na pláži a poté u jednoho z kamarádů na takové menší fiestě/sešlosti/oslavě začínajících jarních prázdnin. Prostě báječný den. Jo, a nesmím zapomenout zmínit tu úžasnou pizzu. Vážení a milí Italové, Francouzi a Češi, pro recept na pizzu si jeďte do Uruguaye.

Love is in the air! No jo no, Sol má Patricia, já
mám Café a kafe. (Café, k noze!)

 Že vy jste se zase kochal. Přistižena při činu... Ale uznejte sami,
není to nádhera??

Vpravo Prado

Konečně! Konečně jsme s částí host rodiny vyjeli na výlet. A kam? No přece do Montevidea, hlavního města téhle zemičky. (Haha. :D Jo, já vím, že je o hodně větší než ČR, ale když ona na tom globu vypadá tak malilinkatě!) Abych byla fér byl to už třetí výlet do tohoto města, ale zatím jsem bohužel neměla dost času a příležitostí ho prozkoumat. Můj den ale přijde a pak se těš, Montevideo!

Náš cíl byl jasný - Prado. Ne, nespletla jsem si písmenko a nemířili jsme do módního butiku, ale na výstavu. Čeho? Zemědělství, tedy jedné z nejdůležitějších věcí v Uruguayi. Komu se v hlavě objevil obrázek Flory nebo Florie, bude hodně zklamaný.


Vyrazili jsme časně zrána - po desáté hodině. (Těm, co si ťukají na čelo, ono se to nezdá, ale po 4 hodinách spánku, je to fakt brzo... Navíc jsem v Uruguayi. :D) Během půlhodinové cesty autem jsme naladili rádio a tančili. Možná si to tančili  ale zaslouží uvozovky soudě podle zvláštních pohledů, kterými nás častovali řidiči na křižovatkách.

Vejrá jako bejk a přitom je
to kráva. Že se nestydí! :D

Konečně jsme se zorientovali v google mapách (Nebo se konečně zorientovaly google mapy?) a dorazili jsme k parku/výstavišti/louce uprostřed města, kde se ona přehlídka konala. Během několika málo minut jsme stihli projít kus areálu a já zaregistrovala několik věcí:

• zdá se, že i zemědělské stroje mohou být pro někoho lákadlem,
• všude jsou krávy, býci a co já vím co ještě i se všemi možnými i nemožnými tituly a oceněními,
• můj malý host brácha se dokáže ztratit během chviličky,
• uruguayský multivitaminový džus je vážně humus.

Co mě ale překvapilo nejvíc? Xiaomi. (Jen tak pro zajímavost je to značka mého telefonu, a tak s ní cítím maličké opravdu malinkaté pouto.) Každé druhé dítě si totiž neslo oranžový nafukovací balónek s jejich logem. Luca, jako každé malé dítě, okamžitě zatoužil po jednom z nich. A tak jsme sledovali stopy, chci říct děti s balónky, které nás dovedli k cíli - maskotovi Xiaomi, bílému králíkovi. Úleva nad tím, že Luca konečně přestane brečet, se ve mně prala s jiným pocitem - chutí nakopnout onoho "plyšáčka." - vidívám ho totiž na obrazovce telefonu poměrně často, zvlášť když se nemůžu připojit na internet.

Po krátké zastávce ve stánku se sladkostmi, jsme se vydali prozkoumat koňské stáje, a dokonce jsme viděli i pravého "gauče", tedy spíš "gaučku" (?), a o tom jestli byla pravá bychom taky mohli polemizovat. Nicméně ukázka westernového ježdění uchvátila Lucu natolik, že ani moc nevyváděl, když mu balónek prasknul, takže jsem oné dámě v sedle neskonale vděčná. Sláva jí!

Jak málo stačí ke štěstí... Malá občerstvovací zastávka.

První uruguayské hasičské auto, co
jsem spatřila. Pán asi sdílí mé nadšení
z bytí na této fotografii.

Kapka zoufalství

Jedním z určujících faktorů Vašeho sociálního postavení tady je, zda máte, nebo nemáte přítele. Pokaždé, když se seznámím s někým novým, očekávám tuto otázku. Pokaždé také popravdě odpovídám, že nemám. (Tip pro budoucí cestovatele: Když řeknete, že ano, je to mnohem jednodušší.) V Česku to není nic neobvyklého, přece jenom je mi 17, a ne 35, ale tady? To, že v tomhle věku nemám kluka podle všeho znamená, že patřím do některé z následujících skupin:

• To, že nikoho právě nemám, znamená, že někoho hledám. Protože kdo by nestál o vztah?
• Když už se mi povede vysvětlit, že se do žádného vztahu nehrnu, mnohé bytůstky si mě zařadí to kategorie lehkých dívčin. (Vzhledem k tíze mých hříchů a pozadí je to jen těžko představitelné.)
• Ani výmluvy na lásku v Česku mě nezachránily - nejlíp přece zapomenu tak, že si najdu nějakého pěkného Uruguayce!

A tak jednoho dne přišel přítel mé host sestry s tím, že mi dohodí svého kamaráda. Moje námitky byly zamítnuty a vlastně to vypadalo, jako bych do toho neměla co mluvit. Celá naštvaná jsem si stěžovala host mamce. Myslíte, že mě zachránila a řekla jim, že tohle je vážně blbý nápad? Ne! Moje host mamka prohlásila jenom: "Však by to byl jenom kamarád, ne tracatraca!" Doteď nevím, co to přesně znamená, ale význam je, myslím, jasný. Děkuji Ti, náčelníku, že ses mě zastal!


PS (pro rodiče a rodinu obecně): Prosím, neděste se, jsem velká holka a do ničeho se přece natlačit nenechám!

Počasí neporučíš

Být nemocná je vážně otrava. Ležíte nebo sedíte na posteli, prakticky srůstáte se svým notebookem při sledování filmů, seriálů a (v mém případě převládající) čtení knížek. Písmenka, postavy a vlastně jakýkoli obraz Vám plave před očima, a tak sledujete to nádherné počasí venku a každých pět minut se ptáte Boha/bohů/jednorožců, proč jste nemocný zrovna teď, když je tak hezky.

A pak jsem najednou nemocná nebyla, a co se nestalo? Oranžová se stala. Nedává Vám to smysl? Hned vysvětlím. Uruguay sice není úplně nejnebezpečnější země co se přírodních pohrom týče, ale to nebezpečí tu je. Například vloni tu takové menší tornádo pocuchalo pár měst (čtěte
významně zredukovalo počet obytných stavení). Naštěstí se to prý stává jen jednou za deset let, tak doufejme že Uruguayci nikdy neviděli film Jáchyme, hoď hod do stroje.

Národní meteorologický ústav tak každý den vydává výstrahy v případě stavu nebezpečí. Existují 4 stupně závažnosti - zelená je naprosto bezpečná, žlutá varuje například před silným větrem, následuje oranžová a nejzávažnější je červená. Jinak řečeno - zelená píše se písemka, žlutá - riziko písemky se snižuje, oranžová - písemka by se psala, ale nikdo nejde so školy, červená - škola (pokud stojí) je zavřená.

A tak jsem sice byla zdravá, ale krásné počasí bylo to tam, a já musela zůstat doma další dva dny. Nikdy bych si nemyslela, že to řeknu, ale chyběla mi škola, lidi v ní a hlavně jsem začínala šílet ze svého "vězení". A pak mi sestra oznámila, že ani ve čtvrtek není škola. Učitelé a všichni zaměstnanci školy stávkují! Jak můžou stávkovat, když já se chci jít vzdělávat?!? A tak jsem zase byla doma.

Na rozdíl od předchozích dnů bylo krásně, a tak jsem to odpoledne nevydržela, ukecala povolení jet na pláž, vzala kolo a poprvé se sama vydala objevovat tu hromadu písku kolem vody. Malý baťůžek na zádech skrýval můj deník (hmm... spíš tedy měsíčník, protože obsahuje přesně dva zápisy - včetně jednoho dnešního), který jsem pak na jedné duně obohacovala o své boly. Škoda jen, že neumí mluvit, rada by se hodila.

Pláže tady v El Pinaru jsou nádherné - jemňulilinký písek, ve kterém sem tam objevíte mušličky, přímo láká, abyste se do něj celí zahrabali. Ty kilometry a kilometry písku ještě čekají až je objevím, protože dnes jsem stihla jen malý kousek. I tak to byl celkem úspěch, protože za jednou písečnou dunou jsem objevila hned 3 další výměnné studenty, a tak jsem se k nim přidala. Hmm, kdo by odmítnul popíjení maté a ty báječné alfajores?? Já ne, což už je povážlivě vidět na mém zadku. Vážně, budu muset začít cvičit nebo běhat. Tak mě napadá, pro tento účel jsou ty pláže ideální i na přelomu zimy a jara. No posuďte sami.

Balada o jaru

Pohled z mého malého vězení,
chci říci pokoje. 

Po dlouhém období dešťů a zimy (jo, já vím, že to byly jen dva týdny, ale...) konečně přišlo jaro! (Pro mé české tělo takové lehce podprůměrné léto.) Jako v každém líčení o jaru i zde musím použít věty jako: Sluníčko na nás vykouklo zpoza mračné opony a vesele se na nás směje. Lehounký větřík si hraje s pupeny nedaleké jabloně, atd. Ale dost už. Nebudu Vám přece lhát! 1) Nemám na sobě brýle, takže bych ty pupeny stejně neviděla a 2) jabloň jsem tu ještě nepotkala. (Možná tu někde ale jsou a v tom případě je tu problém 1).)

Když ono je venku tááák krásně! Už třetí den svítilo sluníčko a můj host bratr s kamarády dokonce vytáhl surfovací prkno! Kde ho chce ale použít to netuším, protože jsem byla ujištěna, že dnes prostě žádné vlny nehrozí. Ale co já vím?

Nicméně z příchodu jara nemám vůbec radost. A proč? Venku je něco přes 19 stupňů, což by tak odpovídalo polovině mojí tělesné teploty. Ptáte se, která zákeřná nemoc mě lapila do svých pařátů? Já vlastně sama nevím. Ne, že by tu nebyli doktoři, jsou, ale z pětiminutové přednášky jsem nerozuměla ani slovo. Často slýchávám vtípky o doktorech a jejich písmu. No, tady by mohli dělat vtipy o jejich mluvě. Výsledek je ale stejný - vyfasovala jsem antibiotika a prášky na snížení horečky a s mou chatrnou španělštinou jsem snad pochopila i dávkování...


Zatímco celá Uruguay tak tráví čas venku, popřípadě přímo na pláži, já střídavě sedím a ležím ve své posteli a snažím se skypovat s mou českou rodinou, aniž bych je moc vyděsila svým vzhledem (jasný neúspěch...) a aniž bych přitom usnula. (Alespoň něco jsem zvládla.)

Doufám, že vy se máte lépe a užíváte si zářijového sluníčka. Omlouvám se za svou relativní neaktivitu - věřte mi, já se vážně snažím psát, ale v posledních dnech mi písmenka utíkala před očima. Mršky jedny. Štěstí, že s sebou nevzaly i můj notebook.


Jakékoli blbosti, pitomosti, krávovinky a podobné ptákoviny připisujte prosím mému aktuálnímu zdravotnímu stavu a vlivu tun prášků, které polykám.

Z moci mně svěřené vás prohlašuji
za pár. <3

Sladké nebe - ale proč musí být ve všem?

Prší, je hnusně, vlhko, zima a já se nudím doma pěkně pod peřinkou. V nohách postele mi vrní nebo chrápe (Kdo to má poznat?) Artur, já dopíjím své... (raději nezacházejme do podrobností) ...několikáté kafe a poslouchám svého host bratra Joaquina, jak v kuchyni ječí/zpívá/snaží se, aby se sousedi odstěhovali. (Správnou odpověď zakroužkujte.) Je to asi první kluk, kterého slyším zpívat/ječet/atd. písničku All of me. Nevím, jestli je to náhodný výběr, nebo je zamilovaný, ale pokud je to možnost číslo dva, doufám, že ho ta holka/kluk (Co já vím, co nebo kdo ho zajímá?) rychle odkopne. Je lepší poslouchat I will survive, než tohle.


(Update: Poznatek č. 1: Gay se ve španělštině řekne gay. Poznatek č. 2: Ne, není. Poznatek č. 3: Tato otázka přibyla na mém seznamu co-dělat-aby-mě-nechali-spát-se-psy-a-ne-v-mé-posteli.)


Tenhle článek ale neměl být o Joaquinovi. Nene. Tenhle článek je o něčem podstatně důležitějším a pro Uruguayce naprosto nepostradatelném - dulce de leche.

Každý stát má něco "spešl". U nás je to Kofola, v Uruguayi dulce de leche. O jeho existenci jsem se dozvěděla už před odjezdem, a to na předodjezdovém semináři. Skoro jsem tehdy brečela, když mi řekli, že v UY skoro není Nutella. "Ale nezoufej, máme něco lepšího - dulseleče!" Samozřejmě, že jsem jim nevěřila. Co může být lepší než má milovaná Nutelka?? Navíc pro mé nešpanělskyhovořící já to bylo naprosto nerozkódovatelné sdělení. (Cože svleče?)

A tak jsem tady - bez Nutelly! Ale nezoufám, mám něco lepšího - dulce de leche! Jde vlastně o kondenzované mléko s cukrem, takže takové karamelové salko. Tedy, kdyby salko nebylo moc sladké, mělo lepší konzistenci, a vlastně kdyby salko nebylo salko, ale tahle úžasná lahůdka. Další super věc na dulce de leche je to, že asi jako jediná potravina tady, je levnější než v Česku. Ano, já vím, že v Česku není, ale i tak je na uruguayské poměry hodně levná.

Mám takové podezření, že právě nízká cena, je důvod, proč tuhle mňamku strkají úplně (ale úplně) všude. Pár příkladů za všechny:

1. náplň do narozeninového dortu jako náhrada za krém.
2. snídaně s tousty, bagetami...
3. dort ze slaných sušenek poslepovaný jenom DDL (Tohle bylo obzvlášť divné...)
4. drobné pečivo, kde je DDL místo marmelády. (Štěstí, že je to pekařství tak daleko, jinak bych byla po návratu dvojnásobná.)
5. zmrzlina a poleva
6. alfajores

Ráda bych se pozastavila u posledního bodu, jimž není nic jiného než alfajores. Když řeknu, že jsou to dva přerostlé měkké piškoty slepené DDL, tak to nezní tak lahodně, ale je. Věřte mi. Už jsem potkala asi 5 druhů, každý zajímavý něčím jiným. Můžete je tu najít částečně obalené v kokosu, v čokoládě, nebo s marmeládou a (moje oblíbená varianta) s čokoládou a buráky po stranách.

A tak už se pomalu rýsuje obsah mého druhého zavazadla do ČR - maté, DDL a alfajores. (Možná přihodím ještě svého host taťku. Jeho lahodné večeře by totiž měly být postaveny mimo zákon!)

Prskavka z víkendu

Přiznávám se - poslední dva týdny jsem byla jako rozbitý gramofon: "Pojďme na pláž! Pojďme na pláž!" Dny plynuly, počasí se měnilo z krásného na náladové a z náladového na deštivé a já stále dostávala ty stejné odpovědi:

• Je zima. No a co? Ta pláž snad v zimě přestává existovat?
• V zimě je to na pláži nebezpečné, takže tam sama nechoď. Tak pojď se mnou. Je zima.
• Zdejší pláž je škaredá. To mi nějak extra nevadí, já bych se tam chtěla přece jenom podívat. A navíc, každá pláž je lepší než žádná pláž.
• Moře je tu špinavé, vlastně to není moře, spíš řeka. No jo, ale já bych se chtěla podívat na pláž, a ne se koupat v moři. Je deset stupňů!

A tak, po dloooouuuuhém naléhání moje host sestra souhlasila. Přes nadšení mi ani moc nevadilo, že je 12 °C a je něco před 7 hodinou večerní. Co mi nedošlo:

1. 12 °C není vždy jako 12 °C. Tady to znamená pěknou kosu.
2. Fouká. Studeně.
3. Stmívá se brzo - přece jenom je zima.
4. Když si koupím cookies, sežeru je. Žádné dám-si-jenom-jednu v mém případě neexistuje.

Takže když jsme po 15 minutách došly k pláži, třepaly jsme se zimou, stmívalo se a zbývaly mi 3 sušenky. Sol bohužel nesdílela mé nadšení nad tou krásou a krčila se pod palmou ve snaze zahřát se, zatímco já jsem lítala po pláži a fotila. (Díky bohům za filtry.)

S pískem v botách, s rýmou a bez sušenek jsme se vracely nočním městem. Bylo nám zima, a tak Sol přišla s brilantním nápadem na aklimatizování - dáme se zmrzlinu! (Komu by vadilo, že je tak 5 °C? Mně ne, zmrzlina je zmrzlina.) A tak jsme se stavily pro Solinýho (skoro, nebo možná už úplně) přítele a šlo se. O půl deváté jsme tak seděli v zmrzlinárně/zmrzlinářství a koukali na fotbal.

Zbytek víkendu jsme strávili u Solinýho taťky, a já poprvé ochutnala tortas fritas. Škoda, že dulce de leche zrovna došlo, chutnaly by spolu skvěle.

A proč má tenhle článek název prskavka? No, prvotní záměr byl jasný - napsat mikročlánek o mém suprvíkendu (, kdybych nebyla tak ukecaná, jistě by se mi to povedlo). Následně jsem si to odůvodnila svým zdravotním stavem. Alespoň už vím, jak se řeknou kapesníčky španělsky.

Doufám, že i Vy jste měli krásný víkend.

Země "hrdiny", "šutrů" a "velehor"

Už to bude skoro týden, co jsme s naším ročníkem nasedli do autobusu a vydali se na třídenní výlet po severu Uruguaye. Proč o tom ale píšu až teď? Zdá se, že moje múza zůstala na nekonečných pastvinách, které jsme míjeli. Je pro mě stále těžší a těžší nacházet ta vhodná slova, a tak tenhle článek napíšu trošku jinak - v bodech.

• Neděle 23:00 - vyjíždíme směr sever, chce se mi spát.
• Pondělí 2:00 - spolužáci kecají, chce se mi spát.
• Pondělí 4:00 - spolužáci spí, spím.
• Pondělí 7:00 - prší, nespím, zírám z okna - všude samá kráva, samej vůl... A občas rozpoznám i ovci.
• Pondělí 8:00 - exkurze v cukrovaru, smrdí to tu, nerozumím a chce se mi spát.
• Pondělí 11:00 - procházíme se po plantážích s cukrovou třtinou, žvýkáme ji (mňam), nechce se mi spát.
• Pondělí 12:00 - zakotvili jsme ve vesnické školce/škole, rozhovory s malými dětmi (sranda, když si o Vás myslí, že jste retardovaní, protože jim nedokážete odpovědět), mám trošku depku a chce se mi spát. 
• Pondělí 18:00 - hrajeme v místním domě kultury, karty, společenské hry, na kytaru a na nervy učitelkám, chce se nám spát.
• Úterý 1:00 - kluci spí v domě kultury, holkám se na stadionu chce spát. Mrzneme.



Ví někdo z vás, kam vlastně jdeme?



Jak vidíte bylo to náročné. Pro zkrácení se pokusím vynechat zmínky o spánku, kterého jsme měli trošku nedostatek.

Ale co tady dělá EU?

Další den jsme se vydali do města Artigas, pojmenovaného po největším hrdinovi Uruguaye. Dle mého názoru by si zasloužil u toho pojmenování uvozovky, ale co nadělám, pro Uruguayce je to prostě hrdina, který může za záchranu jejich země před Španěly a její samostatnost (, nehledě na to, že si přál aby byla Uruguay součástí Argentiny). Navštívili jsme zde dílny, kde se vyrábí kožené výrobky (včetně kabelek <3), brousí polodrahokamy a vyrábí z nich šperky. Dalším bodem byla prohlídka místa, kde se těží ametysty a jejich velkosklad - O MŮJ BOŽE!!!! - odkud se vyváží do celého světa. Kdo by si to při pohledu na to malé městečko pomyslel?? Prohlídku jsme zakončili jak jinak než v obchodě se suvenýry a šperky z tohoto polodrahokamu. Krása. 

Zlomečíček z toho, co jsme měli možnost vidět.

Poslední den našeho výletu mám trošku v mlze, na rozdíl od počasí - konečně totiž vykouklo sluníčko a přestalo pršet. Hned ráno jsme vyzvedli profesora zeměpisu, geologie či nějaké podobné pavědy, který předvedl tu nejnudnější přednášku o okolí a místním složení hornin v mém životě    (a neříkám to jen proto, že jsem rozuměla tak pětině toho, co říkal!) Po asi hodině z onoho úžasně obohacujícího zážitku jsme zastavili (takřka uprostřed ničeho) a vydali se na nedaleký kopeček (hurááááá!). Asi 100 výškových metrů udělalo s mými spolužáky asi tolik jako výšlap na Lysou horu. Totálně "vyčerpaní" jsme si dali vrcholové foto a šlo se zpátky.

Jedna ze dvou uruguayských
železnic (beze srandy).

Nechoďte do lanového centra, přijeďte
do UY - stejný zážitek tu dostanete zdarma.

Nějak tu zapomněli ten most
(nebo dva) postavit. Soutěž
dostaň se přes řeku a neumrzni.

Vrchol dne pak nastal, když jsme si ve městě Tacuarembo dali zmrzlinu. Tolik příchutí jsem ve svém krátkém životě neviděla - banán, banán s čokoládou, banán s dulce de leche (, které samozřejmě nesmí chybět,) dulce de leche samostatně, s čokoládou, s brownie, s kávou, atd. Mňam. Našli byste tu každou příchuť, kterou najdete v Česku a ještě mnoho dalších. To rozhodování ale... :( Na závěr cukrovou vatu a den byl dokonalý.

Dilema,  dilema.

Cestou zpět na jih jsme zpívali, tedy většinou mí spolužáci. Z těch pár španělských písniček, které znám, je většina z nich pro mou českou pusu jako jazykolam. No vážně zkoušeli jste někdy zpívat Waka Waka od Shakiry ve španělštině? 

Troška nostalgie a katastrof

Stalo se už skoro tradicí, že na začátku svého článku popíšu očekávanou situaci, která byla mým pobytem zde následně vyvrácena. Musím vás zklamat - v tomto článku tomu bude jinak.

V České republice mám 4 více či méně vlastní sourozence. Nebydlíme na jednom místě, a tak jsou jejich účinky na mě poněkud zředěné. Rok v UY měl být tak trochu odpočinek od těch menších příšerek a větších nestvůr. A jak to dopadlo? Počet sourozencův UY se sice zredukoval na 3, žijící však pod jednou střechou. Tomu nejmenšímu budou tři roky, a tak naše konverzace vypadají následovně:

Když je daleko a není tvůj, je
je sladký. Když ho máš u sebe,
máš chuť vraždit. Co je to?
Mladší bratr. (Pro všechny moje

příšeráky - miluju vás <3 )

Luca: ********************. Můžu, prosím?
Já: Nerozumím.
Luca: Ale ***************.
Já: Luca, já ti nerozumím. Mluv pomaleji.
Luca: *****. Bien. (odchází)

Děsí vás to? Mě taky. Luca je ze mě zoufalý, já z něho (a ze sebe) taky, a tak marně vysedávám po večerech se španělskou učebnicí v naději, že už mu budu další den alespoň trochu rozumět. Dnes to ale nebude, a ani zítra, protože je Luca nemocný, a tak je jeho výslovnost ještě horší než normálně... ... když tedy nebrečí.

A tak sedím na posteli vedle něho a on si hraje s teploměrem - rtuťovým. V paměti marně pátrám po době, kdy jsem naposledy viděla takový v Česku, než je EU zakázala. A jak tak zírám do prázdna a vyvolávám vzpomínky, připomene se mi jiný fakt, a sice proč tomu tak je. Bum, prásk a je po něm. Ehm, po tom teploměru. Rtuťové kuličky se rozletí po celém pokoji a Luca jen tak v klidu prohlásí: "Se rompio," (Se to rozbilo.) a zkoumá, co se stane, když do nich foukne.

Další z věcí, z kterých by se tu mohla EU zbláznit je zdejší doprava. Hned první noc, kdy jsme jeli po dálnici z letiště, jsme potkali motorku. V protisměru. Od jedné z dobrovolnic YFU jsme dostali v reakci jen odpověď: "Je sobota a je opilý. To je normální." Nám z Česka se však na tváři objevil vytřeštěný pohled. Asi takový, jako když jsem jela poprvé veřejnou dopravou.

První, co mě zarazilo, byla absence jízdního řádu. Po chvilce čekání jsem se ptala, kdy má ten autobus přijet. A odpověď? Před 10 minutami. Nakonec se přece jenom zpoza zatáčky vynořil postarší autobus. Ještě ani nezabrzdil a už otvíral dveře, jízdenky jsme si kupovaly za plné rychlosti. Stejným způsobem jsme i vystupovaly, takže už vím, jak se cítil Šimon ze Slunce, seno...

Co dodat závěrem? Zdejší lidé sice nepoužívají bezpečnostní pásy v autech a vůbec jim nevadí, když v pětimístném autě 2 přebývají, a řídí občas jako šílenci, no dobře, vždy řídí jako šílenci, ale kdo by se jim na těch úžasných asfaltkách divil, že to kapánek rozjedou. Trošku škoda, že ty asfaltky nejsou všude, a tak když po té prašné silnici jdu do školy, mám se svou spánkem zamlženou myslí co dělat, abych se nezabila.

Příklad zvláštního typu ementálové silnice, jejíž
výskyt se omezuje na silnice Uruguaye.