pátek 31. března 2017

Nové začátky

Jak jste si jistě všimli, jsem trošičku pozadu. (Ale jenom trošilinku…) Takže jsem se rozhodla prozatím přeskočit „Argentinu“ a pokračovat s následujícími událostmi.

Další věcí, které jste možná všimli v předchozích článcích - měla jsem nějaké problémky s host rodinou a dva týdny jsem bydlela s jinou. Long story short – zalíbilo se mi tam natolik, že jsem se rozhodla požádat o změnu rodiny. A tak se stalo, že jsem tam, kde jsem, a jsem ráda, a nejsem tam, kde nejsem, kde nejsem ráda. (Dává to smysl?)

Mohlo by se zdát, že toto rozhodnutí je úplně mimo mísu. Vždyť kdo by vyměnil město blízko Montevidea se školou za rohem za malou vesničku poblíž menšího městečka, navíc když doma nemáme skříně (zatím… ony tu jsou, ale samy se nesloží) ani internet (jo, přežívám na mobilních datech… neptejte se…) a do školy musím dojíždět? Odpověď: v mé situaci každý. Proč? Moje nová host rodina. Přestože je tvořena jenom host maminkou a host sestrou, a já jsem tak poprvé v životě ten jediný mladší (a otravný) sourozenec, cítím se tu jako doma. Konečně mám s kým pít maté a kafe, povídat si o všem možném. Konečně… (Update: Konečně máme pračku! Nepoetické – já vím.)
Sláva studentským slevám na autobusy!
Společně se stěhováním přišla samozřejmě i změna školy. (To, že je pláž od školy vzdálená jen jeden blok, je příjemný bonus.) Díky svému věku jsem byla zařazena do šestého, posledního ročníku a mohla si tak vybrat zaměření. K véééélkému překvapení jsem si vybrala matematicko-fyzikální obor, kterému se tu přezdívá inženýrství. O něco větší překvapení pak přišlo, když jsem první školní den přišla do školy, kde převládal chaos nad chaosem, a zjistila, že v mé třídě je jenom 7 spolužáků, které bych po prvním dnu rozhodně neoznačila za „mluvky“.
Moje nová piditřída.

...která v sobě skrývá nevídanou rivalitu.
Ehm, ehm, no, možná až na jednu výjimku – Ismael, známý jako záchrana a prokletí mé existence :D Proč? Nenechá mě nudit se v hodinách, na druhou stranu – nenechá mě nudit se v hodin (chci říci soustředit se na výklad). (Chápeme se, ne?) Děkuji Bohu/bohům, že si ten první den sedl do vedlejší lavice.
Girls power!

Co dodat závěrem? Odpočet posledních tří měsíců byl zahájen, a tak se snažím užívat si každé chvilky. Je to zvláštní pocit, protože se mi stýská po Česku a po všech lidech tam „doma“, na druhou stranu si neumím představit, že si jednoho dne sbalím svých pět švestek (spíše tedy 31 kg) a jen tak si odejdu. Už teď vím, že mi to tu bude chybět. Je to zmatek…. Jdu se pověsit… Člověku se totiž v houpací síti přemýšlí nejlépe ;)

čtvrtek 9. března 2017

Jídlo, základ života

Mé články jsou čím dál tím delší a mně tvá déle a déle vyprodukovat něco alespoň trošku publikovatelného (možná to souvisí s tím, že mi čeština dává stále více a více zabrat… jak jste si jistě všimli…), a tak tu mám jednu prskavku, něco na odlehčení nálady, aby to vypadalo, že něco dělám.

Každá z nás (A možná i každý, co já vím? Nikdy jsem muž nebyl(a).) to zná – uprostřed noci se probudíte a máte chuť něco „sezobnout“ nebo se marně snažíte usnout a honí Vás mlsná. V takovém případě je čas na půlnoční svačinku! Po špičkách, potmě se tiše plížíte ztichlým domem až do kuchyně. Snažíte se být co nejtišší, abyste nikoho nevzbudili. Konečně jste u cíle, pomalu otevřete lednici či skříňku a začnete hodovat – kousek čokolády, půl rohlíku, lžička nutelly nebo dva plátky šunky, zkrátka, co dům dá. O něco usměvavější a plnější se potom plížíte nazpět do postele.
Jak jste možná poznali z mého popisu, miluji půlnoční svačinky. (Hlavně proto, že je to můj způsob prokrastinace od učení, ale to nechme stranou.) Je to jedna z věcí, co mi hodně chybí. V Uruguayi totiž ve většině rodin tohle dělat nemůžete. Proč? V jedenáct nebo dvanáct hodin se večeří. Půlnoční svačinku byste si tu mohli dát tak ve tři ráno, ale proč to potom nazývat půlnoční svačinou? To už je skoro před-snídaně. (Nebo předsnídávka?)
Soutěž o nejlepší ranní rozcuch...
Ostatně celý denní režim je tu trochu posunutý. Dejme tomu, že vstáváte v osm, v devět hodin. Nasnídáte se. Dalším jídlem je až oběd, který se servíruje kolem třetí hodiny. Potom samozřejmě nesmí chybět (možná ne až tak) krátká siesta. Následuje merienda (odpolední svačina okolo šesté, sedmé), kdy si uděláte sendvič nebo koupíte nějaký zákusek a zapijete to kávou, maté nebo jogurtem. (Nepřepsala jsem se. Skutečně tu jogurt pijí a ony jogurty, co konzumujeme v ČR, jsou tu spíše výjimkou.) Večeříme tedy mezi jedenáctou a dvanáctou a poté jdeme rovnou do postýlky (s malou odbočkou do koupelny, samozřejmě…)
Naděje na půlnoční svačení tedy mizí v nenávratnu, stejně jako moje plány na hubnutí. Musím si přece užívat místní kuchyně, dokud můžu! Nezbývá mi než počkat několik měsíců a vychutnat si půlnoční svačinku doma v Česku.
PS neboli krátký dodatek o váze výměnných studentů: Téměř všichni výměnní studenti během jejich roku v zahraničí přiberou. Není to (většinou) proto, že bychom jedli moc, nebo nezdravě, jen naše tělo není zvyklé na jiný způsob stravování a nové potraviny. Také nám chybí některé (sportovní) aktivity, na které jsme byli zvyklí z domova, či zažíváme jinou hladinu stresu.  Znáte-li tedy výměnného studenta a povšimnete si změny v jeho váze, která není zrovna lichotivá/povzbudivá, prosím, nekomentujte to. I v jiných zemích mají většinou zrcadla.
Sladký život i Vám ;)

čtvrtek 2. března 2017

Playa verde - Zelená Pláž

Předchozí článek jsem zasvětila MYO – půlročnímu semináři, který pro mě nebyl zrovna lehký. Řešila jsem zrovna nějaké problémy s host rodinou (Kdo z nás to nezažil, že?), byla jsem trošku zoufalá, protože se mi zdálo, že mrhám svým životem (běžná věc mezi výměnnými studenty), stýskalo se mi po mých brášcích (pořád se mi stýská…) a plánovala jsem návštěvu kamarádky, která je zrovna v Argentině, přestože jsem neměla všechna povolení od YFU, a pak tu byl ten malý problém s povolením k pobytu (a tudíž i opuštěním země…) Hodně věcí na to být „trošku“ vystresovaná, ne? Dát si padla na dva týdny, bylo přesně to, co jsem potřebovala.


A tak se stalo, že jsem v neděli večer nastoupila do autobusu mířícím do Piriápolis, aniž bych věděla, kde přesně mám vystoupit. (A pak že nemám ráda dobrodružství a nebezpečí!) Ve zkratce: měla jsem štěstí. Hned po příjezdu, jsem se mírně zděsila, když jsem byla (skoro usínající) představena asi osmi dospělým a stejnému počtu dětí. Lidé byli všude a tak trochu to vypadalo, že tam bydlí všichni spolu. Mírně zaskočené já si zapamatovalo 3 jména, a pak mi vypnul mozek a já si na další hodiny nevzpomínám. Jak se ukázalo později – nebydlí tu všichni. Jen byla zrovna celá rodina na návštěvě u babičky, stejně jako moje dočasná host mamka a host ségra, které se den předtím právě přestěhovaly do nového domečku.

Říkáte se, že je to super? Já si to taky říkala, navíc mám díky tomu spoustu zážitku „z nepohody“. Jaké? Kreativní – místo lžičkami jsme si kávu míchaly kartáčky na zuby, místo židlí jsme používali polštáře a bedny nebo nádobu od barvy a jako noční stolky nám posloužily krabice s ubrusem (které vlastně používáme doteď). Život to byl zábavný a plný překvapení – poprvé v životě jsem viděla (a zabila) švába. (Vlastně několik. Pokud si naše skóre pamatuji dobře, bylo to 8:1 pro mě. A ta jednička? Žádné strachy, přežila jsem.) I když tenhle zážitek bych si mohl Tvůrce klidně odpustit…
Ehm, ehm... V nouzi poznáš přítele... Nebo kartáček??

Ukázalo se, že rodina vlastní malou místní pekárnu. Každému, kdo mě zná je jasné, že jsem se ocitla v ráji – v mém osobním voňavoučkém ráji. Rozhodla jsem se nezahálet a přiložit ruku k dílu. Během několika dní jsem se naučila dělat empanady s dulce de leche, bizcochos, tortas fritas nebo alfajores. A můžu Vám slíbit, že až se vrátím, máte se na co těšit. I já jsem se podělila o svůj recept a upekla banánovo-čokoládové muffiny :D
Můj Empanada-tým!

Hmmm... Tortas fritas - jen se zakousnout ;)

Během těchto dvou týdnů jsme se také několikrát vypravily do Piriápolis nedalekého města, které je častým cílem pro dovolenou. Při procházce po noční pláži jsme tu jednou narazily na podivné procesí, které zrovna „obětovalo“ mladou dívku (tedy její malou sošku) bohyni, aby ochraňovala námořníky a rybáře. Tato tradice, jak nám bylo vysvětleno, je poměrně nová a přišla z Brasílie, společně s mnoha přistěhovalci, kteří se v Piriápolis usídlili. (Třeba se naučím i trochu portugalsky! Zvolalo nadšeně mé já. A pak jsem si vzpomněla, že mám co dělat i se španělštinou…)

Piriapolská pláž...
Následné dny uběhly jako šmouha. Ani jsem se nenadála a mířila jsem autobusem zpět do Pinaru, tentokrát ale jen na dva dny. Chystala jsem se totiž za mou boludou do Argentiny. Ale to až příště. Mějte se krásně.