úterý 31. ledna 2017

Jak jsme Colonisovaly

Se zpožděním (jak jinak) podávám zprávu o jednom z nejlepších a nejšílenějších dnů tady. Vděčím za něj Lauře, která už bohužel není mezi námi (Chybíš mi, kámo :D) a navrátila se zpět do domoviny.

Den předtím

14:23 Konečně jsem se zeptala host maminky, jestli můžu jet. Prý klidně.
21:13 Laura mi odepisuje ve chvíli, kdy si myslím, že nikam už nejedeme a že ji unesli mimozemšťani.
21:30 Laura posílá alarmující zprávu, že se možná nikam nejedeme, protože nemá hotovost. Sedím v pyžamu na posteli a ptám se Boha/bohů, za co mě trestá.
22:30 Laura posílá zelený signál a já si nastavuju budík.

Den D

2:25 Zvoní mi budík a já mám chuť někoho zabít.
2:57 S maté v ruce a termoskou v baťohu sedím v autobuse do Montevidea upadající do mírného komatu.
4:00 Říct, že jsem na ospalém autobusovém terminálu našla Lauru bez problémům, by byla lež. Mezi masou spících Uruguayců byla dokonale zakamuflovaná, takže si mě nakonec musela najít sama.
4:15 Dvě zombie sedí na lavičce a jedna druhé se ptá: "Vážně tam chceme? Mohly bychom se vyspat u nás a zítra se půjdeme projít do Montevidea." Druhá mlčí - spí.
5:00 Přece jenom se naloďujeme - stačím nám 2 minuty a jsme zase "vytuhlé".
7:15 Probírá nás řidičův pomocník/asistent/průvodčí (?), když vyvolává jména zastávek v Colonii a okolí, a  nám dochází, že vlastně nevíme, která Colonie je ta "naše" Colonie.
7:17 Spíme, protože se nemá cenu trápit věcmi, které neovlivníme.
7:52 Autobus konečně zastavuje na konečné, někde na konci světa. (To je náš konec!)  A nám dochází, že vlastně nevíme, co je v té Colonii tak úžasné, ani proč jsme sem chtěly jet. I přesto jsme šťastné, že tu jsme.
8:15 Zjišťujeme, že obyvatelé Colonie (colonijci?) rozhodně nejsou ranní ptáčátka. Je sobota 8 hodin ráno a nikde není ani noha. Což by bylo celkem vítané, nebýt toho, že to platí i pro turistické informace.
8:30 Osud je nám milostivý a mi skoro úplnou náhodou (ani jedna se nevyznáme v té mapě) narazíme na historické centrum Colonie. Jen tak mimochodem - památku UNESCO, jednu ze dvou v Uruguayi.

Colonia del Sacramento byla postavena už v roce 1680 na velmi strategickém místě, které si nakonec získali Španělé. Jedinečnost tohoto města tkví především v zachovalosti původních, nejen kamenných budov.

Náhodou se nám povedlo najít hned jednu z největších atrakcí – vstupní brána do historického centra. A hned za ní se nacházela naše záchrana - plán města s vyznačenými zajímavostmi. Vylidněným městem jsme prokličkovaly poměrně rychle a záhy jsme stanuly před posledním blízkým bodem - hezkým kostelíkem.
Whiskyyyy! (V překladu: sýýýýr)

Colonijský maják 

Čas od času jsme najdete tyhle malované kachličky
jen tak na stěně domu. A čas od času si je čtete
a po 3 minutách Vám dojde, že jsou ve francouzštině.

Přístav - Vy to samozřejmě nevidíte, ale kdybych se bývala
s foťákem otočila o 180 ° měla bych na blogu první fotku
Argentiny! Protože tam za řekou je Argentina...
S kávou jako hnací silou jsme dokončily prohlídku centra a trošku oklikou jsme se vrátily do výchozího bodu – autobusového terminálu, kde jsme konečně zašly na informace zjistit, co úžasného přinese odpoledne.
Někdo objímá kamarády, rodinu či přítele. A pak je tu Laura :D

Nejlepší kafe v Uruguayi ;) To okolo je jen sladký bonus.;)

Klasická fotka - Verča, Laura s vlajkou
a (tentokrát bezhlavý) Artigas. Málem bych zapomněla
na tu bezvýznamnou historickou radnici.
Stále mě nepřestává překvapovat uruguayský systém hromadné dopravy, tedy pokud je to systém, protože já tu žádný nenacházím. Colonia nás ale překvapila, protože měla na zastávkách napsané poznámky typu: 711 2x za hodinu, v sobou jednou. To, že už neuvádí, kam vlastně ta 711 jede, je nepodstatný a naprosto zanedbatelný detail.

(Ajaj – už se zase rozepisuju. Abych Vás nenudila tak to zkrátím ;))
Do vesničky San Carlos jsme i přes nepřehlednost „jízdních řádů“ nakonec dorazily. Dominanta tohoto místa se nachází na plaza de toros (náměstí býků). Jak již název napovídá, nachází se tu aréna býčích zápasů, která byla postavena na začátku dvacátého století. Dnes je bohužel areál z bezpečnostních důvodů nepřístupný a býčí zápasy už naštěstí zakázané. Otázkou však zůstává, proč stavěli areál pro 8000 osob v tak malém městě...
Originální výzdoba kruhového objezdu.
Dalším bodem na programu bylo železniční muzeum a směle nazvané paleontologické "muzeum", které bych se odvažovala nazvat výstav(k)ou. Prohlídkou dalšího malého (bílého) kostelíka jsme ukončily poznávání San Carlose a chtěly se vydat zpátky. Byly 3 hodiny odpoledne, sobota a asi 30 °C ve stínu a my se po půl hodině čekání na zastávce rozhodly, že těch šest kilometrů zvládneme pěšky. Jak praví Murphiho zákony – sotva jsme se zvedly a ušly 200 metrů, přikodrcal si to autobus. Přes veškeré nedostatky veřejné dopravy, musím uznat, že řidiči tady jsou boží.
Laura se svým idolem.

Bílá, bílá, bílá, bííííílá, komu by se nelíbíííííla.
Zbytek odpoledne jsme strávily lelkování po městě, v přístavu a v parko-lesíku. Také jsme, v teď už zalidněném městě, narazily na trhy a na velmi milého a upovídaného Venezuelana, který nám prodal bronzové prstýnky. Nesmím ani zapomenout na tu báječnou, lahodnou, a mňamózní (oplatkovou) palačinku.
Poprvé v životě jsem viděla San Francisco/a.
Den utekl až příliš rychle a my se musely vrátit. Chvilku po desáté jsme dorazily do Montevidea, daly jsme si večeři a musely se rozloučit – tentokrát už naposledy.

úterý 17. ledna 2017

A mezitím...

... se stalo spoustu věcí, které si nezaslouží vlastní články. (Já vím, jsem krutá.) Ale jsou to drobnosti, které sem dávám, abyste viděli, že zatímco nepíšu články, rozhodně se neflákám. (Možná.)

Tak mi si tu žijem...

Vezmu to pěkně od začátku. Nebo bych měla říct od konce? První bod na mém seznamu je totiž Silvestr, který jsem letos slavila hned dvakrát - totiž v 8 hodin s Vámi doma a podruhé s rozradostněnými Uruguayci. Skoro celá rodina se sešla u příbuzných v (jedné z) nejbohatší(ch) čtvrtí Montevidea Carrascu. Čas plynul, alkoholu ubývalo, jídlo ze stolu mizelo a záhadně se zase objevovalo a my jsme trávili čas rozhovory o všem a ničem (třeba o historii nebo o aktuálních zvycích v Československu (!!!!)) a hraním kulečníku (ehm, pokusy hrát kulečník).

Novoroční přípitek za zvuků ohňostrojů (A že jich bylo!) je samozřejmostí i tady, jen mě trošku překvapilo následné objímání všech v dosahu, kdy někteří dokonce i samou radostí skočili do bazénu. Tento Silvestr pro mě znamenal i několik "poprvé" - poprvé mi v tento den bylo v tílku horko, poprvé (alespoň co si pamatuji) jsem měla jako silvestrovský zákusek zmrzlinu, poprvé jsem se zvládla začlenit do španělské konverzace naprosto samozřejmě a poprvé jsem slyšela, že Česká republika byla státem Jugoslávie. (Co se člověk v zahraničí o své zemi nedoví?)

Prý vás mám pozdravovat ;)
Na Nový rok se v Česku (nebo alespoň v naší rodině) jí čočková polévka, která má prý zapříčinit bohatství. Tady se samozřejmě tento zvyk nedodržuje, i když tu čočku mají také. Nene, místo čočkové polívky se tu jí 12 rozinek, prý pro štěstí.

Poskočíme o týden později, kdy jsem se už podruhé vydala za Laurou do Punta del Este, které je právě teď jednou z nejvyhledávanějších destinací pro dovolenou. Jasný plán, totiž návštěva jazzového festivalu, se rozplynul kvůli nesnadné dopravě na místo konání, a tak jsme místo toho zamířili do čtvrti La Barra a na pláž.

Jedna se zajímavostí v La Barra je dvakrát zahnutý most.
Jen pro lidi se silnějším žaludkem ;)
Večer jsme se s Laurou rozhodly užít si ještě více z této turisty velmi oblíbené čtvrti. Podle mého názoru a zkušenosti všechny cesty nevedou do Říma, ale k jídlu - jak už to tak (v našem případě vždy) bývá, neodolaly jsme teploučkým empanadám, na kterých jsme si báječně pochutnaly, než jsme se chvilku po půlnoci znovu vydaly na pláž a pak "domů". Následující den jsme zašly na  typický uruguayský trh a já konečně navštívila přístav Puta del Este a viděla lachtánky <3

Ano, i v Uruguayi mají Betlém s vločkami.
Ve středu jsem pak konečně (v poslední možný termín - jak je mým špatným zvykem) zašla s kamarádem na celnici vyzvednout balíček, který už tam bezmála měsíc "odpočíval v pokoji". Ty nervy ale za tu čokoládu a vexty (a samozřejmě i další "důležitější" věci) stály. Ještě jednou děkuji, mami <3

Den na to jsem si konečně odškrtla ze seznamu jeden ze svých velkých uruguayských turistických cílů - věž Antel legislativní palác. Buduva, která (ani nevím proč) mi připomínala radnici z filmu Hunger games, v sobě skrývala nečekané překvapení v podobě nádherného interiéru. Krásné prostory zdobí především mramor uruguayského původu a díla Italů žijících v Uruguayi, což nám bylo velmi milou průvodkyní opakováno snad milionkrát, stejně jako jsme byli upozorňováni na miliardu obrazů, soch, mozaiek s národním hrdinou Artigasem (ten chlapík je všude). Budova slouží pro zasedání jak "poslanecké sněmovny"(které se tu pro zmatení nepřítele říká úplně jinak), tak senátu - celkem jim to pracoviště závidím.

A zas ten Artigas...

Legislativní palác neboli "Dům korupce", jak mu Uruguayci
přezdívají.

Fotka se stráží nesmí chybět.

Trošku nestíhám psát články, a přitom mám tolik nápadů! Doufám, že i Vy se máte tak skvěle jako já.

úterý 10. ledna 2017

Všichni do La Pedrery! 1/2

Už měsíc dopředu jsme netrpělivě odpočítávali dny do toho nejlepšího výletu s YFU Uruguay - výlet do La Pedrery. Konečně přišlo úterý 6. 12. a my, všichni výměnní studenti s jednou výjimkou - Laurou, jsme se sešli (pokusili sejít) v Montevideu. Po krátkých zmatcích, několika zoufalých telefonátech, desítkách zpráv znějící: "Kde jste?" a zanedbatelném počtu katastrofických úmrtí jsme konečně seděli v autobuse a jelo se.

Všem spáčům, čtenářům, řečníkům a dokonce i pár tanečníkům (Cože? Vy jste nikdy netančili v uličce autobusu za zvuku reggeatonu?!? Chyba!!) ty čtyři hodiny utekly velmi rychle a konečně jsme dorazili do hostelu. Neztráceli jsme ani chviličku a po úvodní instruktáži typu - užijte si to, ale nesmíte dělat tohle, tohle a tohle - zakončenou - hlavně pošlete smsku svým rodinám, ať mi zase všichni nevolají - jsme se vydali na pláž. <3

Vegetíme... Nebo vegetujeme?

Dejte dohromady bandu lidí, kteří se dlouho neviděli, spoustu příběhů, které jsme mezitím zažili, a volnější pravidla a musí Vám být jasné, že jsme strávili noc mluvením, sdílením zážitků, ale i problémů - vždyť kdo by Vám rozuměl lépe než další výměnní studenti, kteří zažívají totéž. Jak to obvykle bývá v těchto případech, s tímhle vším ke štěstí sházela jen jedna podstatná věc, jejíž důležitost jsme posouvali až na konec našich priorit - spánek.

A už zase nic neděáme. :D #Exchange life
Druhý den jsme začali zvolna. Dopoledne probíhali aktivity v hostelu. Zatímco Tom Cruise potřeboval na svou mission impossible dvě hodiny, mi na tuhle "challenge" měli 40 minut, během níž vzniklo pár seznamů a pohledů, ale i několik uměleckých veleděl např. báseň o supervýměně, supertanec a superpokřik. Jak vidíte, bylo to super. (Pozn. pro výměnné studenty: Quienes somos?!?! Superputas!!! Los quiero tanto <3) Mimochodem jsem také poprvé ve svém životě skládala origami. (A jak to tak vypadá, tak i naposledy - podle výsledku.) Následovali tolik oblíbené energizery (skupinové hry, nikoli nápoje). Nejlepší ale na tom celém bylo, že to všechno jsme více méně zvládli ve španělštině.

Mission completed§
Odpoledne byla na programu vycházka do vesničky La Pedrera, v níž jsme bydleli, a samozřejmě pláž!

Vamos a la playa!🎵🎵🎵🎵

Nová úroveň víry - auto ladící s kostelem.

První skupinovka z naší cesty.

Mořský panák/panic (?) Erik.
Ve čtvrtek jsme měli naplánovaný náročný program. Den jsme začali cestou do pevnosti Santa Teresa, což bývala/je jedna z mála vojenských pevností v Uruguayi. Vzhledem ke skutečnosti, že se nachází zhruba 36 km od hranic, pevnost střídala své obyvatele velmi často. Stojí na kopečku uprostřed přírodní rezervace, kam jsme se po krátké prohlídce různých sbírek s vojenskou tematikou uchýlili na oběd.


A další (výběrová) skupinovka.

A ještě jedna! (Slibuju, že poslední.)
Nechte mě hádat oblíbené zvířátko architekta pevnosti...
Cestou na poslední místo v našem programu jsme se ještě stavili v takové menší botanické zahradě a nádherném parku.


Pózování... (Ale jak jsem se k tomu nechala přemluvit?!?!)

Nevím proč, ale připadala jsem si trochu jako v románu
od Jane Austenové. Co Vy?

A po další hodině v autobuse jsme konečně dosáhli konečný cíl - Punta del Diablo. (Filosofická otázka - může být vrchol cesty nížina či místo na pobřeží bez kopců??) Na rozdíl od Punta del Este, které je letoviskem především pro bohaté Uruguayce a Argentince, Punta del Diablo je letním cílem "obyčejných smrtelníků". A upřímně, pokud dáváte přednost tak jako já domečkům/chatám a přírodě před ruchem města a luxusními hotely, tahle vesnička se Vám bude zdát jako ráj na zemi.

Slova popisující tenhle pohled ještě nebyla vytvořena.

Naše pozadí v pozadí. :D
Po dvou hodinách samostatně skupinkového objevování krás tohoto místa, jsme se vydali k nedalekým písečným horám, ehm, chci říci dunám. Jak velí jedna YFU tradice, kdo si neskočí z duny, jako by ani v Punta del Diablo nebyl. Pokud jste nikdy neváleli sudy z dun vřele doporučuji ;)

Tak, to by byly první tři dny. Na ten zbytek si ještě budete muset počkat - moc mě prosím neproklínejte. ;)