sobota 31. prosince 2016

Vánoční s(k/h)on

První známky toho, že se blíží Vánoce v Česku, jsou vždy nejdříve vidět v nákupních centrech. Ani v Uruguayi to není jiné. Začátkem listopadu se tady objevila vánoční výzdoba, ne nepodobná té české. Ačkoliv v Uruguayi snad nikdy neměli sníh a průměrná teplota na Štědrý den je tu tak 30 °C, hlavním motivem byly vločky, což mi přišla v parném dni celkem dobrá provokace.

Papá Noel

Já vím, že to pro Vás bude strašná rána, ale... Ježíšek neexistuje. Tedy alespoň tady ne :D Úspěšně ho "supluje" Papá Noel, chlapík k nerozeznání podobný Santa Clausovi. V každém nákupním centru vyroste Santova, chci říci Noelova, vesnička, kde se s ním děti dokonce můžou setkat.


Vypadá to asi následovně: Po půl hodině čekání Vaše dítko konečně usedne na klín onoho "chlápka" v červeném a Papá Noel se ho zeptá, co by si přál k Vánocům, společně zamávají rodičům, kteří tento emotivní zážitek zvěční na svém mobilním přístroji, mrknou na Noelovu pomocnici s foťákem, dítko obdrží lízátko a rodiče zaplat 80 pesos za pořízení oné fotografie. Nebudu se již pozastavovat nad tím, že si děti sedají na klín postaršího muže, který jim za to přislíbí dárky, dává jim sladkosti a nakonec se vloupá do jejich domu.

Přes můj ne zrovna pozitivní názor na tuto tradici, jsem se i já nechala zlákat. No co, mám jako výměnný student zkoušet nové věci a tohle byla neopakovatelná příležitost. Tento názor nesdíleli rodiče s dětmi, kteří mě předbíhali v řadě, a když jsem jim vysvětlila, že chci také fotku, sledovali mě s podivným výrazem v obličeji. (Ať si trhnou.)

Papá Noel, naštěstí, usoudil, že chce přežít,
a tak jsem místo na jeho klíně seděla
vedle něj (k oboustranné spokojenosti).

Nakupování dárků

Hesla "No pasa nada" (nic se neděje) a "tranquilo" (tichý,pokojný, klidný) Uruguayce neopouští ani v období adventu, který tady, jen tak pro informaci, neslaví. Jak už to tak bývá v téhle zemi, vše se řeší na poslední chvíli, a tak tomu je i v tomto případě. Většina lidí tak na vánoční "shoppování" vyráží až 23. a 24. Neobvyklé ale nejsou ani rodiny, kde se dárky nedávají. Jo, já vím. Svoje dětství bez Ježíška si taky nedokážu představit.

To hlavní je rodina... A jídlo!

Vánoce jsou pro Uruguayce svátky, kdy se sejde celá rodina - ne jen ta nejintimnější, ale i tetičky, strýcové, jejich děti, prarodiče, přijedou příbuzní, kteří žijí v zahraničí, a tak je o zábavu a náměty k hovoru postaráno. Přidejte k tomu hory jídla a krásný večer je zajištěn.

Štědrý večer u nás byl pojatý jako nedělní grilovačka s "asadem", kuřecím a vepřovým masem, několika druhy klobás a třemi druhy salátů. Navíc kuchařsky nadaný strejda udělal maličké slané košíčky s několika náplněmi - mňamka. Je jasné, že vánočního kapra tu nenajdete, ale bramborový salát, kterému říkají ruský (kdoví proč, když je z Francie...) jsem tu mezi tím obrovským množstvím jídla objevila.

A my, výměnní studenti, jsme se činili.

Letos jenom 9 druhů, ale stejně se na mě všichni dívali,
jako na blázna, když jsem vyprávěla, jak tohle (a víc) děláme vždy.

A nakonec...

... přišla ta chvíle a Papá Noel přinesl dárky - jak velí tradice, událo se tak přesně o půlnoci. Zatímco rodina stojí venku a sleduje jeden ohňostroj za druhým, noelovi pomocníčci chystají dárky pod stromeček (samozřejmě umělohmotný... důvodů je více... :D ). Ohňostroje jsou tady neodmyslitelnou součástí Vánoc a některé rodiny za ně zaplatí více než 20 tisíc pesos! Ale abychom pokročili - po petardách konečně nastává ten (nejen) dětmi dlouho očekávaný okamžik - rozbalování dárků!

Nedá mi to a musím se pochlubit! Konečně <3

A zatímco zábava pokračuje a hromad balících papírů přibývá, alkoholu a střízlivosti rapidně ubývá. Jak možná tušíte následující den je pro některé velmi krušný, dokonce si vysloužil i neoficiální pojmenování "el dia de resaca", den kocoviny.

Doufám, že i Vy jste měli krásné Vánoce, moc jste se nepřejedli cukroví a užili jste si každou minutu.
Co dodat na závěr? V České republice zbývá do zahájení oslav Nového roku už jenom pár minut, a tak bych Vám chtěla popřát, hodně štěstí, zdraví, lásky a úspěšně splněných předsevzetí. I já mám jedno - nezanedbávat svůj blog a vás všechny, kdo na můj blog občas zabloudíte.


sobota 24. prosince 2016

Vánoční přání

Tak už jsou zase tady. Akorát já jsem ta tam, tedy tady - v Uruguayi. Nepostižena vánoční náladou jsem teprve dneska dokupovala vánoční dárky. Ona tady vůbec nevládne taková ta vánoční atmosféra. Ale kdo by se tomu divil? Máme 34 stupňů ve stínu, jíme zmrzlinu a odpoledne chodíme na pláž, ale o tom až jindy.

Hlavní účel tohoto článku je ale popřát všem krásné svátky a šťastný nový rok, také hodně štěstí a zdraví. I když jsem tady, tedy pro vás tam, myslím na vás ;)

Feliz Navidad, veselé Vánoce, merry Xmas. <3 

neděle 4. prosince 2016

Výlet na východ

Minulý rok, někdy na jaře se objevil na stránkách českého YFU článek od Dominika, který tou dobou pobýval v Uruguayi. Článek to byl velmi hezký a inspirující, a tak si Uruguay vybrali jako místo své výměny hned 3 studenti (včetně mě). Další z nich je Laura, s kterou jsme si sedly už na předodjezdovém semináři v Česku. Když mi potom už v Uruguay psala, že bychom se mohly navštívit a poznat tak nová místa, byla jsem nadšená. A tak se stalo, že jsem po "menších" zmatcích stála v 7 ráno v autobuse mířícím do města Maldonado.

Ihned po příjezdu a nadšeném přivítání jsme se rozhodly pro krátkou procházku centrem, která se rychle zvrhla na mnohem delší "krátkou procházku". Navštívily jsme katedrálu (jednu z mála v Uruguayi), centrum, několik obchodů s tradičními koženými výrobky a maté, kulturní dům a bývalé kasárny brazilských vojáků (což byla jen tak mimochodem první kamenná budova, nebo její zbytky, kterou jsem v Uruguayi viděla).



"Hotel" brazilských vojáku 18. století...

...tedy, jeho zbytky.


Jedna z mála katedrál v Uruguayi - ale proč
je růžová???

Tato budova má jméno, které se o prázdninách nevyslovuje.
Malá nápověda: Luřino místo (m)učení

Dvůr místního kulturního domu

Jedna z věcí, co mě tu fascinují, je, že nikde nejsou popisky,
takže si celou historii místo můžu vymyslet sama! :D





Z Maldonada jsme zamířily do Punta del Este, což je jedna z částí Uruguaye s nejvíce rozvinutým turismem (a největším nákupním centrem v Uruguayi.). Naštěstí ještě nenastala sezóna, a tak byly hotely a kasina z větší části "opuštěné" a ani přenádherná pláž nebyla moc využívaná.


Hotel, hotel, hotel, taky hotel... Ááá, počkat, támhle je hotel s kasinem!





Jedna z největších atrakcí  tohoto města je "mano" (v překladu ruka), která "trčí" z pláže. Jako všichni turisti jsme se s ní samozřejmě musely vyfotit, tentokrát i s českou vlajkou a úžasnými účesy (credit to: wind). Po tentokrát už opravdu krátké procházce po pobřeží, jsme zjistily, že procházet se 6 hodin na poledním sluníčku nebyl nejlepší nápad, a tak jsme se mírně připečené vydaly k Lauře domů do čtvrti La Barra.


Pokus č. 1. (Děkuji neznámé paní za foto.)

Pokus č. 2. Povšimněte si prosím mých vlasů,
jako z mangy, ne?
Vzhledem ke skutečnosti, že by nás mohli přejmenovat na Červenky, jsme opustily od původního plánu, který zahrnoval pláž a koupání, a zůstaly jsme doma a mluvily a mluvily. S láskou jsme vzpomínaly na vánoční trhy, a tak nás napadlo udělat bramboráky. Long story short, po mnoha úpravách té divné hmoty, které jsme říkaly těsto, se příprava protáhla asi na 3 a půl hodiny, ale stálo to za to. Po společné večeři s jejími host rodiči, kdy hlavním tématem byly uruguayské hrady a zámky, nebo spíše jejich absence, jsme v 11 usoudily, že se na žádný český film nebudeme dívat a dáme přednost spánku. O půl čtvrté ráno jsme dokončily debatu o staříkovi Tomu Cruisovi a Pocahontas a popřály si dobrou noc. Asi jsme ukecané nebo co.


Záběr bramboráků, jsem bohužel nestihla vyfotit, ale jistě si ji můžete domyslet. ;)



Následující poledne bylo velmi krušné a my vypadaly jako chodící mrtvoly. Abychom neděsily lidi na pláži rozhodly jsme se navštívit museum moře. Z na první pohled maličké expozice se vyklubala rozsáhlá sbírka vodních živočichů, pestrobarevných mušlí, několik zajímavých co-moře-vyvrhlo výstavek a (můj favorit) místnost s články o pirátech, které jsme se snažily (většinou úspěšně) překládat. Se stejným nadšením jsme vtrhly do insektária, odkud jsme asi po pěti minutách zase rychle vypadly.


Laura a domorodec.

A pak že v Uruguayi žraloci nejsou!
Kdyby byl Nemo mušle...
Speciálně kvůli panu učiteli Hajnovi. Myslím na Vás. :D


Nech brouka žít...
Poté už nám zbýval čas jen na malou svačinku a rychlý úprk na autobus zpátky do Maldonada, odkud jsem pokračovala směr domů. Rozhodně se ale plánuju vrátit - vždyť jsem se nebyla podívat v přístavu na lachtany!


Na závěr fotka s národním hrdinou Artigasem.

A ještě jedna. (Ty jeho sochy jsou snad všude!
To nemají těch hrdinů víc??)