úterý 22. listopadu 2016

Je konec...


Tak už máme dva týdny prázdniny, v pondělí se šlo pro vysvědčení a tím bylo moje studium v tomhle roce uzavřeno. Už teď mi to chybí, stejně jako moji spolužáci. A tak bych chtěla dnešní článek věnovat škole, nebo ještě lépe jejímu konci. Definitnímu. (Jak tragické!)

Každá země má svoje vlastní tradice ohledně ukončení středoškolského vzdělání, u nás je to předávání maturitního vysvědčení, plesy, popřípadě následné zapíjení v hospodě. A jak slaví Uruguayci? Celá tahle sláva má vlastně dvě části - tu formální a tu zábavnou.

Ta první se odehrává ve škole, kde je "přeživším" rozdáno, co jejich po zásluze jest. Slovo formální, ale berte prosím s rezervou, přece jenom jde o Jižní Ameriku! Nejlepší ale na celé téhle věci jsou takové ty placaté čepičky, jaké známe z amerických filmů. (Ne, nejsem ani trošku dětinská. :D ;) ) Černé čepičky se střapečkem ale nedoplňuje stejně černočerný talár a musí si vystačit s oblekem.

(Lo siento, Emanuel! No tenía otra opción.)

Ta zábavnější část nastává až o několik dní později, když studenti závěrečného ročníku pořádají graduación, které se smějí zúčastnit studenti posledních dvou ročníků. Vlastně jde jen o vznešený název pro diskotéku, ale rozhodně stojí za to. Letošní rok se konala v klubu v sousedním městečku Atlantidě.

Vyjeli jsme v jednu, což je pro místní celkem brzo, a po více než hodinovém čekání (v zimě a na podpatcích) jsme se ve 3 hodiny ráno konečně dostali dovnitř. Zatímco já se vydala pátrat po kamarádovi, ostatní hledali "freebar". Ano, alkohol tu byl zdarma a ne, neptali se po občankách. Děsí Vás to? Mě to neděsilo ani v nejmenším. (Chyba!)

Vzhledem k davu po alkoholu lačnících "týnejdžrů" jsem na první Pepsicolu (fujka) čekala asi půl hodinu, takže mi připadalo, že prostě nikdo nemá šanci se opít. Podcenila jsem však uruguayskou (in)toleranci vůči alkoholu. (Jen tak pro ilustraci - ze 2 lahví vodky se opije 20 lidí. Že by proto, že jsou tak maličcí??)

Okolo páté hodiny už nezbyl v celé budově žádný alkohol, stejně jako střízlivost a zábrany. A tak parket střídavě připomínal bojiště a soutěž snaž-se-spolknout-obličej-toho-druhého. A pokud by tato akce měla nějaké motto, bylo by to bezesporu: "Vypij, co můžeš, a líbej toho, kdo je po ruce." No, hádám, že nemusím tu kulturu přejímat ve všech bodech.

Všechna zábava končila v sedm hodin ráno, kdy naopak začalo hromadné střízlivění a odchod na autobus (bez bot). V osm ráno jsme už leželi v postelích a upadali do bezvědomí. Asi jako teď - po dopsání tohoto článku, takže dobrou noc. Ehm, totiž dobré ráno Vám v Česku.

(Katastrofický) snímek s názvem "Den poté".


Pro všechny, kdo mají chuť mi poslat zpáteční letenku: berte ten článek/mě/život s nadsázkou. Bylo to úžasné a na(ne)štěstí jenom jednou za rok. ;)

sobota 12. listopadu 2016

Na vlně s prknem a (bájná) Atlantida

Je teplé jaro. V překladu to znamená, že pro mé české já nastalo parné léto a Uruguayci se stále tváří, jako by to nic nebylo. S teplotou okolo 32 °C mi pomaličku přestával fungovat mozek, zatímco domorodci byli až otravně čilí. S takovými podmínkami se není co divit, že jsem souhlasila s tím ztřeštěným nápadem začít s hodinami surfování (bohužel ne toho internetového).

Ať už byly důvody jakékoli, výsledek byl stejný - v sobotu odpoledne jsme stály s Céline na pláži, vedle nás ležela 2 "prkna" a před námi (naštěstí neležel, ale také) stál instruktor. Už během "rozcvičky", která sestávala z veřejného ponížení, totiž poklusem na pláži, se moje odvaha vytrácela. Naštěstí neumím  reptat ve španělštině, a tak jsem si pro jednou nestěžovala.

Po krátké instruktáži jsme byly (doslova) hozeny do vody. Naše počáteční snažení bych popsala jako učení se plavat ve vodě se žraloky. Naštěstí jsem byla ujištěna, že tu žádní nejsou. Hned co jsme zvládly jakž takž stabilně ležet na surfu a dokonce i trošku "pádlovat", zaskočil nás instruktor větou: "No, tak to bychom měli, teď se postavte." Rozkaz zněl jednoduše, bohužel jsme s Céline ani po hodině (marných) pokusů nebyly schopny se přiblížit k tomuto cíli. Za to jsme se všichni nasmáli, užívali si vodu a sluníčka a odřených kolen od písku. (S těmi jsem pravda měla problém jen já. Neptejte se mě jak, jsem to v té vodě dokázala.)

Popis teček: první tečka zprava - já, ta bílá - Céline,
ta stojící - instruktor. 
Totálně vyčerpané jsme se dovlekly domů. Zbyteček naší energie jsme využily na relaxaci. A tak mě po Célinině úžasném masážním zásahu, či zátahu, konečně přestala bolet záda. Sláva jí. Jiná bolest se dostavila následující ráno, kdy jsme tak tak lezly a high-five rozhodně nepřipadal v úvahu, protože jsme ruce nezvedly výš než k pasu. Přesto, nadšení přetrvalo a já se těším na další lekce.

Následující den jsme se rozhodly relaxovat, tedy ono se v tom horku stejně nic jiného dělat nedalo - dokonce i Uruguayci konečně také začali stávkovat. Vrcholem našeho dne byl výlet do Atlantidy (Ne, nedělám si srandu.), kde bydlí strýček Edgar. (A jeho jméno také není vtip, stejně ho takhle ale nikdo neoslovuje. Je to prostě "Kučo".)

Malá odbočka: Edgar je poněkud zvláštní, nezdá se Vám? Tedy onen strýček je úplně úžasný, ale jeho jméno mezi všemi těmi Pedry a Juany trošku nezapadá. Vysvětlení je jednoduché jeho maminka byla velkým fandou Edgara Allana Poa, a tak po něm pojmenovala své syny. Pravda Martin má Poe až jako své druhé jméno, ale kdo by se tomu divil.

Zpět do Atlantidy, která kromě toho, že se tu nachází obchod Inglesa, je známá pro jednu věc - orel. Ne, že by se tu snad proháněl vzduchem. Tenhle orel se (doufejme) nikdy nikam nepohne. Je totiž postavený z kamenů a betonu a tyčí se nad pláží. Zbudován byl jako místo posledního odpočinku, později ho však využívali Němci během druhé světové války kvůli strategické pozici. Dnes už slouží jen jako turistická podívaná, protože dovnitř se dostanete jenom s velkým štěstím a dvěma pinetkami.



čtvrtek 3. listopadu 2016

Pro (naše i vaše) dušičky



Posledních pár dní bylo trošku šílených. Počasí se rozhodlo být trošku „aprílové“, i když máme listopad. Až teď mi došlo, jak směšně naše české názvy měsíců působí na opačné polokouli, když tu v lednu je 35 °C. Možná že by se to dalo obhájit tím, že žijí v ledničkách a mrazácích, jinak si neumím představit, jak můžou to horko přežít.
Aprílové počasí se tu však nestřídá během deseti minut, ale během dnů. Jeden den je 27 °C, sluníčko svítí a Vy přemýšlíte nad koupí vlastního zmrzlinářství. Druhý den je 12, prší, fouká opravdu silný vítr a bouřky doprovází kroupy. Do toho přijde meteorologický ústav s tím, že je červená aletra na polovině území a že se možná zase vyskytnou nějaká ta tornáda. A dneska? Dneska to vypadá, jako by se nic nestalo, zase je horko (a to je jen jaro!) a já se peču (ve vlastní šťávě…).
Červená se line záře... Bouře, bouře! La, la, la.
Právě v jednom z těch „nepěkných“ dnů přišel Halloween. Když nad tím tak přemýšlím, bylo to vlastně ideální halloweenové počasí. Přes prohlášení rodiny, že se tady tento převážně americký svátek neslaví, k nám nakonec přišli (nebo vzhledem k síle větru a kostýmům čarodějnic doletěli) nějací koledníci, a tak jsme se zbavili těch zdraví škodlivých, sacharidy prosycených, umělými svinstvy dochucených a dobarvených lízátek, bonbonů a jiných cukrovinek. Ještě že nás od jejich snědení zachránili!

Další den nás meteorologové strašili všemi možnými i nemožnými hrůzami přírody. A tak jsem zůstala doma (jako každý správný Uruguayec) a nedělala vůbec nic (jako správný Uruguayec). Tahle země mě začíná trošku děsit – zvlášť když tu mají jen dva symfonické orchestry a lístek stojí dvakrát až třikrát víc než v Česku. Co už nadělám… Světlým bodem v jinak pochmurném dnu bylo pozvání na další den do domu kamaráda, jehož host taťka se vrhnul do plánování setkání rodin a studentů z celého města.
Výměnní studenti z Ciudad de la Costa. Vidíte toho vzadu
s šedým tričkem? Tak ten ne.
2. listopadu se v Uruguayi slaví dušičky, a tak je státní svátek a nejde se do školy. (Touhle dobou už mi začínala pěkně chybět… Nebojte se – nic vážného - jen chvilková slabost.) Na zlepšení nálady (a počasí – někdo zkouší anti-dešťové tance, my pečeme!) jsme se rozhodli s kamarádi vytvořit alfajores! Nápad jistě dobrý, výsledky byly ohromující. A tak když jsme po hodině španělštiny zamířili na asado (maso, které se griluje, a zároveň i jméno pro „grilovačku“), nemohli jsme naše malé výtvůrtky nevzít s sebou a nepodělit se s ostatními. Mňam.


Abych byla úplně upřímná, nebyly to čistokrevné alfajores. Nevíme proč, ale chuťově připomínaly křížence piškotu a lineckého. Právě podobnost s vánočním cukrovím nás přiměla k vytvoření česko-německo-rakouské aliance pro pečení cukroví. Náš další cíl? Perníčky.