neděle 28. srpna 2016

Nepovedená "odvykačka"


Medvídci, nebo ositos -
stejně je miluju <3
Dnes je 27. 8., tedy den, který bych si určitě zapsala do deníčku (, kdybych ho nezapomněla v Česku). Po dvou týdnech mého pobytu (na den přesně) konečně prší, což je trošku eufemismus pro to boží dopuštění, co panuje venku. Lepší vyjádření by tak možná bylo: " A chčije a chčije a chčije," ale nebuďme vulgární. Kroupy vystřídala bouřka a po bouřce přišel liják, který už trvá něco přes dvanáct hodin. No není to krása? Zavřená doma přemýšlím. A o čem?


Globalizace je vážně skvělá. Ano, chápu že tak trochu zabíjí kulturu a lokální tradice, ale podívejte se na to z mého pohledu. Jsem v jiné zemi, na jiném kontinentu a dokonce i polokouli, a zatímco píšu tenhle článek, jím HARIBO medvídky. Božííí.

Než jsem odjela moje rodina (Ahoj, mami!) si ze mě utahovala, že to tady bude jako na "odvykačce." Pravda, ten rok jsem plánovala jako "odpočinek" od několika věcí (čtěte mučení, utrpení a další formy strádání bez mých lásek):
Dulce de leche - mňamka.
  •  Káva: Jak jsem již několikrát zmínila, v Uruguayi je velmi populární maté, tedy velmi silný (velmi, velmi, velmi silný) zelený čaj s povzbuzujícími účinky. Pije se tu prakticky od rána až do noci, a tak logický předpoklad byl, že zapomenu na kafe. Omyl. Po týdnu a půl jsem to nevydržela a zprovoznili jsme stařičký kávovar a piju oboje. Občas sice připomínám hyperaktivní veverku Breptu z Karcoolky, ale já na rozdíl od ní svou lásku ke kávě přiznám.
  • Čokoláda - Smutnou pravdou je, že v Uruguayi je čokoláda tak dvakrát až třikrát dražší než v ČR a Nutella tu prakticky neexistuje. Jak se tu dá přežít? Jsou tu jiné sladkosti a mňamky, např. Alfajore a Dulce de leche, které trošku připomíná karamel, ale je o 300 % lepší.
  • Pečení - Sami to jistě znáte - péct v cizí kuchyni prostě není ono, a tak jsem si říkala, že to tady nějak přežiju bez toho. Toto přesvědčení bylo zbořeno po čtyřech dnech. Od té chvíle svět spatřil mé první uruguayské cookies, buchty, další cookies a zítra, doufám, bábovku. Takže ani tohle nevyšlo.


Jak vidíte, moc dlouho tento nápad na omezení neřestí nepřežil. A proto bych ráda teď držela minutu ticha za všechny zemřelé naděje na hubnutí.

Alespoň že už jen mrholí. :D


Tento článek je publikován s denním zpožděním kvůli narozeninové fiestě kamaráda. Feliz cumpleanoz, Sami! Ale o zdejších fiestách až někdy jindy...
Mějte krásný den a spěte i za mě, protože to tady nějak nestíhám.


středa 24. srpna 2016

Vše, co se nepovedlo...

... vedlo k povedenému konci. Tak by se mohlo jmenovat moje pondělí - a ne, není to tím, že byl právě tento den. Nebo, když nad tím tak přemýšlím, možná tento krásně katastrofický článek můžu připsat na vroubek právě jemu.


Tak tedy, náš příběh se odehrává jednoho krásného, uruguaysky mrazivého dne, shodou okolností, začátek nového sedmidenní. Jak jinak začít super týden než výletem do obchodního centra?! Pro lepší představu Vám umožním nahlédnout do přísně tajného seznamu věcí, které jsem potřebovala zařídit.
  1. Aktivace SIM karty
  2. Sehnat mikroutěrák na brýle (-na tom minulém si poslintal náš pes...)
  3. Koupit si pásek - buď mě tu týrají hladem a já o tom nevím, nebo se mi roztáhly všechny kalhoty. (Druhá možnost je správně.)
1. Jedním z prvních úkolů od YFU bylo - kupte si místní SIMku. Tak to bych ještě zvládla - SIMka, zakoupená v místní trafice, se tvářila velmi přívětivě. Bohužel, vzhled klame, neboť všechno má svůj háček. Háčkem v tomto případě byla (a stále je) aktivace. Proč se zrovna ta má rozhodla stávkovat, nevím. A tak jsem se rozhodla zeptat odborníků z telefonní společnosti. Rozhovor probíhal následovně:
Já: Dů jů spík ingliš?
Prodávájící: Nada. (Nic.)
Host sestra: Tenemos  *******************************.
Prodávající: ******************************.
Host sestra: Gracias. (ke mně) Potřebujeme občanku dospělého.
Já: *************************.

(pozn. autora: V prvních dvou případech značí hvězdičky mou neschopnost překladu a porozumění, ve třetím už mají tradičnější význam.)

Při pohledu na mé naštvané (eufemismus) já Sol dostává spásnou myšlenku - půjdeme si koupit něco na chuť. Něco dobrého, sladkého. "Ovocnou" taštičku z McDonald´s. Sázeli jsme na to, že tato celosvětová značka nabízí stejné menu v Česku, Španělsku i Uruguayi - omyl! Po taštičkách ani stopa, zato hamburgerů a zaručeně kvalitních hovězích produktů všude spousta.

Přesunuly jsem se k dalšímu bodu seznamu.

2. Sol jistým krokem zamířila na druhu stranu nákupního centra. Poněkud nejistěji pak zastavila před prázdným obchodem a ztraceným hlasem mi vysvětlila, že optiku zrušili. Fajn. Určitě je tu nějaká další. Není.

3. Předchozí neúspěchy mě natolik zdeptaly, že když jsme vlezly do prvního obchodu s oblečením a já zjistila, že asi neodpovídám typické uruguayské velikosti, zabalila jsem to. Ne že by tady chodily samé vychrtliny, ale některé dívky připomínají filmové postavy. Konkrétně pytlíkovi příbuzné - ne, nemyslím na Ferdu Mravence, ale LOTR. Já jsem o hlavu a půl vyšší a asi tolikrát težší.

Zdrcena neúspěchy se ploužím zpět na autobusovou zastávku. Když vtom se mi zrak zastaví na obchůdku s nápisem FINI. Průhledné plastové kontajnerky vábí můj pohled. A v nich o-můj-bože-sladkosti. Pendreky, kyselé rybičky, banánky, maliny, medvídci, a dokonce i kopie Jelly Beans! Vrhám se do bitvy s vlastním svědomím a následně vedu 1:0. Z nákupního centra vycházím se sáčkem sladkostí a vůbec mi nevadí, že vlastně nemám ze seznamu vůbec nic.


PS: Jediné, v čem JOJO zůstává originální, jsou Vexty. Ještě štěstí, že jsem si 1 balíček přivezla s sebou... Muhehehe.

PPS (aktualizace po měsíci): Jeden balíček byl děsivě málo... :(



neděle 21. srpna 2016

Asado, maté a rodina

Došla jsem k názoru, že Uruguayci nemají rádi svoje děti. Nenapadá mě jiný důvod, proč je den dětí v srpnu - tedy uprostřed zimy. Není to sice přímo ladovská zima, ale... Můj český mozek říká, že je 14 °C a že je tedy vlastně teplo - zvláště na sluníčku. Moje tělo ale nesouhlasí a oblečeno jen do pyžama a teplých ponožek se třese zimou a přeje si jediné - zalézt do vyhřáté postele. Během cesty k šatníku málem umrznu a proč? Protože Uruguayci zřejmě neuznávají topení - neptejte se mě proč, protože to zřejmě neví ani oni sami. Ale o zdejším počasí až někdy jindy.

Dnes je první neděle, kterou trávím se svou host rodinou. V Česku bychom poobědvali a pak vyrazili na výlet nebo za příbuznými, ale tady? Nene. Potom, co mladší členové dospali fiestu a já nažhavila dráty do Česka, se jde nakupovat. Ve 2 hodiny už se připravuje gril a o půl čtvrté obědváme. Zdá se Vám to pozdě? V porovnání s večeří mezi devátou a desátou hodinou večerní (nebo už noční?) je to stále ještě brzo.
Asado před

Asado při 
Snímek asado po nebylo možné pořídit pro krátký časový úsek výskytu.
A jak vypadá takové nedělní grilování v podání Uruguayců? Rozhodně nesmí chybět tradiční hovězí maso - "asado", klobásy různých druhů a místní specialita - grilovaná střívka. Pokud Vám to zní nechutně, tak věřte, že chutnají ještě hůř. Pokud jsem dobře rozuměla host babičce, tak je to sice místní specialita, ale skoro nikdo to nemá rád. Zdá se, že moje host rodina je výjimka. Jaké štěstí!

Grilovaná střívka - chinchulines
Zatímco se všechno peče na grilu pod dohledem "asadora" Martina (host taťky) a i v kuchyni už je připraveno vše nezbytné, tzn. pečené sladké a normální brambory a dva druhy salátu, vychutnáváme si předkrm - těžko identifikovatelné bílé pečivo se sýrem a kolečky klobásy se sýrem, paprikou a bůhvíčím ještě - lepší nevědět.


Nejkrásnější na tom ale není to úžasné jídlo - je to ten pocit. Ten pocit, který máte, když nikam nespěcháte, když sedíte se svou rodinou na sluníčku, a zatímco čekáte na jídlo a chytáte bronz, povídáte si o všem a o ničem zároveň. Je to ale trošku boj, protože sice pochytávám poměrně hodně z okolních konverzací, ale mé vyjadřovací schopnosti se rozhodli zaseknou na evolučním stupni neandrtálců. Eeeeh. Aaagr.


Po vynikajícím jídle samozřejmě následuje maté, tentokrát i s výkladem, jak se takové správné připravuje. Kdo by si pomyslel, že zalít čaj vyžaduje takové umění? A tak zatímco poslouchám výklad (ve španělštině), jehož význam sice dokážu rozkódovat, ale rozhodně ho nedokážu přeložit (zvlášť když dotyčná šišlá po uruguaysku), usrkávám maté a v duchu dávám sbohem kávě.



PS: Zdá se, že nemrznou jenom mé prsty na nohou, ale i pozorovací schopnosti - po týdnu jsem zjistila, že máme na zahradě citrónovník. Takový maličký 3metrový stromeček.





pátek 19. srpna 2016

Ďábel sám

Každý Exchange student to zná - čekání, nejistotu, přemýšlení o všem a přesvědčování sám sebe, že jste dokonalý. Nebo alespoň tak zajímavý, aby si Vás vybrala Vaše budoucí host rodina. Stále dokola přemýšlíte, co uděláte, až nastane onen den a Vy budete vysvobozeni z nejistoty. Čím delší je čekání, tím větší máte pochybnosti, ale nakonec je ten den tady - organizace Vám poslala informace o rodině, která se na 1 rok a možná i na celý život, stane Vaší.

V takovéto situaci jsem se ocitla asi před 3 týdny a nevím jak ostatní studenti, ale já jsem 1) stále dokola četla onen email s povznášejícími pocity štěstí, úlevy a nervozity, 2) snažila se svým rentgenovým zrakem propálit obrazovku notebooku a přijít na to, co jim mám sakra (pro mou rodinu - sakra se neříká - já vím) napsat, 3) volala a psala všem z kontaktů a konečně za 4) zírala na kolonku domácí zvířata.




Z bílého displeje na mě blikala 4 slova - 2 psi, 1 kočka. Neberte mě špatně - nemám nerada zvířata, ale nikdy v životě jsem neměla většího mazlíčka než morče. Nutno říct, že bylo překrmené, takže dosahovalo velikosti většího jorkšíra, ale stejně...

A tak se stalo, že jsem se seznámila s kocourem Arturem, čtěte little devil, jak mu říkám při našich česko-španělsko-anglických, nutno říct, že poměrně jednostranných konverzacích. První den si zabral moji postel a vůbec mu nevadila moje přítomnost a snaha ho z ní dostat. Druhý den mě probudilo kousnutí do ruky. Třetí den se mi v noci přestěhoval na hruď. Čtvrtý den jsem se ho pokusila vystěhovat z MÉ postele. Výsledek? Roztržený rukáv svetru. Pro pátý den jsem tedy zvolila jinou strategii - zavřela jsem dveře do pokoje. Výsledek se dostavil téměř okamžitě - začal mi chybět. Neuvěřitelné, já vím.

Soužití s Arturem, pokud se to tak dá nazývat, má jednu nespornou výhodu - učím se nová a nová španělská slova, jimiž vyjadřuji svůj současný stav náklonnosti k tomuhle ďáblovi, např. drondronear - příst nebo insoportable - nesnesitelný. Bojují tak ve mně dva pocity - touha tuhle nesnesitelnou, samolibou, sobeckou a stále mručící příšeru zaškrtit a no... ... však Vy víte. Vážně, tenhle kocour je zlatíčko, když si zrovna nehraje se svým ocasem a nesplete si ho s mou rukou. Ví vlastně vůbec, že není pes? Někdo by mu to měl říct.


No bezva - už mi zkonfiskoval i notebook.



středa 17. srpna 2016

První postřehy aneb Cómo son los chicos

Hodiny a hodiny prosurfuvané na internetu před odjezdem přece jen přinesly nějaké poznání - v Uruguayi, ostatně jako v celé Jižní Americe, jsou lidé více otevření. No, něco jiného je o něčem číst a skutečně to zažívat. Hned na letišti nás překvapila Merilen, když nás hned po představení objala a políbila na tvář. Fajn, říkala jsem si, je to YFU dobrovolník, takže si o nás něco přečetla a má pocit, jako by nás znala.

Avšak první den školy úspěšně zbořil mou teorii. Tady se prostě líbají na tváře všichni. Dobře - zdá se, že učitelé jsou výjimka, ale umíte si představit, že byste v Česku zdravili učitele stejně jako spolužáky?? Tady je úplně v pořádku zdravit všechny "Hola" a jako nutný dodatek přidat "Qué tal?" (Jak se máš?). Pravda, je to spíše řečnická otázka, protože její autor většinou pokračuje proudem slov, kde stěží dokážete rozeznat svoje jméno... (Hlavně když ho všichni vyslovují špatně... :DD )

Další překvapení přišlo o přestávce, když jsme postávaly se spolužačkami na školním dvoře a povídaly si. Z ničeho nic se k nám přiblížila holka, všechny nás pozdravila, objala a dala pusu a pokračovala do školy. Logická dedukce byla, že je to jejich kamarádka, tak jsem se dovolila svou lámanou (hodně, hodně lámanou) španělštinou zeptat na její jméno. Výsledek? 5 z 6 ji neznalo a ta poslední se s ní kdysi potkala v klubu. Šílený...

Jednu výhodu to ale má - sice si nepamatuju jména všech lidí ve třídě, ale rozhodně se mezi nimi necítím jako vetřelec. Přestože nemluví anglicky, a komunikace je tak poměrně složitá (čtěte iritující a frustrující... ... a občas vtipná), jsou to super lidi, kteří se vážně snaží.

Co dodat na závěr?? Doufám, že tu není nějaká lokální uruguayská infekční nemoc, protože jestli jo...





pondělí 15. srpna 2016

Konec našeho dlouhého putování

Naše letecká společnost pozvedla triviální počty na úplně novou úroveň. Z 21 hodin letu bylo najednou 36, ze dvou nadšených výměnných studentů zbyly (naštěstí také dvě) unavené trosky a ze dvou kufrů se neobjevilo naprosto nic.

Na letišti nás vyzvedli dobrovolníci YFU, kteří nás přemístili za ostatními studenty. Na místo konání PAO (popříjezdový seminář) jsme se dostali ve dvě ráno místního času (pro méně zdatné počtáře – v 7:00 českého času) bez kufrů, bez schopnosti udržet se na nohou. Jediné, co jsme spolehlivě měli, byl hlad a informace, že ráno (v 7:30!!!!!!!) nás čekají krevní testy, a o nějaké popůlnoční svačince si tedy můžeme nechat jenom zdát.



Až následující den jsme měli možnost porozhlédnout se, kde jsme se to vlastně ocitli. Už od začátku se mi moje rodina smála, že v Uruguayi skončím na farmě s koňmi a krávami. No, nebyli jste daleko od pravdy – Renacimiento je areál poblíž Montevidea, který svým návštěvníkům připomíná staré časy gaučů a farem. A kdybych to měla označit jedním slovem – kouzelné. Pokoje jsou pojmenovány podle zvířat a všechno je ze dřeva – tedy kromě velkého (a tím myslím obřího) grilu, na kterém připravují obědy a večeře. A teď vážně – jí tu něco jiného než maso???


Následující dva dny jsme spolu s ostatními výměnnými studenty poznávali uruguayskou kulturu a zvyky a byli připravováni na naše umístění. Pak to bylo najednou tady – neděle odpoledne a naše rodiny se pro nás začaly sjíždět. Ten moment absolutní nervozity, očekávání a nadšení lze jen těžko popsat. Ale o mé rodině až někdy jindy...

pátek 12. srpna 2016

Hurá do neznáma


Tak už je to tady – 11. 8. 2016 – tedy datum mého odletu. Tak nějak mi to ještě nedochází, a tak když se loučíme, je to jako loučit se před letním táborem nebo dovolenou u babičky. S příručními zavazadly a nadšením nastupujeme do prvního letadla.


Náš první let míří do Frankfurtu, kde se dovídáme, že má náš přípoj 11 hodin zpoždění.  Svojí nedokonalou angličtinou vysvětluji pracovnici aerolinky, co se stalo, a po několika minutách jsme odkázáni na letištní hotel.

Naneštěstí jsem podcenila svůj orientační nesmysl, a tak jsme se stihli při hledání autobusové zastávky dvakrát ztratit (přiznávám plnou vinu na této, ehm, nepříjemnosti). Chválabohu Honza brzy pochopil, jak na tom jsem s orientací a čtením cedulí (no co, ty brýle jsem nemohla najít...), a ujal se vedení. A tak jsme se přece jenom zvládli dopravit do hotelu poblíž letiště.

Pár výhod tento zádrhel přece jenom měl. Třeba jídlo – vždycky jsem si myslela, že vtipy a řeči o palubním jídle jsou trošku přehnané. A ono ne – je ještě horší. Na dobrou večeři v hotelu jsme si tedy ani v nejmenším nestěžovali.

Následující den jsme přes malé problémy – moje zaspání, následné vynechání snídaně, zavřenou halu, kde jsme se měli odbavit, čtvrt hodiny motání se v kruhu, několik špatných odbočení a neschopnost připojit se na WIFI – našli naše letadlo. Uf. (Takový snadno přehlédnutelný dvoupatrový drobeček… :D )


Teď sedím v letadle a mířím přes Atlantik směrem na Sao Paulo s nadějí, že už snad žádné komplikace nenastanou. 


Ráda bych v téhle chvíli poděkovala všem, kteří mě podporovali v minulých měsících, všem kamarádům/kamarádkám, kteří snášeli mé nekonečné monology o všem a zároveň o ničem, ale především mé rodině – mám vás moc ráda :*